"Blboune!" pravil Bůh

Lukáš 12, 16–21 Ondřej Stehlík

Slyšeli jste už někdy Boha mluvit sprostě? Slyšeli jste už někdy Boha vulgárně nadávat? Jestliže ne, pak jste to slyšeli právě teď v našem dnešním podobenství.

Ty pitomče, tlumočí nám Ježíš Boží oslovení. Ty debile, oslovuje sám Bůh v našem podobenství toho bohatého sedláka. A je to nadávka, je to urážka, je to silný, velmi silný výraz určený pro člověka, který nemyslí, který není schopen myslet, který se přes své lidství chová jako zvířátko, který se proto chová hůř jak zvíře.

A tím to nekončí; hned za tímto oslovením, hned za těmito Božími slovy se na nás zubí smrtka a už si na Boží příkaz brousí kosu. Ještě této noci si vyžádají tvoji duši. Duši toho chlápka si nevyžádá Bůh, to andělé smrti, to anděl smrtihlav. Smrt v tomto podobenství není žádnou krutou odplatou, jak se tomu často chybně rozumí. Smrt je tady přízrakem krize, která vyjeví pravý a děsivý stav všech věcí.

To je, pane, podobenství! Bůh v něm častuje nadávkou a zároveň upozorňuje na nejtěžší krizi lidských životů. Podobenství nám vyjevuje hrůznou, bezútěšnou možnost života, života, který končí nenaplněn, života, kterému Bůh nežehná, kterému naopak nadává.

Je to velmi ostrý a přísný konec podobenství, a přitom to všechno začíná tak radostně a nadějně. To podobenství se před námi otevírá jako krásný sen. Na polích se urodilo, urodilo se nad očekávání hojně. Tak se urodilo, že vážně hrozí, že po žních ani nebude kam všechnu tu úrodu sklidit. Jaká nádhera, jaký obraz úspěchu a štěstí! Na podnikatele kyne tučný zisk, zaměstnanci je přislíbena přebohatá odměna. Kdo by o tom aspoň občas nesnil. Kdo by si nepohrával s myšlenkou, co kdyby dostal milion, co by potom s tím vším udělal.

A nyní to v podobenství nastává, není to jenom sen, není to jen myšlenkové pohrávání. Nyní musíme skutečně plánovat. Musíme plánovat, jak to udělat, jak to zařídit, aby úroda neshnila, aby nezapadala sněhem, aby ji zbytečně nesežraly myši. Musíme pěkně plánovat, jak zajistit svůj výnos a jak jej zmnožit. Teď se ukáže, jak je kdo prozíravý, jak je kdo moudrý. Jenom blbec by všechno rozfrcal, jenom hlupák promění hned všechno v okamžitý požitek a svoje blaho. Moudrý naopak bude myslet na budoucnost, rozumný hospodář musí být připraven investovat.

Snad bychom všichni jednali jako ten prozíravý a moudrý sedlák, který se zcela bezprecedentně rozhodne vystoupit z vyjetých kolejí. Zděděný statek, který dobře sloužil už jeho předkům musí zgruntu přebudovat. Musí zbořit staré, aby měl prostor pro nové. Rozhodne se nakonec rozvážně i odvážně pro budoucnost, minulost nechávaje za zády. Myslí příkladně na budoucnost, nežije minulostí, ani okamžikem, dovede plánovat. V tom nám může být ten sedlák, na kterého se usmálo štěstí, příkladem. Samo podobenství nám to mezi řádky naznačuje.

Plánovat, myslet na budoucnost není nic špatného, ba naopak je to příkladné. A přeci tomu sedláku z podobenství nakonec Bůh vynadá! A přeci mu nakonec hrozí nenaplněným životem a smrtí beze smyslu. Ten sedlák totiž správně a dobře plánoval, co s úrodou, přemýšlel, jak rozumně a dobře naložit s neočekávaným ziskem. Ale nezůstal jen u toho. Když už si rozmyslel, jak si co zařídí, aby minimalisoval ztráty, přestal plánovat a začal snít. V podobenství ten zlom nastává, když osloví svou duši. Úrodu jsme alespoň v myšlenkách již zajistili, nyní můžeme snít o tom, co to všechno pro nás znamená.

Nejprve musel ten sedlák naplánovat nezbytné hospodářské kroky, a když to všechno obstaral a zabezpečil, obrátil se ke své duši, začal ji konejšit. Má duše, spočiň, odpočiň, jez, pij, buď veselá, jsi zajištěna na hromadu let. Tohle chlácholení vlastní duše, tohle oslovení svého já, to je totiž jediné díkčinění toho sedláka.

