Apoštol Pavel v trenýrkách

První list Korintským 9, 24–27 Ondřej Stehlík

Tak co, jak si představujete apoštola Pavla, toho skutečně prvního a jistě také největšího křesťanského theologa? Určitě všelijak, rozhodně ale ne na tribuně stadionu, či dokonce jako aktivního sportovce.

Ale právě takový on také byl. Že apoštol Pavel jistotně nebyl žádný suchar a morous, to snadno poznáte z jeho dopisů. Jsou plné polemik a sporů, jsou plné života. A tak jsou Pavlovy epištoly také plné sportu. Vlastně jsou to v celé Bibli jen Pavlovy epištoly, kde se o sportu píše. Ba dokonce byste pomocí sportu, jak se o něm píše, dokonce byste pomocí sportu mohli zhruba rozlišit, které dopisy skutečně vlastnoručně apoštol napsal a které jsou mu pouze připisovány.

Vyplývá z toho jednoznačně: Apoštol byl sportovní fanda. Apoštol Pavel musel být sportovní fanda. Já si ho představuji jako aktivního sportovce. Znal tehdejší sportovní terminologii, znal její význam, znal a rozuměl sportu. Ano, byl dobře obeznámen se sportovními fakty. Věděl, že dekorací pro vítěze Isthminských her ze sousedství Korintu je krom tučné ceny ve stříbře i petrželový věnec, korunka z divokého celeru, z materie rychle vadnoucí, velmi pomíjivé. Apoštol Pavel byl dobře obeznámen se světem sportu a také rád užíval přirovnání se sportovní tematikou. Nebyl to žádný nábožný zaslepenec. Vyznal se ve svém světě i s jeho profesionálním sportem.

A tehdejší sportovci, to nebyli žádní snílci, ale čistí profesionálové, profesionální sportovní baviči. Žádní idealističtí amatéři ani žádní sokolíci, kteří by trénovali buď pro holou radost a čirou čest, nebo zase pěstovali tělo pro národního ducha. Kdepak, atleti Pavlovy doby se podrobovali kázni, těžce a tvrdě trénovali především proto, aby zvítězili, aby získali vypsanou cenu, aby si získali čest a peníze. Byli to profesionálové, kteří se sportem živili. I dnes se nad takovým stavem sportu mnozí pohorší, já sám mám pochyby nad mnohamilionovými gladiátorskými obchody s fotbalisty nebo hokejisty. A hle, Pavel se nepohoršuje, Pavel klidně užije přirovnání z tohoto sportovního zábavního průmyslu.

Ale co zábavního průmyslu! Kdyby to tenkrát byl jen zábavní průmysl! Pavel, theolog nad theology, užije přirovnání z toho bezvěreckého světa sportu, ano, z toho pověrečného světa stále se křižujících sportovců, ze světa všelijakých maskotů a modliček. Modliček a model. Vždyť v té době byl sport ještě zcela pohanskou, oficiálně pohanskou doménou. Ta dnešní pohanská symbolika olympijských her, podpalování ohýnku zrcadlem, tyátr kolem olympijského ohně, slavnostní procesí, projevy, papežovy modlitby, fanfáry, to je jenom lehounká připomínka původních pohanských zvyků a obyčejů. Tehdy to nebyla symbolika, tehdy to byla žitá skutečnost. Vždyť to byl Zeus a jinde zase jiný bůh, kdo si vybíral svého nejlepšího závodníka, svého chráněnce a propůjčoval mu svou přízeň, svůj věnec, své požehnání. Největší socha Diova byla právě v Olympii, jeden ze starověkých divů světa. Při jiných helénistických hrách tomu jistě nebylo jinak, ani při těch Isthminských hrách hned vedle Korintu.

Sport byl prostě nedělitelnou částí pohanského helénistického světa. Sport byl natolik příznačný pro tuto kulturu, byl natolik svázaný s tehdejším pohanským světem, že vystavění stadionu je jmenováno v apokryfní 1. knize Makabejské (1,11–15) hned jako první důvod židovské vzpoury proti helénistickým Seleukovcům. A žid Pavel začne stadionem, také začne stadionem, nikoli však vzpouru, ale naučení víry.

Já si Pavla v tuto chvíli představuji jako gymnastu na kladině. Je to chodec po ostří nože. Nespadnout sem a nespadnout tam. Jako gymnasta na kladině víry. Nespadnout do ztráty víry, do přizpůsobení světu, ale ani do odmítání světa, do fundamentalis­tických předsudků. A Pavel skáče na kladině víry. Prost bázně a závratě. Neztrácí rovnováhu víry, a přeci je svoboden i od fundamentalistické úzkoprsosti svých předků. Kristus jej osvobodil pro život víry. Osvobodil jej pro život víry, která plně žije v tomto světě. Pavel jej zná, dovede se z něj i radovat a dovede se z něj i poučit, ale zůstává věřícím. Neztrácí vlastní identitu víry, ale zároveň nepropadá pokušení útěku ze světa, nebo alespoň moralizování a odmítání světa okolo.

