Double-kázání

Druhá Samuelova 12, 1–7a Ondřej Stehlík

Budu dneska držet dvě kázání na tento text.

To první bude o hříchu a o jeho zvrácené logice. Všichni víme, jak to bylo s Davidem a s Uriáškou. Všichni víme, co David udělal. Všichni víme, že se ukázal jako mrzkej chlap a orientální despota a Bat-šeba zase jako ženská poněkud veselejší v rozkroku. Ale já nechci moralisovat, stejně jako i ten Nátan vlastně nikoho ani nekáral. Hospodinův hlas se nepohoršuje ani nemoralisuje, hlas z nebes toliko demaskuje, odhaluje zvrhlé pořádky mezi námi lidmi a ukazuje na jejich důsledky. Biblické vyprávění odhaluje nepořádky mezi námi lidmi zcela obecně. Soustředit se jenom na urozený původ aktérů anebo jenom na sexuální mravnost nebo nemravnost by bylo falešné zjednodušení.

Právě v této obecné rovině mne vždycky zaráželo, jak se jen mohl David nechat prorokem Nátanem tak načapat. Jak se David, ten chytrý až vychytralý král, jak se mohl nechat načapat tak jednoduchou léčkou a tak průhledným podobenstvím, ba dokonce si i sám nad sebou vynést rozsudek.

Ten králův soud je pro nás lidi myslím velmi příznačný. Dozvídáme se, že se král rozčílil a v mžiku jako správný nejvyšší soudce svého království vynesl i velmi přísný soud: Je synem smrti a zaplatí to čtyřnásob. Ne, proti tomu soudu se nedá věcně nic namítat. Je to soud přesný. Hřích většinou neubírá nic na intelektu ani na schopnosti ostře hodnotit všechny lidi okolo. Skutečně, proti tomu soudu se nedá věcně nic namítnout. Jen popouzí, velmi nás popouzí, kdo že jej to vynesl a hlavně s jakým gustem, bez chladné hlavy a především bez pokory. Tak to právě s hříchem při nás lidech bývá. Nejlepšími sudiči, těmi, kdo jsou nejrychleji a nejpřísněji s druhými hotovi, bývají ti, kteří si tak řeší svoje vlastní problémy.

Ale zpět k tomu podobenství, jak to, že se v něm David i přesto nepoznal. Jako kdyby si neuvědomoval tu proklatou blízkost toho podobenství se svým vlastním jednáním. Jako kdyby si to všechno už nějak jinak omluvil a vymluvil a přebásnil, jako kdyby se už sám přesvědčil o nějakém jiném smyslu a významu svého jednání. Všechno si my lidé dovedeme buď zatlačit do podvědomí – tak zvaně zapomenout, anebo zracionalisovat, tedy sami sebe obelhat a ještě se přesvědčit, že ta naše lživá konstrukce není nic než svatá pravda. S otevřeným hříchem se špatně žije, lepší je zabalit si ho do vznosných šatů lží a sebeklamů.

A především, David se v tom podobenství nemohl poznat hlavně proto, protože hřích mění lidskou optiku. Žádný pravý zločinec není schopen se na svůj zločin podívat z nadhledu, jaksi objektivně. Každý hřích svádí dívat se na svět čistě sobecky a soukromě. A už vůbec nikdy se žádný zločinec nemůže dívat na svět a na sebe a na svůj čin pohledem své oběti, to by ho nikdy nemohl spáchat, to by už své jednání nemohl obhajovat, ba ani dobře zatloukat. Když potom Nátan vypráví to svoje podobenství z perspektivy oběti, David se v tom jistě nemůže poznat. Z té své strany to pravda dobře zná a už si to pravděpodobně všechno omluvil a racionalisoval, ale z té druhé strany, ze strany Uriášovy to zřejmě nezná, a proto se nechá nachytat na švestkách.

Ale právě tenhle pohled z druhé strany může člověka změnit, právě tento náhled z druhé strany změní i Davida. Okamžikem, kdy si uvědomí, že on je ten muž, který páchal zločiny, tím okamžikem, kdy David nahlédl své jednání shůry, přestává vězet ve svém provinění.
Ten, kdo se dívá na svět očima druhých, ten, kdo se o takový pohled aspoň snaží, ten nemůže ubližovat, ten se učí milovat.

Tak, a teď to druhé kázání. Budeme si vyprávět především o tom Nátanově podobenství. A tak si ho znovu přečteme. Tentokrát v mém překladu:

Je to skutečně podobenství jedna báseň. Je to totiž báseň doslova a do písmene. V původní hebrejštině jsou Nátanova slova pronesena řečí vázanou.

