...co ještě není evidentní

Židům 11, 1–3 Ondřej Stehlík

Epištola apoštola Pavla Židům… tak se to často říká – ale sestry a bratři, již konfirmandům prozrazuji, že to vlastně není pravda. Není to ani epištola, ani apoštola Pavla, ani Židům.

A nemyslete si, že je to zase nějaký další výstřelek kritické, až přehnaně kritické moderní a vědecké a kdovíjaké theologie. Vlastně se to v církvi vědělo odevždy, už staří církevní otcové v čele s Origenem nebo svatým Jeronýmem, překladatelem Bible do latiny, i svatým Augustinem, praotcem křesťanské theologie, se například dohadovali o autorovi a shodli se vlastně pouze na tom, že to nebyl apoštol Pavel. Mnoho jmen během těch dvou tisíc let zaznělo, ještě před nástupem feminismu to bylo dokonce jméno Prisky, která by tak nejspíš byla jedinou biblickou autorkou. Ale popravdě řečeno, kdo byl autorem tohoto spisu se nejspíš už nikdy nedozvíme ani nedohádáme.

A evidentně to není ani spis určený židům, protože se obrací na čtenáře a posluchače, kteří již uvěřili v Ježíše Krista. Může samozřejmě víru probouzet, a jistě ji i probouzí, ale vlastní snaha tohoto spisu není získávat pro víru, hlavní snahou je již zrozenou víru upevnit a vzpružit. Není to spis určený židům, je to spis určený židokřesťanům.

A nakonec není to žádná epištola, není to žádný dopis. A nenechte se zmást závěrem, který byl evidentně dodatečně přidán. Kromě samotného závěru to není dopis – takhle se prostě dopisy nepsaly a dodnes nepíšou. Není to dopis a není to vlastně ani nějaký spis, je to totiž … kázání.

A jaké je to kázání! Zhruba pět tisíc slov v řečtině by znamenalo asi pětkrát delší kázání, než na které jsme zvyklí. Dnes by si to už žádný kazatel ani nedovolil, pokud by neměl nějaké zfanatizované posluchačstvo, lidé by se mu jistě začali trousit z lavic – ne celé bohoslužby, jenom takové kázání mohlo klidně trvat půldruhé hodiny. Mnozí si jistě ještě pamatujete více jak půlhodinová kázání a starší pamětníci si vzpomenou, že se kázávalo třičtvrtě a možná i hodinu.

Rozsah kázání ale není to nejdůležitější, co dělá to naše biblické kázání unikátním. Nikdo tenkrát z tohoto kázání neutíkal nejen proto, že byla jiná doba a i čas tenkrát asi plynul pozvolněji, ale především proto, že kazatel byl mistr. Kázání, které se běžně nazývá Listem Židům, má totiž hned několik biblických superlativů. Má nejbohatší slovní zásobu z celé Bible a má také nejvytříbenější jazyk vůbec ze všech biblických knih. Kazatel si přímo hraje s jazykem, s jeho rytmem, zvukem, užívá celou škálu řečnických figur, a i tam, kde pouze sděluje, jako by se ostýchal užít dvakrát za sebou téhož slova, a tak ukazuje bohatou pokladnici synonym; nejinak je tomu i v gramatice, přichází se stále novými a neotřelými gramatickými stavbami. Jde to až tak daleko, že mnohé části jeho kázání se vlastně nedají jednoduše přeložit. Třebaže je to próza, je nutné je de facto přebásnit.

To je příklad hned první věty našeho textu. EP Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. KR Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. To souvětí se vzpírá přímočarému překladu. Jedno však je jisté:

Oproti všem hojně rozšířeným představám, které mají náboženské víry za něco, co se stále ohlíží zpět, za něco, co je fixováno minulostí, ba dokonce jako něco, co je z podstaty konzervativní a ztuhlé, ne-li skoro mrtvé – zde je víra vyjevena jako děj otevřený budoucnosti. Jako děj, který se teprve začíná dít, jako děj, který se teprv uděje, jako stav, který se stává tím, že teprv nastane a nemůže nenastat.

