Bůh je ti blízko!

Matouš 3, 1–12 Roman Mazur

Kázání z volného cyklu Advent s Janem Křtitelem

Úvod: Předkapela Jana Křtitele

Snad by se na mě Jan Křtitel nezlobil, kdyby slyšel, jak ho přirovnávám k předkapele. Předkapela má na velkém hudebním koncertu naladit posluchače na tu správnou vlnu předtím, než vystoupí hlavní interpret. Cituji z jedné recenze na koncert: „Svůj úkol předkapely splnili výborně: všichni jsme jako nabití elektřinou a netrpělivě čekáme na ty, kvůli kterým jsme obětovali celé odpoledne.“

I Ježíš potřeboval spolupracovníky. Potřeboval solidní předkapelu, která by lidi naladila na tu správnou vlnu. V tomto smyslu byl Jan Křtitel skutečně Připravovatelem cesty, jak o něm hovoří Bible, a svou roli splnil na výbornou. Vzbudil ve svých a Ježíšových současnících velkou touhu po duchovních hodnotách. Rozdychtil je k očekávání velkých událostí.

I. Bůh je blízko!

Mezi Janem Křtitelem a Ježíšem byly podstatné rozdíly. Např. už jen v tom, kde jako duchovní učitelé působili. Zatímco za Janem jste se museli vypravit na poušť, Ježíš za vámi přišel na náměstí, na tržiště, na svatbu nebo dokonce na hostinu do vašeho domů. Přesto si dá Matoušovo evangelium záležet na tom, aby zdůraznilo, že jejich hlavní poselství bylo naprosto shodné. To, co Jan kázal na poušti, bylo v refrénu naprosto shodné s tím, co bude Ježíš o pár měsíců později vyprávět na náměstích a oslavách: /: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ :/

Lidé na Janův apel slyšeli: Ten nový prorok od Jordánu, co už od pohledu připomíná dávného slavného Elijáše, ohlašuje brzký Boží zásah do světa a já mu věřím! Odezva byla ohromná. Celý kraj, celé vesnice i města se daly do pohybu. Zástupy lidí se nechávaly v Jordánu Janem křtít.

Mám za to, že jedním z nejdůležitějších faktorů, které hrály svou roli v ohlasu na Janovo – a později i Ježíšovo – kázání, bylo očekávání rychlého konce světa. Tehdejší Židé trpěli pod tlakem římské okupace politicky, hospodářsky i duchovně. Po Janově nebo Ježíšově kázání o Boží blízkosti pak každým dnem, týdnem, nejpozději měsícem očekávali přímý Boží zásah do dějin Izraele nebo dokonce do dějin celého světa. Bylo to zřejmě podobné, jako když se koncem druhé světové války vědělo, že se od východu blíží Rudá armáda a od západu Američané. Nebo se to mohlo blížit atmosféře těsně před protikomunistickým převratem, kdy v Německu padla berlínská zeď a ti nejvnímavější u nás začali tušit, že to brzy spadne i u nás. Dokonce se zdá, že i samotný Pán, Kristus, nebyl dalek takové nedočkavosti. Na přímou otázku sice Ježíš odpověděl, že o onom dni, kdy to skutečně celé spadne – tj. že Bůh sestoupí přímo do dějin světa – neví ani on, ale z některých náznaků se zdá, že i on nepočítal s příliš dlouhým čekáním.

Nám dnes tento časový tlak obvykle už chybí. Přitom je takový tlak velmi důležitý a silný. Pod časovým tlakem je např. člověk mnohem náchylnější opravdu změnit svůj životní styl. Srov. marketingové finty zdůrazňující časovou omezenost nabízených slev. Nebo příběhy o smrtelně nemocných lidech, kteří právě až ve zkráceném horizontu končícího života hledají a nacházejí hodnoty, kterých si váží nejvíce.

II. Je Bůh blízko?

Přes absenci tohoto rozměru očekávání Boží blízkosti se vás pokusím přesvědčit, že i nám je dnes Bůh blízko.

Bylo mi asi 13 let, když jsem začal přemýšlet nad křehkostí a pomíjitelností lidského života. Rozumějte mi správně: I tehdy jsem doufal, že se dožiju dědečkovského věku. Ale smrt, konec lidského života, je tak zásadní událostí, že staví otazník nad lidských životem, i kdybys třeba trval 110 let! A navíc ani moderní medicína a technika nedokáže zajistit, že se oněch 110 let dožijeme. Mám na to mnohem větší šanci, než bych měl kdykoli dříve, ale mohu také pozítří dostat infarkt nebo mě za týden může srazit nepozorný řidič, ačkoli půjdu na zelenou. Svého tátu dnes přežívám již o několik let. A tato časová pomítelnost lidského života se stává reprezentantem mnoha jiných omezeností mého života: Nestihnu vše, co bych si přál – kdo za mne dokončí nedobojované boje? Neobstojím vždy tak, jak bych měl – kdo mi odpustí mé viny? Nejpozději za hranicemi mých omezených schopností, nejpozději za hranicí mého života mě čeká setkání s Bohem.

