Dar chudé vdovy

Lukáš 21, 1–6 Roman Mazur 8. 3. 2009

Kázání z volného cyklu „Peníze libeňského sboru a já“ o financích v církvi

Úvod

I v našem sboru se – podobně jako ve většině evangelických sborů – dodržuje sympatická tradice: Když lidé odchází, farář se s nimi u dveří osobně loučí. Když se ovšem vychází z naší kaple, těsně před dveřmi se nacházejí košíčky na sbírku. A právě proto, aby to nevypadalo, že při loučení kontroluji, kolik peněz kdo do sbírky hází, se loučím vždy až za dveřmi, v chodbě domu!

I. Neslušný Ježíš?

Tuto cudnost, která je na místě, když se jedná o dary církvi, Bohu či potřebným, zná a respektuje podle vyprávění evangelií obvykle i Ježíš. Z kázání na hoře můžeme připomenout např. jeho výrok o dobročinnosti: „Když ty prokazuješ dobrodiní (dosl. „dáváš almužnu“), ať neví tvá levice, co činí pravice…“ (Mt 6,3) Když jde o finanční dary, je na místě být cudný, dokonce i sám před sebou, natož před druhými!

Proto nás může překvapit scéna, o které jsme před chvíli četli: „Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice.“ (L 21,1) Na chrámovém nádvoří žen, kam měly přístup ještě i židovské ženy, stálo třináct velkých pokladnic, tzv. „obětních nádob“. Do dvanácti z nich se vhazovala – zřejmě oproti vydanému potvrzení – povinná chrámová daň. Ježíš ovšem pozoroval dění u té poslední, třinácté. Ta byla určena pro dobrovolné dary. Ani tam to nebylo zcela anonymní a tajné. I tamější dar se totiž vydával knězi, a zároveň s jeho předáním se oznámil účel daru. Ježíš tak možná ani nemusel hledět přímo na ruce bohatých dárců i chudé vdovy. Stačilo být jen trošku opodál a poslouchat rozhovory mezi dárci a kněžími – pokladníky.

Přesto nás, jak už bylo řečeno, tento Ježíšův postup překvapí. První otázka, kterou si položíme nad dnešním textem, bude proto znít: Proč to Ježíš dělal? Dále se pak zamyslíme nad tím, co se z této scény dá vyčíst pro současnou finanční obětavost týkající se našeho sboru a církve.

II. Předkřížová provokace

Proč Ježíš takto provokoval? Proč byl v danou chvíli necudný až neslušný? Mnou nabídnutá odpověď vychází ze souvislostí, ve kterých se náš příběh odehrává. Snad vám bude připadat logická a přesvědčivá.

Nejprve si všimněme, kdy se příběh odehrává. Odehrává se jen několik dní před tím, než bude Ježíš nespravedlivě odsouzen na smrt a ukřižován. V dřívějších měsících se postupně vznikající spory mezi Ježíšem a mnohými, tehdy v židovském národě vlivnými, nehrotily až na ostří nože. Nyní už je tomu jinak. Oběma stranám je jasné, že jejich chápání Boha, víry, chrámu a zbožnosti je tak rozdílné, že společnou řeč nenajdou. Ježíš je a zůstane vnějšně bezmocný. Nebojí se ovšem v posledních dnech alespoň jasně pojmenovat, v čem je jeho zvěst – evangelium o Boží blízkosti – rozdílné od běžného přístupu tehdejší duchovní i majetkové elity. Druhá strana – jeho odpůrci – se ho naopak snaží ve věroučných sporech nachytat. Proto na Ježíše vysílá jednu skupinu provokatérů za druhou: „Jakou mocí činíš ty divy, které činíš?“ Nebo: „Mistře, je dovoleno dávat daň císaři nebo ne?“ Záměrem těch otázek už ovšem není společně hledat pravdu, ale nachytat Ježíše za hranou tehdy platných zákonů, aby mohl být legitimně odstraněn.

Stejným směrem pak ukazuje i textová souvislost, totiž výrok, který vypravěč Lukáš zmiňuje ihned po příhodě s vdovou: „Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, Ježíš řekl: Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ (v. 5–6) Jeruzalémský chrám byl tehdy po velkorysé generální rekonstrukci. Nádherná a vznešená stavba s obrovským – také nádherným a vznešeným – areálem okolo. Krásné kameny a pamětní dary. Pamětní dary byly něco jako dnes pamětní destičky: „Tento chrám byl vybudován za velkorysého přispění toho a toho mecenáše“. Ježíš je ovšem vůči důrazu na chrám a na jeho kultický provoz velmi kritický. Církev podle Ježíše přece nestojí na tom, co imponuje a ohromuje, ať to jsou kameny či úctyhodné dary bohatých. To vše jej nechává chladným. Pokorná a důvěřivá odevzdanost chudičké vdovy Bohu je to, co je pro Kristovo chápání zbožnosti nejdůležitější: Čert vem ty krásné stavby, třebas původně Hospodinova chrámu, když v nich vládne pokrytectví, korupce a mamonářství!

Podle mně si tedy Ježíš obhlížel onu káď pro dobrovolné dary proto, že čekal na podobnou situaci a s plánem provokovat. Ne ovšem samoúčelně. Tato provokace mu nabídne příležitost jasně ukázat, co se Bohu líbí a co ne.

III. Chvála chudé vdovy

Dobře víme, že to byla právě chudá vdova, které se dostalo od Ježíše jedinečné chvály. V čem byl její přístup tak chvályhodný a následováníhodný? Už jsem to naznačili.

