Dialog časů

Kazatel 3, 1–12 Ondřej Stehlík

Učiteli, prosím vyslechni mě

Forma kázání je zčásti inspirována akkadskou mudruslovnou skladbou Dialog pesimismu (W.G.Lambert: Babylonian Wisdom Literature, str. 239–49; ANET str. 600–601).

Dialog časů

Na Kazatele, učitele moudrosti, stále dotírali jeho žáci, chtěli vědět, co mají dělat. Chtěli po něm, aby jim chválil jejich předsevzetí, aby schvaloval jejich činy, aby dokonce za ně rozhodoval v jejich životech, ba dokonce, aby jim stanovil jednou pro vždy platná životní pravidla. Učitel se tedy posadil v kruhu svých žáků a převyprávěl jim rozhovor, který kdysi dávno vedl on sám se svým učitelem:

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že půjdu sázet.“ „I jen jdi, učedníku, jen jdi, jdi na zahradu sázet. Neznám krásnější a nadějnější činnost, nežli sázení. Vezmi si rýč a jen rychle jdi.“ „Ne mistře, nepůjdu sázet, půjdu vyorávat.“ „Ano, nechoď sázet, sázení je příliš nejisté, kdo ví, kdo by sklidil to, co vysadíš. Jen si vezmi rýč a sám jdi vyorávat, to je daleko jistější. Máloco přinese člověku takovou radost jako chvíle, kdy vyorává úrodu.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že půjdu a srazím nepřítele.“ „I jen jdi, učedníku, i jen jdi a neotálej, sraz toho, který ti již dlouho ukládá o život. Jdi a sraz jej, jako David Goliáše. Sraz toho, který pase po tvém životě a halasně ti vyhrožuje. Sraz ho a hned budeš žít daleko bezpečněji. Vezmi si zbraň jakou uznáš a jen rychle jdi.“ „Ne mistře, nepůjdu zabíjet, půjdu obvazovat.“ „Ano, žáku, nechoď zabíjet, mohli by tě chytit a odsoudit a nebo také zabít v krevní mstě. Nechoď zabíjet, raději jdi a obvazuj a prokazuj milost jako Abígajil loupežníku Davidovi. Jdi a prokazuj dobro svému nepříteli, spíš dosáhneš toho, že budeš žít v pokoji, jen si vezmi hojivé masti a obvazy a jdi.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že se pustím do boření.“ „I jen jdi, učedníčku, i jen jdi a neotálej, pusť se do boření, pálení a rabovaní. Počínej si udatně a statečně, vypaluj vesnice a rabuj nepřátelská města, boř jejich hradby jako Jozue a chrámy jako Samson. Čím více toho zboříš, tím většího věhlasu dosáhneš a tím pokojněji budeš žít ty sám i všechen tvůj lid.“ „Ne mistře, nepůjdu bořit, půjdu stavět.“ „Ano, nechoď bořit, boření je příliš jednoduché, to dovede každý mameluk. Daleko větší zásluhy si získáš, budeš-li stavět. Většího věhlasu a hlavně vděku se vždycky dočkají stavitelé. Nemusíš si budovat jméno jako Babylón, můžeš stavět jako Šalomoun, vystavěl chrám a palác a nekonečnou slávu. Jen jdi a stav.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, jsem velmi pohnut, budu plakat.“ „Jen jdi, učedníku, jen jdi a plač, a vyplač se, prolévej slzy, vláhu svých očí. Nic nepromyje duši lépe, nežli usedavý pláč. Jdi a plač třeba veřejně, možná se lidé ustrnou, nebo jdi, zalez do koutku a plač na svém lůžku, prolévej své slzy do polštáře, možná tak pohneš Boha k lítosti.“ „Ne, mistře, nepůjdu plakat, propuknu raději v jásot.“ „Ano, nechoď plakat, po pláči může zůstat hořko v duši, obzvlášť když se lidé neustrnou a Bůh se nenechá pohnut k lítosti. Raději se jdi radovat mezi lidi, taková radost je sladká nejen pro duši. Upřímným smíchem můžeš strhnout druhé, nakazit bližní k dobré náladě.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si rozházet kameny.“ „I jen jdi učedníku, jdi a rozhaž je, poruš staré kruhy, zruš stará pouta, rozházej mohyly a kultiště jako zbožný král Joziáš. Rozval oltáře a rozházej jejich kameny jako Gedeón, aby na nich už nikdy nikdo neobětoval. Nenechej se svazovat bájnou minulostí, tradice jen zotročují a podvazují tvojí svobodu.“ „Ne, mistře, nepůjdu rozhazovat kameny, ale sesbírám je.“ „I jen jdi, učedníku, jdi a sbírej, sbírej kameny a obnov tak staré gilgály a mohyly a oltáře a chrámy. Nemáme nic cennějšího, než tradici otců. Jen jdi a opatruj to, co nám zanechal Abraham, Izák, Jákob a Jozue. Jen jdi a sbírej.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že budu objímat.“ „Ano, jen jdi a objímej. Nic nerozehřeje lidské srdce tak, jako objímání. Objímat můžeš, ať jsi veselý, a nebo smutný, objímat můžeš zarmoucené i šťastné a vždycky z toho budeš mít teplo v duši jak ty sám, tak i ten, koho objímáš. Objímat se můžeš při shledání i při loučení a pokaždé to bude pohlazení duše.“ „Ne, mistře, nebudu objímat, předsevzal jsem si, že zanechám objímání.“ „Ano, rozhodně zanech objímání, zanech jej. Objímat nemůžeš do nekonečna, je třeba se také někdy rozžehnat a jít a žít. Zanech objímání, mohl bys obejmout nepřítele a on by ti vrazil dýku do boku jako Jóab Abnérovi. A již vůbec neobjímej cizí ženu, neblouzni po cizince jak po opojném nápoji. Správně děláš, že chceš zanechat objímání.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že roztrhnu svůj šat v zármutku.“ „Jen jej roztrhni, neskrývej svůj smutek nad ztrátou blízkých, roztrhni svůj šat, sypej si hlavu popelem, obleč žíněnou suknici. Nemá smysl se přetvařovat, vylej hořkost svého srdce, jenom tak se zbavíš své tísně, svého smutku.“ „Ne, mistře, sešiji svůj roztržený šat.“ „Jistě, učedníku, sešij svůj šat. Přece nechceš být vězněm předvčerejších citů jako tak mnohé hysterické vdovy, které ulehnou do vlastní rakve v roztrženém rubáši. Nesmíš dopadnout jak ony, jdi a sešívej.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že budu shromažďovat.“ „I jen jdi, shromažďuj, podnikej, nahromaď veliké bohatství. Jestliže budeš přičinlivý a budeš mít k tomu štěstí, nemůžeš neuspět. Shromažďuj a shromažďuj, buď šetrný a šetrnější a zanecháš po sobě možná veliké bohatství.“ „Ne, mistře, budu raději rozhazovat.“ „Jen jdi, a užívej toho, co jsi získal, a rozdávej plnými hrstmi, ještě nikdo si sebou nic ze života neodnes. Jen jdi a rozdávej a rozhazuj.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že budu všechno dodržovat.“ „Ano, jen dodržuj všechna psaná i nepsaná ustanovení, nařízení, pravidla i řády. Dodržuj je vždy co nejhorlivěji a do posledního puntíčku. Získáš si před ostatními respekt a zalíbíš se nejen nadřízeným a králi, budeš se líbit sám sobě a možná se tvá horlivost zalíbí i Bohu.“ „Ne, mistře, odvrhnu taková pravidla.“ „Jistě odvrhni je, odvrhni. Není nic odpornějšího, než lpění na mrtvých pravidlech. Odvrhni pravidla, vždyť ubíjejí ducha, jsou sterilní a brání životu. Vnější plnění pravidel je jenom jinou formou obrany před skutečným životem, jdi a odvrhni všechna pravidla.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si, že budu milovat.“ „I jen jdi, žáku, a miluj z celého srdce. Miluj, vždyť v pravém milování je naděje i budoucnost. Není nadějnějšího citu, který by proměňoval svět. Miluj svou rodinu, miluj své přátele, miluj i své nepřátele. Jen jdi a miluj.“ „Ne, mistře, nebudu milovat, budu nenávidět.“ „Ano, správně, nenáviď. K lásce je potřeba, aby se dva milovali a oba vzájemně se nezklamali. Na nenávist stačíš sám. Láska tě může zradit, nenávist nezradí. A nadto slepá láska může milovat i špatné lidi, ba dokonce milovat můžeš i zlo a hřích. Špatnost a hřích je dobré nenávidět. Jen jdi a nenáviď.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, uvaž, předsevzal jsem si mlčení.“ „I jen mlč, učedníku, i jen mlč, kdo mlčí nemůže nic zkazit svými slovy. Mlčící umí naslouchat, mlčení je cestou k pravé moudrosti. Kdo mlčí nepohněvá mocné, nepřivolá na sebe odplatu za svoje slova.“ „Ne mistře, raději promluvím.“ „Ano, promluv, jenom promluv, jak jinak bys mohl sdílet svoji moudrost s ostatními. Vyřiď, co jsi promyslel. A taky nemůžeš mlčet nespravedlnosti, to by ses na ní podílel. musíš promluvit.“

