HIV positivní advent

Matouš 8, 1–4 Ondřej Stehlík

Dnes je první neděle adventní. A dnes je taky světový den solidarity s lidmi nakaženými HIV, virem lidské imunodeficience. Dnes je den celosvětové solidarity s lidmi trpícími AIDS.

Proto, právě proto jsem si zvolil z Bible tenhleten příběh. Není to o adventu, a je to o adventu. Není to o AIDS, a je to o AIDS. Není to o nás, a je to o nás a především pro nás.

Tak nejdřív: Lepra byla a bohužel i stále je hnusná choroba. Byla to nemoc nakažlivá, mrzačící, smrtelná, odcizující. Je to kožní, ale nejen kožní choroba, která vám rozežere celé tělo, zdeformuje je k nepoznání a postupně vás zahubí. Prostoupí celým tělem – nikoli náhodou se v Lukášově evangeliu mluví o člověku plném malomocenství. Je to choroba, která může prožrat celé tělo. Klinickým obrazem i průběhem je to nemoc velmi podobná tuberkulóze nebo syfilis.

Je to tedy také nemoc nakažlivá. A tady k mrzačící síle přibývá další destruktivní moc této choroby. Nejenže zdeformuje lidské tělo a obličej a rozleptá kůži. Tato nemoc také rozleptá lidské vztahy. Malomocní byli vyhnáni ze společnosti mocí karanténního diktátu. Rodiny se jich zřekly. I nejužší svazky se přetrhly. K těmto nemocným se všichni otočili zády. Do konce života se nesměli přiblížit ke zdravému. Předem na sebe museli upozorňovat otáčením řehtačkami nebo hlasitým voláním: Nečistý, nečistý. Nikdo zdravý se jich nesměl dotknout, nesměl, ani nechtěl.

Ale ještě dál a daleko aktuálněji – lepra byla prokletí, které se vnucovalo do vědomí i podvědomí samotných nemocných. Jen si představte, že se stále musíte označovat za nečisté, nečisté. V tom slově je i v hebrejštině onačejší síla, než jen karanténní diktát. To slovo má i morální, ba theologickou konotaci. Malomocenství tak bylo vnímáno jako trest, bylo odplatou za neřestný život, v očích tehdejších lidí byla lepra mzdou za nějaký krutý, obzvlášť zavrženíhodný hřích nebo způsob života. Nejen kvůli odlidšťujícím projevům choroby, nejen kvůli strachu z nákazy, ale i pro opovržení žili, živořili a umírali malomocní v oddělených a ostatním lidem vzdálených slumech. V boudách horších než obydlí v chudinských čtvrtích latinské Ameriky. Nikdo je tam nenavštěvoval. Zdravý člověk tam ani nezabloudil. Opuštěni, nejen bez lékařské péče, ale vůbec bez péče a jakékoli lidské blízkosti a solidarity, jako zvířata – mnohdy umírali dřív samotou, podvýživou, hladem, než svou chorobou.

Lepru už dnes v Evropě naštěstí skoro nenajdete, ale zcela mimovolně a sama od sebe se nám před očima objeví, přímo vnutí, právě jiná dnešní choroba. Také za sebou zanechává druhými lidmi odmítané – ostrakisované, bezmocné, beznadějné, zoufalé nevyléčitelně nemocné oběti, na které si ještě kdekdo ukáže a nahlas, nebo jenom šeptem nebo jenom v duchu si řekne – vždyť si to zaslouží, dobře jim tak, to mají za to, jak žili.

A právě takový nemocný přišel za Ježíšem a poprosil jej o pomoc. S prostinkou důvěrou přišel, poklonil se mu a řekl: Pane, když jen budeš chtít, pomoz mi!

A Ježíš mu pomohl, zachránil ho. Ale jak ho zachránil! Jak jej očistil a uzdravil! To je snad to nejdůležitější z celého našeho dnešního vyprávění. Mohl jej klidně uzdravit jen slovem, klidně jej mohl uzdravit sterilně – na dálku. Ale ne a vůbec ne. Ježíš vztáhl ruku a dotkl se ho. Ježíš vztáhl ruku – to je semitismus převedený do řečtiny. Je jasné, že to nebyl mimovolný dotek, je za tím vůle, rozhodnutí, chtění. Je za tím Boží záměr. Ten dotek, to není ani omyl, ani náhoda – to je Boží vůle.

Ježíš Kristus tak nejen léčí, ale zároveň prolamuje bariéru samoty a výčitek a beznaděje. Tělesným kontaktem boří hradby, které nemoci a hřích mezi lidmi staví. Je to projev solidarity. Lidské solidarity, které je schopen, které se odváží ze všech lidí jenom Bůh.

Tak a teď by mělo následovat nabádání, abychom to také tak dělali. Masáž z kazatelny, abychom se dali do napodobování Krista. Takové to krásné barokní nebo pietistické „imitacio Christi“.

A to neudělám, a ani udělat nesmím. Byla by to buď povrchnost anebo hazard. Takové nabádání by bylo buď plytké: Ať si říká farář co chce, stejně si to většina z nich, paní, zaslouží, jak říkám Sodoma-Gomora, anebo bych hazardoval s vašimi životy, kdybyste mé nabádání vzali vážně. Nabádat k napodobování Krista si prostě nemůžu dovolit. Nemůžu a nesmím si to dovolit, protože takto se dotknout malomocného člověka bylo v Ježíšově době totéž, jako kdyby v současnosti někdo uzavíral pokrevní bratrství s člověkem nakaženým HIV.