Shromáždit úrodu do stodol, a teď je jedno, jestli do nových či starých, to ještě patří podle Písem k polním pracem. Zajistit takto úrodu je ještě kus zemědělské roboty, třebas té poslední a nejradostnější. On to už všechno udělal, nyní je čas k díkčinění, k radosti, vděčnosti, ano k oslovení. Ten sedlák v Ježíšově podobenství se obrátil ke své duši a do svého sobeckého soukromí. To je jeho díkčinění, to je jeho modlitba a to je také jeho sdílení. Ten sedlák s mnoha a mnoha jinými se rozhodl oslovit a zkonejšit sám svoji duši. Rozhodl se poděkovat sám sobě, rozhodl se pro autosugesci a sebechlácholení.

Pitomče, copak si vskutku myslíš, že se můžeš ke své duši modlit, že se můžeš modlit ke svému sobectví? Idiote, copak si vskutku myslíš, že ukojíš svoji duši jakýmkoli zbožím, statky, majetkem? Copak si vskutku myslíš, že tvá duše odpočine, spočine a najde radost, i když ji přecpeš k prasknutí? Magore, jen se kolem sebe podívej, a uvidíš, že tomu tak není. Duše člověčí nespočine, když je zahlcena jakýmkoli konzumovatelným blahem, pravou a trvalou radost nezajistí zboží třebas té nejvyšší kvality. Takto nacvičenou vycepovanou duši, duši sobeckou a konzumní nejenže neutopíš v hojnosti, ale na sebemenší náznak krize bude reagovat frustrací a „blbou náladou“. Tak nikdy nenalezneš radost, naplnění a nakonec budeš muset vše své cenné zanechat na tomto světě, nic z toho si ssebou nevezmeš.

Právě proto vkládá Ježíš v tomto podobenství Bohu do úst takto unikátně ostrá slova. Je to ježíšovský vulgarismus plný lásky. Má nás zburcovat a probudit. Když sklidíte hojnou úrodu, neobracejte se na svou duši, obraťte se k Bohu. Po sklizni, po úspěchu ve škole, v práci, v životě, když obstojíte ve zkouškách a dílo se povede a obchod zdaří, je nejvyšší čas vzít koš s prvotinami a šupat do chrámu, podělit se s potřebnými, s bližními, s bratry a sestrami a hlavně oslovit Hospodina, poděkovat mu za všechny dobré dary uprostřed radostné bohoslužby. Při díkčinění ve Starém zákoně se totiž neděkuje jenom za hojnost krmě, ale za všechny Boží dary, především za dar země, za dar svobody.

Od Pána Boha a v obecenství bližních přijmete radost, pokoj, mír. To je to bohatství před Pánem Bohem, není to autosugesce, je to Boží dar. A ten vám nic a nikdo nevezme, ani žádná krize, ba ani ten anděl smrtihlav.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane náš, až nás mrazí v zádech, jak se v tom podobenství poznáváme. Vždyť to je náš svět, to je náboženství, které nás obklopuje a kterému sloužíme. Náboženství sobectví a konzumu, náboženství, které se dovede obracet jen ke své vlastní duši.

Pane, prosíme, odpusť nám.

V časech hojnosti nedovedeme být vděční, v časech hubenějších o to s větší chutí žbrbláme a nadáváme. Jsme soustředěni na sebe, nevidíme kolem sebe bližní, zapomínáme na tebe.

Pane, prosíme, odpusť nám.

A ty na nás, Pane, přesto nezapomínáš, burcuješ nás a chceš nás vysvobodit, vedeš nás k pravé radosti před svou tváří, uprostřed obecenství svého lidu. Prokazuješ nám stále svou lásku, dáváš nám vše dobré, sytíš nás kolem svého stolu, takže nehyneme hlady a žijeme ve svobodě.

Děkujeme ti za to.

Novinky

Manželské večery

21. 1. 2018Roman Mazur

Manželské i partnerské páry srdečně zveme na cyklus 8 setkání „Manželské večery“, kde se ve dvojicích pokusíme společně najít nové inspirace pro naše vztahy. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Základy křesťanské víry 4/6 25. ledna 8:30 (čtvrtek)
  • Klub rodičů s dětmi Libé Ňuňu 25. ledna 10:00 (čtvrtek)
  • Porada učitelů Nedělní školy 25. ledna 18:30 (čtvrtek)
  • Dětský klub 26. ledna 15:30 (pátek)
  • Začíná výjezdní schůze staršovstva 26. ledna 18:30 (pátek)