Do chrámové pokladnice vhodila ona žena dvě drobné mince. Dva leptony  – maličké měděné peníze, něco jako dnes dvě koruny nebo dvě dvojkoruny. Těch dvou mincí, skoro haléřových, by si jiný nevšiml. Ježíš je ovšem zaregistroval přesně. Ví totiž, že bohatí před ní dávali jen ze svého přebytku a nadbytku, ona však ne. Dala to, z čeho měla být živa. Její budoucnost, její plány, naděje – zkrátka celý člověk. V těchto dvou haléřích se vdova odevzdává Bohu celá na milost. Zcela nenápadně dává ta vdova Pánu Bohu všechno.

Ve skutečnosti tedy, dala ona více než ostatní, učí náš Ježíš. Dala více, protože za jejím darem byla mnohem hlubší důvěra, věrnost a odevzdanost Bohu než u těch, pro které šlo hlavně o společenskou povinnost.

IV. Vdoviny lekce pro nás

Po vysvětlení, v čem byl vdovin dar jedinečný, se už můžeme zamyslet nad tím, co lze vyčíst z tohoto příběhu pro nás.

Nejprve, možná poněkud překvapivě, vyvozujeme, že Ježíš nezavrhuje dary, např. ani velké finanční příspěvky na církev nebo chrám. Mají ovšem význam jen tehdy, pokud jejich nejhlubším smyslem je vyjádření úcty a důvěry Bohu a společenství jeho církve. Před Bohem mají smysl tehdy, když se v nich zrcadlí obětování kusu vlastního života. Dar je pak viditelným ovocem a poctivým znamením lásky, která se umí rozdělit a obětovat. V takovém kontextu se může i v našem prostředí mluvit o tom, že a na co peníze potřebujeme. Např. tehdy, když je křesťanský sbor pro své členy oázou, ve které prožívají povzbuzující setkání víry, naděje a lásky. Když jako člen sboru prožívám při bohoslužbách osvěžující společenství s Bohem i spoluvěřícími, pak přece dávám s penězi i kus sebe – svou energii, čas, nápady.

Druhá vdovina lekce pak je tato: Naše finanční dary na kostel, sbor či církev jsou vždy relativní! Bůh soudí jejich hodnotu podle poctivosti spolehnutí na něj, nikoli podle číselné hodnoty na lejstru – potvrzení o daru církvi. Bůh sleduje, zda člověk do pokladnice „hází“ – samozřejmě v obrazném slova smyslu – sám sebe! Z tohoto vědomí relativity našich darů vyplývá právě i naše obvyklá cudnost při jednání o peněžních darech. Ve staršovstvu jsme např. pevně rozhodnuti nevyvěšovat ve sboru jmenný seznam salárníků s výší jejich ročních příspěvků, i když to tak někde dělají. Nebo se u nás neohlašuje, že ta a ta rodina při příležitosti pohřbu nebo křtu věnovala jistou finanční částku.

Z vědomí této relativnosti vycházejí i řády naší církve, když pojednávají o saláru, hlavním příspěvku nás členů na sbor. Přístup našich řádů je hned nadvakrát relativní. Nejprve v tom, že řády jen doporučují, nikoli přikazují. Běžně se salár od členů evangelické církve očekává v solidní výši. Provoz církve přece něco stojí. Dokážeme si však velmi snadno představit výjimečnou situaci, kdy evangelík může dát jen velmi málo, ač má Pána Boha i svůj sbor rád. Např. při nynější rychlé deregulaci nájmů v Praze. Jde jen o doporučení, nikoli příkaz. Podruhé je přístup našich řádů týkající se saláru relativní v doslovném smyslu, že hovoří o doporučených procentech z příjmů členů sboru. Abych citoval úplně přesně: „Salár je pravidelný roční dar, který církev očekává od každého svého člena s vlastním příjmem v doporučené výši 5 % jeho celkových ročních čistých příjmů.“ Pět procent studenta, jehož příjmem je jen kapesné, bude v naprosto jiné výši, než pět procent od úspěšného podnikatele. Tak to ale má být, v církvi se stejně ocení dar obou.

Závěr: Svěř celý život Pánu

Co říci na závěr? Upřímně nezastírat, že celá tato postní řada kázání o finanční obětavosti křesťanů vzniká mimo jiné proto, že náš sbor potřebuje peníze svých členů. První kázání takové řady ovšem podle mne muselo být proneseno právě na text o nejbohatším daru chudičké vdovy. Právě kvůli tomu, jak zdravě relativizuje problematiku sborových financí. Právě proto, jak nás učí, že o peníze jde vždy až v druhé řadě. Nejprve jde přece o to, zda Pánu Bohu dáváme svůj čas, energii, schopnosti, důvěru a odevzdanost. Nejprve jde o to, zda Pánu Bohu dáváme nás samotné! Amen.

Svěř celý život Pánu, jenž zná tvé těžkosti,

on zhojí každou ránu, on mírní bolesti.

Bůh, který vesmír řídí a dbá i na svit hvězd,

má v péči také lidi, je vůdcem v spleti cest.

(Evangelický zpěvník 193,1)

BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Novinky

Podzimní novinky

13. 9. 2018Jakub Malý

Nejbližší akce:

Inspirace:

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška Fusion Libeň 15. listopadu 17:30 (čtvrtek)
  • Dětský klub 16. listopadu 15:30 (pátek)
  • Bohoslužby 18. listopadu 9:30 (neděle, 25. po Trojici)
  • Prodej zboží z obchůdku Jednoho světa 18. listopadu 11:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 19. listopadu 14:30 (pondělí)