Když se podíváte do Starého zákona, zjistíte, že proroci tam skoro vždycky mluvívají ve verších. Pokud tak nemluví, pak je to divné, pak je text proroctví či jejich promluvy buď poškozený, anebo ta slova nepronesl prorok. A neplatí to jenom pro svět Bible. Na celém Blízkém východě si lidé události a děje nadsvětné vyprávěli, předávali a zvěstovali ve verších. I v Bibli promlouvá Hospodin ústy prorockými v řeči vázané. A toto podobenství o jedné ovečce je toho krásným příkladem. Člověk až zalituje, že například i všechna Ježíšova podobenství známe jenom z dosti volných řeckých překladů a přetlumočení; jaká to musela být nádhera semitské poesie! Nedosti citlivý překlad může všechno zadusit. Negativním příkladem takového překladu mohou být ekumeničtí překladatelé Nátanova podobenství. Evidentně dělali co mohli, aby poetickou formu z prorokových slov beze zbytku odfiltrovali.

Ta poetická forma totiž není vůbec vedlejší. Učí nás správně naslouchat slovům proroků. Hned na formě si můžeme uvědomit, že nesejde jen na rozumu, ale také na citu. Že proroctví není prognostika a jakýkoli rozumový kalkul, že je to také značný kus umění a poesie. Že prorokům šlo o to přesvědčit racionálními argumenty, ale zároveň a mnohdy především chtěla prorocká slova chytit u srdce, orientovat v životě a nadchnout k životu, a to se neděje jen výkazem faktů a evidencí skutečnosti.

Velmi rozšířeným předsudkem je, že proroctví vyjevuje, co a jak kdy bude; rozšířené nedorozumění je, že proroctví je jakási věštba. Biblické proroctví chce ale především orientovat v životě. Nevyjevuje budoucnost, především osvětluje, co má jakou závažnost a jaký smysl. Jestli záměr prorockých slov vůbec smíme popsat dějinně, pak tedy biblická proroctví nám oznamují, co má v Hospodinových očích budoucnost. Takovému zvěstování pak napomáhá i sama forma prorockých svědectví. V řeči vázané totiž snáze, byť po citu a podle stavby vět a slok a písní, vytušíte, objevíte, poznáte, co stojí ve středu Božího poselství.

Tak je tomu i v tomto Nátanově podobenství. V prvním plánu prorok samozřejmě tepe Davida. Ale když se začtete nebo zaposloucháte do toho podobenství, objevíte v něm třebas tragickou a nenaplněnou, ale přeci hlubokou oslavu lásky, útlocitu, pečování. Tomuto nasměrování lidského žití patří Boží budoucnost. Boží budoucností je vychovat a dát žít. Boží budoucnost se přibližuje v lidských vztazích naplněných láskou, ve vztazích, jejichž obrazem je láska rodičů k synům a dcerám. Vztah lásky nalézá své nejjasnější projádření v centrálním vztahu chudáka k jeho ovečce. A pak: všimněte si, v samotném centru této positivní zvěsti je obecenství lásky kolem stolu.

Ano, z krajíce jeho jedla a z kalichu jeho pila.

Tak je zobrazena odpovědná, pečující láska. Nátan to tenkrát mezi řádky svojí básně oznámil Davidovi a spolu s ním i všem čtenářům a posluchačům svého podobenství. Hospodin to ústy Nátanovými oznámil všechněm lidem. Asi to k mnohému nebylo. Sám se tedy rozhodl jít příkladem. Prostřel stůl všem potřebným a po lásce hladovícím a prostírá stůl doposud, ze svého krajíce nám dává a z kalicha svého napájí. Stále doufá, že pochopíme, co to znamená.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ s vyznáním vin: Hospodine, Bože náš, odhaluješ před námi naše pokrytectví, kolik úsilí a námahy jsme schopni investovat, abychom si své chyby a hříchy omluvili a sebe i druhé přesvědčili o svém čistočistém svědomí. Prosíme, odpusť nám.

Hospodine, Bože náš, odkrýváš před námi naše sudičství. Ty víš, jak uprostřed vlastních vin a všelijak černého svědomí si chceme sami připadat aspoň trochu spravedlivější, a tak se falešně pohoršujeme, moralisujeme a odsuzujeme. Prosíme, odpusť nám.

Hospodine, Bože náš, obnažuješ před námi náš hřích ne proto, abys nás zdeptal a uničil, proto za tebou přicházíme a prosíme tě, odpusť nám.

Hospodine, Bože náš, ty nechceš být Bohem hříšníků, sudičů, pokrytců, jdeš nám příkladem, ujímáš se nás, o nás se staráš, nás přebohatě sytíš a při životě zachováváš, odpouštíš nám, nás miluješ. Děkujeme ti za to a chceme tvůj příklad následovat.
 Amen

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)