Die biblische Endlösung?

Matouš 25, 31–46 Ondřej Stehlík

Syn člověka jako esesman při selekci. Jako revoluční národní výborník v Sudetech. Jako zdivočelý srbský „etnočistič“ v Brčku nebo v Pale. Jako ze řetězu utržený soldát v Zairu nebo ve Rwandě.

Samo se mi vnucuje, čemu se toto Ježíšovo podobenství dneska podobá. Není to žádné vyšinutí, žádný výstřelek a podlehnutí chvilkovému klamu. Celý jeden motiv, první a nosný motiv tohoto podobenství je právě takový. Vždyť právě přijíždí nový transport. Ano, další transport už je na place. A není to žádná další várka mezi várkami. Není to jedna várka na selekci, v našem podobenství je to maxivárka, sen všech selektorů, sen všech čističů! K selekci nepřichází transport ani o několika tisících hlav, k selekci jsou právě hnány všechny národy. …Všechny národy. … Celý lidský svět a bez výjimky. Vůbec všichni beze zbytku, všechny národy a všichni, co jsou v nich.

Ale dále pokračuje tahle podoba podobenství, pokračuje pořád dál. Však už také probíhá selekce, selekce, jak ji i my tak dobře známe třeba z filmů a někdo ze života: doleva a doprava, doprava a doleva. Ty sem, a ty tam a zase sem a zase tam a opět sem. Kozlové sem a ovce tam, bílé ovce sem a černé kozy tam, sem a tam černí, bílí, třídí se a třídí. Jak bychom to neznali! Alespoň z historie, z vyprávění, ze svědectví těch, kteří to přežili. Sem a tam, doprava a doleva, doleva a doprava.

A ještě není u konce ta zvrhlá podobnost, musíme ještě postoupit k samému konci aspoň jedné řady, raději snad obou řad. Na jedné straně nás olíznou ohnivé plameny, na druhé na nás dýchne naděje života. Tak hybaj, ty doleva a ty doprava a pak zas třeba právě naopak.

To je hrozné podobenství! Děsivý obraz, horší hororu. Obraz toho nejzvrhlejšího a nejnespravedli­vějšího řádu, jakého jsme my lidé vůbec schopni. To že má být obraz spravedlivého Božího soudu? Vždyť my to známe jako vrchol, nejvyšší vrchol vší nespravedlnosti, bestiální lidské zvrhlosti. Kolikrát už se takto v dějinách třídilo a selektovalo. Podle barvy pleti, podle jazyka, podle náboženství, podle rasy, podle partaje, podle barvy očí, nebo jenom tak. Nebo prostě jenom tak! … Podle okamžité lidské zvůle.

Toto podobenství tak známe bohužel až příliš dobře. Právě proto nám z toho běží mráz po zádech, hrdlo se sevře a srdce rozbuší. Děsivost toho tkví nikoli v podobenství samém, ale v tom, že jej známe ze života, že se jej lidé jali provádět. Snad žádné Ježíšovo podobenství neuskutečňovali lidé s takovým zápalem a tak oddaně a tak masově, ba přímo průmyslově, jako právě tento obraz posledního soudu. To je pravá hrůza, že se lidé rozhodli sami vstoupit do Boží role, do této role Syna člověka. Snad žádný biblický obraz nenašel v naší křesťanské kultuře zřetelnější otisk než tato idea soudu, třídění na věřící a nevěřící, dobře věřící a špatně věřící, rozdělení na vlastní a cizí, bílé a černé, na dobré a špatné, na my a na oni. Rozdělení provázené mnohdy všemi těmi děsivými důsledky.

Naše lidská praxe, naše dějiny nás poznačily. Už nikdy nebudeme moci vnímat toto podobenství v jeho původní podobě. Už nikdy to nebude ostré upozornění na soudný den. Žádný kazatel už si s klidným svědomím nevychutná barokní šťavnaté strašeníčko peklem. Už žádné kázání nebude navoněné pachem síry, dnešním uším by totiž právem zasmrdělo masem páleným. Tak jsme sami trumfli toto podobenství, vyšachovali ho lidskou zlobou, svým hříchem a zároveň jsme tak i zostudili svým jednáním Syna člověka.