„Učiteli, prosím, vyslechni mě.“ „Ano, žáku, ano?“ „Mistře, tak co je tedy dobré? Co mám dělat? Co mám volit? Jaké předsevzetí si mám uložit? Mám žít a nebo zemřít?“ Ptal jsem se už celý zoufalý. A můj dobrý učitel moudrosti mi tenkrát odpověděl: „Ke všemu se najde vhodná chvíle a každé dění pod nebem má svůj čas.“

Od té doby vím, že není žádných jednou pro vždy platných životních zásad, vždy znovu a neopakovatelně se každý musíme rozhodovat jak žít. Jakmile k vám někdo příjde vyzbrojen jednoduchými poučkami pro život, jakmile se bude tvářit, že smí a má rozhodovat za vás, jakmile se sami začnete příliš podvolovat jakékoli vnější autoritě byťsi sebesvatější a spoléhat na ni, jakmile se sami vůči svým bližním, podřízeným, dětem postavíte do této pozice, zbystřete pozornost. Nikdo z vás, nikdo z nikoho nakonec nesejme odpovědnost za to jak žít, jak žít šťastně pod nebem, tedy jak konat dobro ve svém životě a jak za všechny dobré dary Bohu děkovat. To není žádný mravní relativismus, je to pozvání k velké svobodě, náročivé svobodě, protože odpovědné svobodě víry.

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)