A ještě jinak je nám Bůh i dnes blízko. Tehdejší králové často prosazovali ve svých království uznání nadřazenosti své kultury, náboženství a osobnosti velmi brutálním způsobem. V dnešní, přinejmenším evropské politice, to samozřejmě není tak výrazné. Žádná osobnost nehraje dnes ve světě takovou roli, aby rozhodujícím způsobem ovlivňovala naše jednotlivé lidské osudy. Poměry a atmosféra kolem nás však ovlivňují stále mnohé faktory: politické, ekonomické, mravní. Když se nedaří, jak bychom si přáli, mezi lidmi se může začít šířit „blbá nálada“. I v tomto smyslu zní zvěstování Boží blízkosti stále aktuálně: Kromě těchto našich poměrů se tady nabízejí ještě jiné. Ty Boží poměry. Boží království je v tomto smyslu nabídkou alternativní atmosféry, ve které mohu žít mnohem pravdivěji a plněji než jinde. Nebo jinými slovy: Ve vnímání mého života se mi nabízí ještě jiná, Boží dimenze. V ní je nejvyšší hodnotu láskyplná oběť, nikoli vlastní zisk. Hodnota lidského života se v ní neměří úrovní úspěchu, prestiže či popularity. Po takové atmosféře přece také mnozí toužíme, hledáme ji…

Jan a Ježíš se lišili důležitými teologickými důrazy, ale hlavní motiv jejich zvěsti byl shodný: Bůh je blízko! A nám to zní stejně důrazně a povzbudivě: Bůh je blízko. Nejpozději za hranicí mé smrti, nejdále za hranicemi mých schopností mně čeká brána jeho království.

III. Špatné způsoby, jak se připravit

Existuje jistě mnoho špatných způsobů, jak se připravovat na setkání s Bohem:

Ignorance je samozřejmě nejhorší řešení. Člověk musí v tomto případě v sobě přehlušit ony nenápadné, ale zřetelné hlasy, které mu onu jinou dimenzi připomínají. V někom se ozývají podobně jako se ozývaly mně: Jsi křehký a slabý, i když to tak třeba dnes nevypadá! U jiných mohou mít jiný obsah, ale vždy směřují naši mysl a hledání směrem nad nás, k Bohu.

Odkládání je o něco lepší. Člověk si řekne: Něco na tom bude, že můj život má ještě jiné rozměr než jsou ty, co se běžně nabízejí a ukazují. Možná jsem nějak zodpovědný i Bohu, ale na to mám ještě dost času! Už jsme si však naznačili, co je největším rizikem takového odkládání. Ani v moderní době není lidský život plně zajištěn a takové odkládání se pak může stát osudným. A navíc: Neokrádá mě odkládání reakce o něco jedinečného? Není život s plným vědomím Boží blízkosti mnohem bohatší než jiný?

Dalším špatným způsobem je spoléhat na nějaké duchovní tradice. Jan Křtitel tepal i duchovní vůdce Izraele velmi tvrdými slovy: „Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ Duchovní tradice, ať už rodiny nebo širšího společenství nestačí. Každý bude před Bohem stát sám za sebe. Jan prorocky útočí na samotné jádro sebevědomí židovského lidu. Někteří Židé té doby totiž skutečně věřili, že praotec Abraham od všech svých potomků odvrátí pekelný oheň. Podobně se ani my dnes nemůžeme spoléhat na to, že jsme tradičními evangelíky, následovníky Husa, Komenského, Pittra či Horákové. Každý z nás si svou cestu k Bohu musí najít sám. Duchovní předchůdci ho mohou maximálně inspirovat.

Další skupina lidí řeší otázku po očekávaném setkání s Bohem něčím, co bychom mohli nazvat pokusem o mravní zušlechťování. Někteří na sobě v tomto smyslu opravdu naplno pracují, jiným stačí povýšené srovnávání s druhými: Vždyť je tolik horších lidí, než jsem já! Bůh mě proto nemůže odmítnout. Na to odpovím ilustrací z jedné vesnice: hodiny na kostele – hodiny na poště. Srovnáváme se jen mezi sebou. Boží měřítka jsou ovšem jiná, absolutní, a před těmi neobstojí nikdo, byť by byl mravně sebevíce zušlechtěný.