Pavel se nemusí bát pádu tam ani tam, síla jeho víry si na to troufne. Vždyť kdo Krista vskutku poznal, kdo poznal Boží lásku, při zdravém rozumu by ji nikdy za nic ze světa nevyměnil, pád na stranu ztráty víry nehrozí.

A na tu druhou? To už teprv ne! Nemáme se co od světa odtahovat, ale k lidem v něm natahovat, nemáme se co povyšovat, ale stále se i od nevěřících i od pohanů učit . Svět, ve kterém žijeme, nám může být stálou Boží školou. Na místě je vstřícnost, otevřenost, učenlivost.

A máme se skutečně čemu učit. Můžeme se učit i od těch nejmrzčích, což teprve od sportovců. Především se od nich můžeme učit odhodlání, ochotě podstoupit pro vytčený cíl velké úsilí. Co všechno lidé neudělají jen pro trochu slávy a pro peníze, a za tak malé pravděpodobnosti, že vyhrají ve světové konkurenci! Jak se dřou, jakou kázeň, jaký trénink si ukládají, dvojfázový, trojfázový, pot se z nich jen leje. Nejen při samých závodech, ale daleko víc v halách, tělocvičnách při trénincích, které neberou konce. Ta kázeň, to odhodlání!

A ty, kolik tě tvá víra stojí? Zdali i jen trochu potu, zda jen z poloviny tolik času, sil, prostředků jsi ochoten obětovat? Při té představě se všichni jistě jen otřepeme. A přitom, jaká cena, jaká nesrovnatelná cena je připravena! O moc cennější než medaile z kočičího zlata – nebo petrželový věnec, o moc cennější než trocha světské slávy a peněz za vítězství od sponzorů.

Tak co, jak běžíš, jak závodíme? A jak běžíme, máme vůbec cíl? Neběžíme si tak často zcela bezcílně? Představte si, jak by ten náš běh víry asi vypadal směšně, kdybychom jej předvedli na stadionu, jak by to vypadalo směšně na dráze! Kdyby si nějaký sportovec vyklusával, jako my tak často ve víře to tak zvaně vypustíme. Nebo před překážkou by se zastavil a podlezl by ji, půlku by jich obešel, či si na jedné začal hrát a dělat veletoče pleta si atletiku s gymnastikou. Nebo uprostřed běhu by se třeba kousek nebo i kus vrátil. Nebo by si zase trochu zamachroval před tribunami a tak ztratil drahocenný čas. Byl by to asi běh jako opilého běžce, nebo běh slabomyslného závodníka, víc běh k pláči, než Bohu pro radost. Jako to boxování do prázdna, jako to tlučení vzduchu, o kterém mluví Pavel.

Ó, i od světa se máme čemu učit, kéž bychom si to uměli takto víc a častěji připamatovat. Jako Pavel na kladině života víry. Skáče, metá salta, zná sport, fandí sportu, ale zůstává křesťanem, ba, o to víc je křesťanem. Nepadá ani tam a ani onam. My po té kladině se závratěmi a mnohými zaváháními tak tak jdeme. Pavlovi je dáno, aby na ní dělal krásné figury, přemety a stoje a tím nás udivoval svou theologickou grácií, svou vyspělou rovně rostlou vírou a tak nám napomáhal, abychom se méně báli po té kladině jít a občas si i poskočit. To když upneme aspoň trochu snažení a energie k závodu víry na stadionu Božího světa.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Naše víra tak často pohodlní a sádelnatí, Pane. Prosíme, nedej jí usínat na tvých vavřínech, ale proháněj nás, trénuj nás k vytrvalosti, obětavosti nasazení za tvé věci v tomto světě. Dej nám svého ducha, dej nám chytit druhý dech.

Novinky

Jaro 2018

11. 4. 2018

Zdeněk připravil báječnou vycházku na Děvín. Při jarní brigádě jsme zvelebili hřiště a farní dvorek, 13. 5. 2018 pořádáme Koncert na podporu Domácího hospice Tabita a zveme vás i na další akce:

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška sboru Fusion 26. dubna 17:00 (čtvrtek)
  • Dětský klub se výjimečně NEKONÁ 27. dubna (pátek)
  • Bohoslužby 29. dubna 9:30 (neděle, 4. po Velikonocích)
  • Kruh seniorů 30. dubna 14:30 (pondělí)
  • Setkání dorostu (?) 30. dubna 18:00 (pondělí)