Augustin a jeho cesta k víře

Jan 20, 19–29 Roman Mazur

Kázání z volného cyklu "Svědkové víry" o významných osobnostech křesťanských dějin

Úvod: Augustinovo nepokojné srdce

Představte si muže věku o něco mladšího než jsem já. Jmenuje se Augustin. Je vzdělaný, dobře zajištěný, úspěšný, mezi mnohými vlivný a známý, prostě na vrcholu sil. Užívá si všech radostí, které běžně život v bohaté starověké římské společnosti takovému člověku přináší. Co si myslíte, že najdete v jeho nitru? Slast a štěstí? Omyl! Hluboký nepokoj! Zoufalství, smutek, pocit bezvýchodnosti… Augustinovi leží svět u nohou, přesto je ve stejném čase na dně. Za chvíli si řekneme, jak je to možné.

Nyní ovšem přeskočme na chvíli kupředu a připomeňme si, že Augustin byl křesťanem přelomu 4. a 5. století. Jeho život a působení jsou spjaty především se severní Afrikou. Je až dodnes jednou z nejslavnějších postav křesťanských dějin. Společně s lidmi jako je apoštol Pavel nebo reformátor Martin Luther patří mezi absolutně nejvlivnější vyznavače všech dvaceti staletí křesťanství. Jak říká např. jeden znalec jeho díla: „Augustin uskutečnil syntézu – spojení – klasické filosofie a křesťanství. Mnohem více než kdokoliv jiný přispěl k utváření západního způsobu uvažování o povaze člověka a Boha.“

Celou stovku Augustinových knih a jeho obrovský vliv ponecháme ovšem nyní stranou. Budeme se mu věnovat z jiné strany. Jak jsem už naznačil, projdeme společně s ním cestu, která ho vedla od velmi radikálního odmítnutí křesťanství až k vyznání víry a přijetí křtu po dosažení třiceti let věku. Budeme při tom vycházet především z jeho jedinečné knihy, která nese název Vyznání. Augustinova cesta k víře, kterou budeme sledovat, je možná nejlépe charakterizována citátem, který si dovolím průběžně v celém kázání opakovat jako refrén.

I. Bouřlivé mládí

„Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“

Augustin byl synem zbožné křesťanky Moniky a pohanského otce Patricia. Ač výchova byla především na křesťanské matce, Augustin se v časech dospívání a studií od víry zcela odvrátil. A nejen to. Přiklonil se k jedné z nejvlivnějších sekt své doby, k manichejcům. Udělal tím své mamince asi takovou radost, jako kdyby se dnes syn křesťanské matky připojil třeba k hnutí Hare Kršna. Mnohem později bude Augustin vzpomínat na kuriozity manichejského učení. Cituji: „Kdyby však některý (manichejský) světec snědl a strávil fík, věřil jsem, že vzdychaje a říhaje při modlitbě, bude vydychovati anděly…“

Od počátku Augustinových studií bylo jasné, že je výjimečným a všestranně nadaným mladíkem. Na co sáhl, to se mu dařilo. Vystudoval nejprestižnější tehdejší školy. Obsahem jeho studií byla především pohanská mytologie a řečnická cvičení. O mnoho let později vzpomínal – opět s velkou dávkou sarkasmu – na své velké studijní úspěchy. Cituji: „Nemiloval jsem Tebe a proti Tobě hřešil a ze všech stran mně hřešícímu zaznívala pochvala: "Výborně, výborně!… Učil jsem se rád těm věcem a já ubožák jsem si v nich liboval. Proto mne nazývali nadějným jinochem.“

Nakonec se stal vystudovaným rétorem – řečníkem. Nejen, že sám uměl skvěle řečnit, byl sám také učitelem rétoriky. Mezi tehdejšími bohatými a vlivnými to znamenalo být něco jako ekonomem nebo manažerem dnes. Tomuto zaměstnání se postupně věnoval v Kartágu, v Římě a v Miláně, což byla centra z nejdůležitějších tehdejšího světa. Měl prestiž, vliv a dostatek možností se dobře uživit.

V těchto časech ho uchvacuje rovněž skvělá kultura jeho doby. Je velkým příznivcem divadla. Je zaujat řeckou i římskou filozofií a již velmi brzy ji má, jak se říká, „v malíčku“, včetně těch nejsložitějších učení.

Milostně začal žít již ve svých šestnácti letech. I o tom vypráví ve své knize. Už v osmnácti letech se stal otcem syna Adeodata. Měl pak mnohé stálé i nestálé partnerky, ačkoli nikdy nežil v oficiálním manželství.

Vnější pozorovatel by řekl, že takovému člověku nemůže nic chybět. Je na vrcholu sil, úspěšný, vlivný a bohatý. Co si myslíte, že v tomto období najdete v jeho nitru? Slast a štěstí? Omyl! Hluboký nepokoj! Zoufalství, smutek, pocit bezvýchodnosti.

