Bůh je jiný rodič (Svědectví víry dětem a mládeži 4/6)

Lukáš 15, 11–32; Žalmy 27, 10 Jakub Malý 6. 5. 2018

Když jsem otevíral naši současnou tématickou řadu “Svědectví víry dětem a teenagerům,” hodně jsem vyprávěl o svých rodičích. Dnes tomu nebude jinak. Ale nebojte, mám jen jednu historku. Můj táta je rybář. Jako kluka mě brával s sebou na ryby a učil mě rybařit. Jednou jsme si doma všechno připravili, těsto, žížaly, pruty, výbavu, svačinu a vyrazili jsme na kole k Ohři. Dorazili jsme, vybalili výbavu. Tedy spíš táta, mě v tu chvíli zajímala víc svačina. Vůbec jsem byl takové lážoplážo dítě. Nic jsem nebral vážně a všechno jsem dělal ve svém klídek tempu. No ale že nahodím pruty, abych se v tom procvičil. Nahazuji a chytil jsem veverku (zachytil jsem háček o strom). S tím se nedá nic moc dělat. Jedině přeříznout vlasec a znovu navázat háček. Táta se zhluboka nadechl a učinil tak, sám nahodil. Druhý prut že nahodí také sám, abychom vůbec dneska něco chytli. Jenže taky chytil veverku. Já se strašně smál. Táta ne, ale držel se. Zopakoval proces jako při prvním prutu. Měli jsme nahozeno. Čekáme. Já už snědl svačinu. Po nějaké době táta povídá: “Hele, bere ti”. Tak jsem vzal prut a v tom svém tempu jsem si ho přitáhl k sobě. Táta na mě nevěřícně koukal (rybáři vědí), protože jsem svým tahem prutu dokázal akorát tak vytáhnout kaprovi návnadu z huby. Aby se háček chytil, je potřeba pořádně seknout. Po těch dvou veverkách to už táta nerozdýchal, vytrhl mi prut z ruky a švihal s ním, vzteky bez sebe, se slovy: “To neumíš pořádně zaseknout, takhle, koukej”. Od té doby jsem s ním na rybách nebyl. Dnes se tomu občas spolu zasmějeme. Navíc po zkušenostech s místními dětmi se tátovi už ani nedivím.

Proč jsem to vyprávěl. Možná si vzpomenete, že v loňském roce jsme kázali na téma karikatury Boha od Kateřiny Lachmanové. Podle její knihy má každý nějak zkreslenou představu Boha. Pro někoho je Bůh jako policajt, který nás sleduje a trestá každé přestoupení. Pro jiného je kámoš, který je v pohodě, nic moc po nás nechce, zasmějeme se spolu a toť vše. Někdo vnímá Boha jako wellness centrum, kde zregeneruje své duševní síly. Nebo je Bůh jako loutkář, který si nás vodí a nám nezbývá, než se podřídit. Paní Lachmanová tvrdí, že velký podíl na našich zkreslených představách o Bohu mají rodiče a jejich vztah k dětem. Když s dětmi rodiče často manipulovali – “a budeš poslouchat, nebo” – tak děti míří k představě Boha loutkáře. Když rodiče své děti neustále hlídají a hubují jim za každé provinění, tak inklinují k představě Boha policajta. S tím měl problém například Martin Luther. Jeho otec se často hněval a trestal Martina za sebemenší prohřešek. Luther pak měl o Bohu představu, že je přesně takový, než v Bibli objevil, že Bůh je milosrdný a odpouští – z lásky. Ne něco za něco.