Dokonce, ukazuje Bible na setkání s Bohem nás dobře nepřipraví ani vnější projevy naší zbožnosti: Dobré ovoce upřímné a pokorné zbožnosti má sice podle Bible velký význam, ale především jako důsledek upřímného pokání. Vzpomeňme např. na celníka a farizea z Ježíšova podobenství. Vnější zbožnost je člověku k něčemu, když vyrůstá z upřímného pokání. Z upřímné pokory vůči Bohu i jiným lidem. Pak má smysl. Jako pokus obelhat Boha vnější slupkou, když vnitřek je shnilý, má ještě menší šanci na úspěch než cokoli jiného.

IV. Pokání jako jediný správný způsob, jak se připravit

Jedinou odpovídající přípravou na Boží přiblížení tak zůstává to, co hlásali Jan i Ježíš: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“

Proč právě pokání? Bůh se na nás má proč hněvat. Není to nějaká Boží cholerická prchlivost, není to něco, co by Bůh mohl odložit nebo přejít mávnutím ruky, pokud by měl zrovna dobrou náladu: „No tak, nebudu to přehánět, lidi jsou holt lidi, a tak chybují.“ Ne, Boží hněv vůči nám vyvolán našim hříchem. A tento Boží hněv je stálý, neochabující, nepřerušovaný a nekompromisní odpor ke zlu ve všech jeho podobách.

Proto je jediná správná cesta, jak se připravit na příchod Mesiáše tato: „Čiňit pokání. Hebrejský termín „šavaba“ přitom označuje něco velmi podstatného: Změnit orientaci. Úplně se obrátit. Takové pokání je bytostným rozhodnutím pro novou životní cestu. Už se nebudu spoléhat na sebe, na své schopnosti, moudrost, síly, ale na Boha. Už se nebudu spoléhat na to, že někteří jiní jsou horší než já, ale upřímně přiznám: Já jsem, Bože, ten první, kdo potřebuje tvé odpuštění.

křest, který lidé přijímali od Jana, byl především výrazem pokání, vyznáním hříchů. Šlo o prorocké znamení. Bylo to podobné, jako když tehdy pohané přistupující k židovstvu podstupovali kromě obřízky také vstupní omývání nohou. Symbolicky tak i oni prošli mořem při útěku z Egypta. Janův i pozdější Ježíšův křest to říkají stejně: Sám za sebe před Bohem neobstojím a do zaslíbené země nebo do Božího království neprojdu. Potřebuji Boží zásah – otevření moře, odpuštění hříchů.

Závěr: Mé pokání?

Na počátku posledního odstavci si dovolím shrnout: Existuje více špatných, ale jen jeden správný způsob, jak se připravit na setkání s Bohem. Tím jediným správným způsobem je upřímné pokání.

Chceš to říci Bohu poprvé a zásadně, že chceš být připraven na setkání s ním? Pak se začni připravovat na přijetí křtu nebo na konfirmaci – potvrzení svého dřívějšího dětského křtu.

Nebo jsi už pokřtěným, vyznávajícím a praktikujícím křesťanem? Pak si znovu připomeň první z tezí Martina Luthera v jeho bojí proti středověké odpustkové praxi. Cituji: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním.“ Kolik z nás, kdo chodíme do kostela, víme o své hlubinné hříšnosti před Bohem? Kolik z nás, kteří si říkáme křesťané, se dovoláváme Božího odpuštění jako své jediné naděje? Kolik z nás na to nezapomíná a každý den si to připomíná ve vděčné modlitbě?

Ježíš hříšné přijímá! Povězte to všem, kdo bloudí, kdo pro přestoupení svá Boha bojí se, jenž soudí. Zde je ten, kdo spasit má: Ježíš hříšné přijímá! (z písně 693) 


BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Novinky

Před prázninová zahradní party

18. 6. 2018

V neděli 24. června proběhnou křtiny malého chlapečka a také velká zahradní party! Po bohoslužbách zůstaneme na farním dvorku a užijeme si společné odpoledne před tím, než se všichni rozprchneme na prázdniny :-) Přijďte v hojném počtu, těšíme se na vás!

Nejbližší akce sboru

  • Koinónia: Beta 19. června 19:00 (úterý)
  • Rodinné bohoslužby k zakončení školního roku se křtem dítěte 24. června 9:30 (neděle, 4. po Trojici)
  • Večer pro sborové spolupracovníky 27. června 18:00 (středa)
  • Bohoslužby 1. července 9:30 (neděle, 5. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 4. července 18:00 (středa)