Apologie tomášovské nevěry

Jan 20, 19–29 Ondřej Stehlík 22. 4. 2001

Nevěřící Tomáš, to je, sestry a bratři, tak známé a ustálené sousloví, že ho určitě budou znát i ti lidé, kteří nemají ani nejměnší ponětí o tom, kde se vzalo. Slovní spojení nevěřící Tomáš budou znát i ti, kteří Bibli v životě snad ani neotevřeli.

My jsme ale Bibli otevřeli, my víme, odkud se to sousloví vzalo. Je z Janova evangelia z povelikonoční doby. Ježíš Kristus vstal z mrtvých, přišel za učedníky. Tomáš zrovna s nimi nebyl a ani trochu jim to nevěřil. Nevěřil jim, dokud se sám nepřesvědčil. Tak přišel Tomáš ke svému přívlastku – z Tomáše se stal nevěřící Tomáš, ale tohle české spojení, ten náš přívlastek je trochu nespravedlivý. Jiné moderní jazyky volí trošku mírnější a snad i kultivovanější přívlastky. Například angličtina nezná nevěřícího Tomáše, ale Tomáše pochybujícího.

Ale ať už nevěřící Tomáš nebo pochybující Tomáš, pokaždé to není příliš lichotivé přízvisko a zároveň je přehnaně odsudečné a vlastně nespravedlivé. Co vlastně o Tomášovi víme? Víme o něm, že to byl jeden z vnitřního okruhu Ježíšových učedníků. Byl horlivý, ochotný nasadit pro svého Mistra život. A samotné jeho jméno nám o jeho osobní historii. Jeho jméno je semitského, aramejského původu, a vlastně to původně ani nebylo jméno – teoma je zase přízviskem a znamená prostě dvojče.
Však je také několikrát v Bibli označen jako Tomáš řečený Didymos – a didymos, to je zase řecky dvojče. Tomášovo vlastní jméno snad bylo Juda; Tomáš nebo Didymos, to byla původně podle všeho jen přezdívka.

Tak tady máme jedno dvojče. Od pradávna lidé spekulovali, kde je to druhé Tomášovo dvojče. Některé starokřesťanské legendy jako by naznačovaly, že byl dvojčetem Ježíšovým. Ve skutečnosti ale nic nevíme, skeptici vám řeknou, že při tehdejším stavu medicíny bylo přežití obou dvojčat značně mimořádné, i přežití jednoho z dvojčat bylo pozoruhodné. Dvojčata, jako něco mimořádného, poutala na sebe vždycky velkou pozornost. Vždyť identická dvojčata, takzvaně jednovaječná dvojčata, to jsou vlastně přírodní, přirozeně vzniklé, bez lidského zásahu vzniklé dva klony téhož jedince. A uvažme, jaké pozornosti se nyní těší právě klonování. Klonování je vlastně vytváření dvojčat. Etickým problémem umělého klonování je především to, že je velmi riskantní (S úspěšností jedna ku stům až tisícům) a většinou se klonuje s velkým časovým odstupem – představte si mít jednovaječného sourozence ve věku otce/matky či dokonce babičky/dědečka.

Ale zpátky k biblickému Tomášovi. O jeho dvojčeti, o jeho sourozenci nevíme vůbec nic. Vždycky jsem měl, sestry a bratři, takový dojem, že jeho dvojčetem jsme nějak všichni. Když se totiž zamyslíme nad jeho pochybováním, jeho nevěrou, když si to sami připustíme k tělu, tak nejsme jiní. Tomášovská nevíra, tomášovské pochybování patří k pravé křesťanské víře jako dvojče k dvojčeti. Janovo evangelium vypichuje Tomáše za všechny ostatní učedníky; všichni pochybovali a nevěřili například Maří Magdaleně, když přišla s tou novinou, a pak nevěřili jeden druhému a dokonce ani svým smyslům a své radosti. Tomáš je v Janově evangeliu personifikovanou dramatisací těchto učednických pochyb, dramatisací zrodu víry, víry, která povstává z nevěry. Bez tomášovských pochyb by naše víra nebyla pravou a subtilní, soucitnou a laskavou vírou. Kdyby dvojčetem naší víry nebyly tomášovské pochybnosti, nebyli bychom věřícími, byli bychom fanatiky. Víra bez tomášovských pochyb by byla možná pevná a neochvějná a stálá a jistá a nepředstavitelně obětavá a schopná všeho, a právě…, stačilo by jen mírňounce ji poodklonit a byla by schopna doslova a do písmene všeho – i toho nejhoršího plundrování, mučení a vraždění, jak to koneckonců známe u fanatiků všech časů a míst.

Tady je důležité si všimnout, že to naše české označení nevěřící Tomáš je skutečně nepřesné, jak jsme už o tom hovořili. V případě Tomáše totiž nejde o nevěru, jak se jí dneska běžně rozumí. Není to podezřívavý, zapšklý a pevně zakořeněný odmítavý postoj neochotný k dialogu nebo naslouchání. Tomášova nevěra je daleko dynamičtější, z jeho odpovědi ostatním učedníkům jako by zaznívalo, jak rád by tomu, co mu vyprávějí, jak rád by tomu věřil. Ale nemůže, nemůže, dokud se nepřesvědčí o identitě vzkříšeného. Dokonce je z jeho podmínky patrné, že velmi přesně chápe, oč ve víře jde. Chce si být jist, že ten, se kterým se učedníci setkali, je týž, který za ně zemřel, který byl ukřižován.