Ale on se nedá zostudit, nenechá se naší zvůlí přeonačit ve svůj pravý opak. Nenechá se naším hříchem vtlačit a vmanipulovat do podoby děsivého soudce plného zášti, nenávisti, antisemitismu, xenofobie. Tak snadno se nám to zas nepovede, tak snadno se z jeho nároku nevyvlíkneme. Když se nám celkem podařilo udělat z jeho soudu na pozadí našich dějin děsnou a děsivou karikaturu a ze Syna člověka jednu z těch nejhorších lidských kreatur – hle! Přichází k nám zcela jinak. Právě opačně. Napříč věky k nám jde jako naše vlastní oběť. Jako naše oběť, jako oběť našeho sudičského řádění.

Výmluva, že jsme ho neviděli, že o něm nevíme, je jasně plytká a usvědčuje nás dřív, než ji vyřkneme. Nemusíte Bibli denně čítat, abyste věděli o Synu člověka tam na kříži. Bez jídla a octem napájený, donaha vysvlečen a cizinec mezi svými, zpražen úžehem až k smrti a mezi zločinci neprávem popravený. To je také on, právě to je Syn člověka. Přichází k nám jako trpící a dehonestovaný.

Ale nejen tam a nejen tehdy, nepřišel tak jenom jednou provždycky. Na kříži zemřel, to je pravda, a přeci od té chvíle k nám všem nepřestává přicházet. Přichází k nám syn člověka se žlutou hvězdou na haleně, přichází k nám syn člověka s číslem vytetovaným na předloktí ruky. A většina těch, co se k němu ústy hlásí, najednou mlčí, nevydají ani hlásku. Přichází k nám syn člověka s jinou, tou nesprávnou barvou pleti, syn člověka s tím jiným, totiž špatným vyznáním. Může být rád, když ho bude většina křesťanů aspoň tolerovat, pokud ho neupálí, nebo přinejmenším nevyženou. Přichází syn člověka a zastává ze zásady špatné přesvědčení a mluví vždy tím nesprávným jazykem, chová se tak, že si zaslouží rozhorlené pohrdání té tak zvané zdravé většiny národů, církve nevyjímaje. Syn člověka k nám přichází a jsme to my, slušní lidé střední třídy, kdo ho nejčastěji a s největší chutí ocejchujeme.

Přichází k nám syn člověka bez zastání, syn člověka hnaný a tupený a souzený a odsouzený. Přichází k nám jako věchýtek, hladový nebo žíznivý, nebo v roztrhaných cárech, nebo bezdomovec, nebo feťák nebo zloděj, možná jenom něco z toho, možná vše to zároveň. Už to také není syn člověka, je to jenom jeho stín. Stín člověka tak k nám lidem přichází. Přichází, aby tu byl s těmi nejnižšími, se všemi povrheli ode všech opuštěnými. On je s nimi, je to jeho volba. Volba jeho lásky, jeho snížení.

Přichází za nimi, ale v nich a skrze ně přichází také k nám, přichází stále, stále znova. Přichází k nám a … jenom čeká. Budeme si raději dál hrát na ty silné, všemohoucí bohy, kteří soudí pořád jenom podle svého sobectví, zvolíme si teologii slávy a jí se necháme obelhat? Nebo vezmeme vážně jeho kříž a dáme mu už konečně najíst, napít, oblečeme jej, přijmeme jej mezi sebe, potěšíme jej a navštívíme v těch vždy konkrétních potřebných?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane Bože, peklo už jsme zvládli celkem dobře. Prosíme tě, dej nám sílu pokusit se aspoň o kousínek tvého ráje, aspoň o maličký ždibíček.

Novinky

Manželské večery

21. 1. 2018Roman Mazur

Manželské i partnerské páry srdečně zveme na cyklus 8 setkání „Manželské večery“, kde se ve dvojicích pokusíme společně najít nové inspirace pro naše vztahy. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Kruh seniorů 22. ledna 14:30 (pondělí)
  • Setkání dorostu 22. ledna 18:00 (pondělí)
  • Základy křesťanské víry 4/6 25. ledna 8:30 (čtvrtek)
  • Klub rodičů s dětmi Libé Ňuňu 25. ledna 10:00 (čtvrtek)
  • Porada učitelů Nedělní školy 25. ledna 18:30 (čtvrtek)