II. Pokoj jako nehlubší štěstí

„Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“

Až mnohem později si Augustin uvědomí, že to, co na všech svých cestách hledal, nazývá Bible pokojem. Když Bible hovoří o pokoji, má často na mysli něco mnohem hlubšího, než jsou jen klidné vnější podmínky – že na nás nikdo nestřílí, že nás nikdo neohrožuje nebo se s nikým právě nehádáme. I dnes někdy řekneme „Dej už mi svatý pokoj!“ nebo „Šéf už mi konečně dává pokoj!“ Když hovoří o pokoji Bible, jde mnohem dále. Pokoj je pro biblické myšlení hluboké zakotvení v Bohu a v jeho lásce. Pokoj je souhrnem všeho skutečně dobrého a čistého, čeho se člověku v životě může dostat. Pokoj – to je životní harmonie, soulad, snad bychom mohli říci hluboké vnitřní štěstí.

Mít v srdci pokoj – to znamená být před Bohem, před blízkými i před sebou samým vyrovnán s hříchy, blouděním a chybami minulostí. Mít v srdci pokoj – to znamená radostně a vděčně prožívat přítomné okamžiky. Mít v srdci pokoj – to znamená hledět do budoucnosti s radostným očekáváním.

Nebo viděno ještě z jiné stránky: Pokoj prožívá ten, kdo je smířen s Bohem, s bližními i sám se sebou.

Po tomto rychlém výkladu biblického termínu pokoj nás už nepřekvapí, že nejčastějším starokřesťanským pozdravem bylo právě: „Pokoj tobě.“ Nebo: „Pokoj vám“. Přát někomu milost a pokoj – to znamenalo přát vše dobré, co může člověk prožívat.

A právě tento pokoj, který může do srdce vložit právě jen Bůh, právě tento pokoj Augustinovi chyběl. Přes všechen pestrý a navenek úspěšný život, který vedl.

III. Životní zlom

„Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“

Augustin si už častokrát dříve dobře uvědomoval, jak záhadný a přitom křehký je lidský život. Např. když prožíval nezměrný bol nad smrtí svého dobrého přítele, který zemřel velmi mladý. Nyní je ovšem už zcela rozpolcen. Považuje i smějícího se žebráka za mnohem šťastnějšího sebe. Již více než deset let hledá skutečnou životní moudrost a stále nenachází nic, co by ho plně uspokojilo.

V tomto čase začíná působit v Miláně, kde se setkává s tamějším biskupem Ambrožem. V něm Augustin konečně najde křesťana, který se mu mohl rovnat svými intelektuálními i rétorskými schopnostmi. Ambrož je křesťanský biskup uznávaný všemi – věřícími i nevěřícími. Zpočátku Augustinovi polichotí Ambrožovo laskavé přijetí a způsob jeho řeči. Zpočátku chce být Augustin jako Ambrož, co se týče vnějších aspektů jeho osobnosti – ještě více slavný, vlivný a výmluvný. Pak ovšem začne čím dál intenzívněji vnímat obsah Ambrožových křesťanských kázání.

Když pak Augustin uslyší o obrácení slavného řečníka Viktorina ke křesťanské víře, přiblíží se definitivní zlom jeho života. Nahromaděné napětí již nelze dále snášet. Cituji Augustinovu vzpomínku: „Když pak z tajemné hlubiny mého tak napjatého rozjímání vynořila se všechna má nahromaděná bída před zrak mého srdce, propukla ohromná bouře, doprovázená nesmírným přívalem slzí.“

Když pak zaslechne Boží pokyn a otevře znovu svitky biblických dopisů, dochází k poznání, že jeho boj je dobojován. V modlitbě se odevzdává Bohu. Od té chvíle již patří jen jemu.

Společně se svým blízkým přítelem a společně i se svým synem Adeodatem přijme přibližně za půl roku z Ambrožových rukou křest. S velkou radostí podává svědectví o prvních zkušenostech svého života víry: o četbě žalmů i zázračném uzdravení bolestí zubů. Dojatě vzpomíná na svou matku, která se za něho jako křesťanka celý život modlila a nakonec se, nedlouho před svou smrtí, dočkala jeho návratu k Bohu.

Augustin se rozhodne opustit úřad učitele řečnictví. Několik let žije se svými přáteli v ústraní, potom se stane na žádost jiných postupně knězem, spolubiskupem a biskupem v severoafrickém Hippu. Tam potom napíše většinu z oněch již zmiňovaných 100 děl, které tak radikálně ovlivní křesťanství až do dnešních dnů.

Závěr: Inspirace na naší cestě

„Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“

Čím skončit? Poukazem na to, že když vyprávím o svědcích křesťanské minulosti, není to především proto, abych nás vzdělával. Činím tak, protože jsem si naprosto jistý, že život těchto svědků mohou být inspirací pro naše, zcela osobní a moderní hledání víry. Jak říká jeden překladatel Augustinových Vyznání: "Následuje Augustina na jeho nejhanebnějších cestách… nalezneš v jeho bolestech a radostech, v jeho nadějích a zklamáních, v jeho pádech a znovuzrození své radosti a bolesti, své naděje a zklamání, své pády – a kéž také své znovuzrození.“ Amen.

Není lepší na tom světě

nežli Boha ctítí

jeho vzývat, jemu sloužit,

jeho velebiti.

(Dodatek evangelického zpěvníku, 611)

BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)