Chce si prostě být jist, že to není jen nějaký blud o snadném vítězství, že to není přání otcem myšlenky a mocenská manipulace. Že to je skutečně ten Ježíš, který odmítl meč na svou ochranu, že je to ten Ježíš, který se za ně a pro ně obětoval. Chce si být jist, že ten, komu a v kterého uvěří, bude skutečně jeho milující a laskavý Pán a nikoli nějaký děsivý a krvelačný přelud a blud. Nechce věřit falešnému triumfalismu, chce věřit jen ukřižovanému Pánu a chce si to ověřit.

Tomášovské pochyby dávají víře lidský rozměr, vedou k pokoře a třeba i schopnosti se vcítit a soucítit s druhými, kteří zrovna procházejí nesnadnými obdobími života a věří se jim taky nesnadno. Kdo má za dvojče své víry tomášovské pochybnosti, ten bude realisticky počítat s tím, že víra není jen procházka po slunné straně ulice, že to není zkratka do ráje, že to není žádná snadná odpověď na všechny strachy a úzkosti. Kdo má za dvojče své víry tomášovské pochybnosti, ten taky nebude své bližní a jejich víru a jejich pochyby kádrovat a odsuzovat, ten se bude za ně, nebo spolu s nimi modlit.

Právě tam nás vede i Janovo evangelium. Nejlepším způsobem a místem zápasu a překonávání pochybností je bohoslužebné společenství víry. Sestry a bratři, všimli jste si toho? Všimli jste si, že to jsou vlastně vůbec první bohoslužby? Všimli jste si, že když spojíme obě zprávy o první a druhé neděli, že máme před sebou všechny jednotlivé části bohoslužeb tak, jak je dodnes slavíme? V Janově evangeliu jsou to pravda večerní bohoslužby, odehrává se to v Palestině a neděle tam začínala vlastně v sobotu večer. Důrazně je ale zmíněno, že se to vše odehrává první den v týdnu, tedy v neděli. V den Páně jsou učedníci pospolu v jedné místnosti a vše se evidentně odehrává v eucharistickém kontextu, v kontextu společného jídla. A přichází Ježíš a zdraví: Pokoj vám. A Pán je s nimi a dává se poznat jako ten ukřižovaný, jako přímější obdoba našeho čtení a kázání a zvěstování Ukřižovaného. A Ježíš dává učedníkům poslání a sesílá dar Ducha svatého a slyšíme i slova o odpuštění hříchů, slyšíme slova Tomášova vyznání víry a nakonec Ježíšova požehnání a blahoslavenství těch, kdo neviděli a uvěřili. Skrze to požehnání a blahoslavenství jsme do Božího evangelijního děje vtaženi i my. A vlastně dodnes slavíme den Páně jako to je v evangeliu, jen ne v sobotu večer, ale v neděli ráno a taky v mírně jiném pořadí a navíc jsme si přidali písně. Dodnes začínáme bohoslužby pozdravem pokoj vám, dodnes vyznáváme hříchy a odpouštíme si a prosíme o odpuštění, dodnes prosíme o přítomnost Ducha svatého, dodnes čteme a zvěstujeme ukřižovaného Pána, dodnes po kázání vyznáváme svou víru, dodnes se duchovně posilujeme ve večeři Páně, dodnes přijímáme Kristovo poslání a dodnes se těšíme z Kristova blahoslavenství a požehnání.

Bohoslužby jsou místem, kde se pochybnosti mění ve víru, společenství shromážděné kolem stolu Páně je tím místem, kde se učedníci setkávají s ukřižovaným, a přece živým Pánem. Z biblicko-liturgického hlediska nám velmi chybí slavit večeři Páně jako učedníci každou neděli. A v tuto chvíli vyznejme svou víru ne slovy apoštolského vyznání, ani nicejsko cařihradského nebo třeba s apoštolem Pavlem, dnes vyznejme svou víru s věřícím Tomášem: Pán můj a Bůh můj.

Novinky

Jaro 2018

11. 4. 2018

Zdeněk připravil báječnou vycházku na Děvín. Při jarní brigádě jsme zvelebili hřiště a farní dvorek, 13. 5. 2018 pořádáme Koncert na podporu Domácího hospice Tabita a zveme vás i na další akce:

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška sboru Fusion 26. dubna 17:00 (čtvrtek)
  • Dětský klub se výjimečně NEKONÁ 27. dubna (pátek)
  • Bohoslužby 29. dubna 9:30 (neděle, 4. po Velikonocích)
  • Kruh seniorů 30. dubna 14:30 (pondělí)
  • Setkání dorostu (?) 30. dubna 18:00 (pondělí)