Abychom dokázali pracovat s naší karikaturou Boha, musíme si ji nejdříve uvědomit. Uvědomit si, jak naši rodiče, jejich vztah k nám, ovlivnili náš vztah k Bohu a naše představy o Něm. Můj táta je vztekloun, tudíž jsem se dlouho potýkal s tím, že Boha raději nebudu zbytečně otravovat se svými problémy. Jak vám vaši rodiče zkreslili Boha? Zkusme to společně. Zavřeme na chvilku oči a popřemýšlejme o tom… Evangeliem dnešního textu je, že Bůh není jako naši rodiče. “I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme”. Jinými slovy, i kdyby naši rodiče selhali, Bůh nikdy neselže. Roman minulý týden kázal o tom, že Bůh je ve vztahu k nám jako dobrý rodič a i my máme být dětem dobrými rodiči, a měl pravdu. Ovšem Bůh je jako dokonalý rodič. To naši rodiče nejsou. Ačkoli je máme rádi a vážíme si jich, dokonalí nebyli, nejsou a nebudou. To platí samozřejmě i o nás jako o budoucích nebo současných rodičích. Lidé v rodičovské roli se kolikrát rozhodnou špatně, zachovají se nepěkně, s nepochopením, nemilosrdně, nemoudře (já dnes mohl být rybář :-D).

Bůh je náš tak trochu jiný rodič. Jeho způsob otcovství nám představil Ježíš v podobenství o marnotratném synu, které jsme dnes četli. V něm mladší syn žádá otce o díl svého dědictví s tím, že si půjde po svých. V tehdejší době se dědictví rozdělovalo mezi syny nerovnoměrně (starší dostával víc než mladší) a až po smrti otce. Tím synáček tátovi řekl: “Jsi pro mě mrtvý. Dej mi, co mi patří a sbohem.” Jenže kluk všechen svůj majetek prošustroval a skončil v té nejhorší práci, co mohl. Pásl prasata a nic si nevydělal. Synek šel ale do sebe. Litoval toho, co udělal a řekl si, že půjde zpátky za tátou. Ne snad s prosbou, aby bylo všechno jako dřív, ale aby mohl být aspoň jako jeden z jeho sluhů. Jenže když ho táta uviděl z dálky, běžel mu naproti. Nepotřeboval ani nic slyšet a přijal ho zpátky. Když se to dozví starší syn, naštve se. Považuje to za nespravedlnost a křivdu. Všechno, co je toho táty, má jednou patřit tomu staršímu. Tudíž když teď otec rozdává mladšímu, bere z majetku toho staršího. Z lidského hlediska nespravedlnost a křivda. Málokterý rodič dospělého syna by se totiž zachoval tak, jako ten otec v podobenství. Velkorysý otec by se zřejmě poradil se starším synem, co s tím. Méně velkorysý by řekl: “Fajn, můžeš dělat u mě ve firmě, ale víc po mně nechtěj.” Zbytek by s ním vyrazil dveře. O všech případech bychom asi řekli, že jsou lidsky pochopitelné. Bůh je ale jiný rodič. Zkusme ho dosadit do role otce. Mladší syn jsou nevěřící. Starší syn jsme my, věřící. Dědictvím je Boží milosrdenství. Může snad nám věřícím vadit, že Bůh chce být milosrdný i k nevěřícím, kteří se o Něj zajímají? Touží po odpuštění, po vztahu k Bohu. Nám přece neubude, Bůh má dost lásky pro všechny. V tomto kontextu najednou onen pocit nespravedlnosti mizí a objevuje se vděčnost.

Zpřístupňovat Boha dětem a teenagerům tím, že se budeme snažit být dobrými a milujícími rodiči, je dobré a potřebné. K tomu je ale nutné umět i přiznat chybu. Dokázat se omluvit, že jsem byl vzteklý, řekl jsem hloupost, byl jsem necitlivý, nespravedlivý, nechápající, netrpělivý, spletl jsem se, neudělal si čas atd. Děti tak poznají, že i jejich rodiče se řídí tím, co se chce po nich, a že se řídí tím, co po nás chce Bůh. Když udělám chybu, přiznám se a omluvím. Když děti odpustí něco svým rodičům, tak sami mohou poznat sílu odpuštění a nebudou se bát pak o něj Boha požádat. On je totiž nikdy neodmítne. I kdyby je opustil jejich otec, jejich matka, Hospodin se jich vždy ujme. Amen

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby 19. srpna 9:30 (neděle, 12. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)