Když jsem byl malý, jeden můj dědeček, ten co už nežije, byl vášnivý zahrádkář, a když jsem chtěl mít dědečka, tak jsem s ním chodil na zahrádky. On jich totiž měl hned několik. Jednou jsme šli sázet jahody. Měli jsme plný kyblík – jak se v Sudetech říkalo – „aplégrů“. Hned mě zarazilo, jaké jsou to chuděry, taková jahodová nedochůdčátka, tři, čtyři lístky, v duchu jsem je litoval a hrubě pochyboval, že se z těch jahod kdy dočkáme i jen jahůdky. Chtěl jsem ale pomáhat a hned jsem se taky dal do sázení. Jahůdku vedle jahůdky. Dědeček mě zarazil a ukázal mi, jak se mají sázet – dost mě překvapilo, jak je sázel, do jak řídkého záponu – asi tak pětadvacet, třicet čísel od sebe. Vypadalo to skoro směšně, pár jahodových lístečků zcela pravidelně rozhozených na ohromném uhrabaném záhonu. Začátkem příštího léta byl už záhon jahodím celý porostlý a my z něj měli několik mís jahod. Na začátku několik povadlých jahodových lístků rozhozených po záhonu – na konci bujné jahodí a plno jahod. To je moje dětská méně štiplavá, naopak sladká verze podobenství o hořčičném semínku. Nepatrné začátky, a jaké slavné konce!

A nebo když staví dům, mnohdy ještě ani nekopli do země, aby položili základy, a už svážejí materiál skoro na celou stavbu, která pak roste jako z vody. Většinou totiž mívají narýsované plány a přesně spočtený materiál. Takže už předem vědí, co budou potřebovat a během stavby se pak nemusejí zdržovat. Ještě než začnou stavět, mají už celý dům v plánech a před očima. Dům tu ještě není, a přece už tu je.

Anebo sledovali jste někdy malíře při práci? Před ním je prázdné plátno, v ruce paleta a štětce, namíchá barvu, mázne sem, mázne tam, třeba do opačného kouta obrazu, namíchá jinou barvu a zase mázne sem a mázne tam. Skuteční malíři většinou memalují do obrazu jednotlivosti, malují celý obraz najednou, nemalují strom po stromu nebo květ po květu, malují všechny najednou, nemalují kousek po kousku, většinou pracují na celé ploše plátna. Už když začínají, vidí svůj obraz na bílé ploše před sebou; ještě tam není, a přece už tam je.

Anebo hudba, schází se orchestr, každý z muzikantů si nese svůj pečlivě zabalený instrument a ve složce své noty. Ale ještě než se všichni rozesadí a než poprvé zazní první notička, dirigent už předtím několik dní, týdnů nebo i měsíců seděl ve zcela ztichlé studovně a nad partiturou promýšlel a slyšel, jak by ten jeho orchestr měl hrát a znít. Ta hudba třeba ještě nikdy nezazněla, a přece už tu byla. Takových přirovnání by bylo možné jistě najít bezpočtu.

Stále od různých lidí slýchávám názor: „Já nemůžu věřit v milujícího boha, protože jen se podívejte kolem, jak je svět plný špatností, zla, násilí a smrti.“

Právě naopak, říká nám náš dnešní kazatel, kdyby svět byl plný lásky a harmonie, už by tu nemusela být víra. Víra je napínavý děj, který se orientuje ne na tom, co je vidět, ale právě naopak na tom, co vidět ještě není, na tom, co není evidentní, a přece už začíná platit a platí. Je to jen pár lístečků jahodníku, jen semínko hořčice, pár skvrn na plátně a barvy ještě na paletě, kvas vmísený do mouky a poklad stále ještě v poli, kakofonie ulice plné aut a tramvají a chodců, ale orchestr se již schází a hudba je již napsána, a už zní v mysli dirigenta i scházejícího se orchestru.

A zazní fanfára andělského troubení a Boží království přijde a tehdy začnou zcela evidentně platit Boží zákony oběti a lásky. Ale už dnes má smysl se podle nich řídit, už dnes má smysl orientovat své životy podle příkladu Ježíše Krista, už dnes má smysl věřit v Boží lásku. Není evidentní, ale patří jí budoucnost. Amen.

Novinky

Podzimní minikurz "Základy křesťanské víry"

28. 9. 2018Roman Mazur

Jaký je Bůh podle Bible? Proč je postava Ježíše z Nazareta určující pro duchovní život miliónů lidí i na počátku 21. století? Jak dnes praktikovat křesťanskou duchovní cestu? Na tyto a podobné otázky odpovídá šestidílný minikurz, který nabízíme především novým zájemcům o křesťanství od středy 17. října. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Dětský klub 19. října 15:30 (pátek)
  • Bohoslužby 21. října 9:30 (neděle, 21. po Trojici)
  • Slavnostní uvedení nových kazatelů v Ústí nad Labem 21. října 15:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 22. října 14:30 (pondělí)
  • Dorost 22. října 18:00 (pondělí)