To je šok! To určitě nedělejte! To může udělat jen Bůh. Jenom Bůh může takto vstoupit do lidského utrpení, do lidské choroby. Jenom Bůh může takto na sebe vzít naše nemoci.

Ano, skutečně on naše nemoci nesl. Už to není nemoc toho jednoho malomocného, už to není nemoc toho kterého aidsáka. Už jsme v tom my všichni až po uši. Všichni lidé, celé lidstvo bez rozdílu. Ta jedna konkrétní lepra, ten jeden HIV pozitivní feťák nebo prostitutka, to je jenom konkrétní a nejviditelnější projádření toho, jak tomu je s lidstvem, s námi všemi, jak je celá naše lidská společnost nemocná a málo mocná. Právě na těch nejslabších se nejzřetelněji ukazuje, jací jsme všichni. Jak celé lidstvo žije v odcizení, uprostřed bezmoci, v beznaději, zoufalství. Na těchhle nejslabších lidičkách vyhnisávají vředy i našeho sobectví, i našeho hříchu. Nenabídli jsme jim nejen svoji lásku, ale třeba i jen trochu pozornosti. Sobecky nebo ze strachu jsme se stáhli do své ulity, když bylo třeba jednat. Zaneprázdněni svými starostmi jsme přehlédli poslední volání o pomoc nebo první příznaky, kdy jsme ještě mohli pomoci. A teď jsme v tom všichni, úplně všichni, jen někteří chudáci o poznání zřetelněji a viditelněji.

Ale všichni, ten nemocný i my spolu s celým padlým lidstvem, nemáme sami ze sebe a pro sebe žádnou naději. Jedinou skutečnou nadějí je setkání s mesiášským králem, který vše dělá nové. Kéž by jen byl ochoten, kéž by to udělal!

A on to skutečně udělá. Ale víc: On vstoupí do naší mizérie, vezme na sebe náš úděl se vším všudy. To je víc než i pokrevní bratrství. Aby všechny očistil, sám se smrtelně znečistí. Aby oživil, upíše se smrti. Tak jen Bůh může znovu nastolit, nově stvořit dobrý řád světa, tak jen Bůh může svět smířit sám se sebou. Jen Bůh může vychvátit z otroctví zkázy. Proto Ježíš přišel na svět, a proto také přichází a k dokonání toho přijde. To je Boží advent – ohromná naděje uprostřed beznadějí, ohromná láska uprostřed všech sobectví, ohromná moc uprostřed všech bezmocí. Stačí jen zadoufat, stačí uvěřit a poprosit a vše se začne měnit. Tak Ježíš uzdravuje lidi ze všelijakých nemocí duchovních i fyzických. To je hlavní důvod jeho příchodu, a zároveň každičké jednotlivé takovéto uzdravení je částečkou budoucího eschatologického uzdravení, slavného uzdravení na konci časů, kdy bude uzdraveno všechno a každý bez výjimky.

Není tak uzdraven jen ten malomocný. I nám zdravým nemocným se dostává naděje. I nás může uzdravit, chce uzdravit, uzdravuje, stačí jen zadoufat, stačí jen poprosit, prostince poprosit. A teprve byvše sami uzdraveni ze smrtelné nemoci hříchu, teprve jím proměněni, teprve když v nás zlomí sobectví a nelásku, odhalí všechny předsudky, i ty naše pokrytecké, teprve tehdy se můžeme a máme v lásce a bez rizika dotknout malomocného, teprve tehdy se můžeme a máme bratřit s nemocným AIDS. Už to není hazard, už to není náš silácký výkon, už je to Ježíšem darovaná síla, už je zde imunita lásky a víry a naděje. Ježíš, ne jen příkladem, ale svou obětí a dávanou láskou otvírá prostor pro lidskou solidaritu. Uzdraveného nemocného posílá, aby se ukázal knězi a vykonal oběti. Ježíš jej posílá zpět mezi lidi, a tak jim má být svědectvím. V tuto chvíli jsme vyzváni k solidaritě. Nyní se ukáže, jak jsme Kristu porozuměli, jsme-li i my sami jím skutečně uzdraveni. Jsme-li i my sami Ježíšem uzdraveni, pak s radostí mezi sebe přijmeme toho dalšího uzdraveného, ale i všechny ty prozatím ještě nemocné, všechny ty, kteří se nám líbí, ale i ty, kteří se nám nelíbí, všechny, co si za to můžou, i ty, co si za to nemůžou, všechny, ke kterým se lidé přivíjejí, i ty, od kterých se štítivě odtahují.

Ten uzdravený tu stojí, stojí i před námi na svědectví. Je to svědectví, které k nám mluví jasnou řečí o Boží lásce. Jaké ale bude jeho svědectví o nás. Bude svědčit o naší solidaritě, nebo sobectví?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ s vyznáním vin: Pane, vyznáváme, že nejsme lepší než ostatní lidé. Nejsme lepší než ti nejhorší hříšníci. Před tvou svatostí není rozdílu mezi hříchovatějším a méně hříchovatým hříchem. Každý hřích je hřích. Pane, smiluj se.
A přitom, Pane, jak rádi a jak často na to zapomínáme a nadouváme se ve své falši a zavíráme tak sobě i druhým přístup k tvé darem darované milosti. Pane, smiluj se.
Účastí na tvém těle a krvi nás naočkuj proti všemu i duchovnímu sobectví a nakaž nás svou láskou pro druhé. Pane, smiluj se.

Novinky

Před prázninová zahradní party

18. 6. 2018

V neděli 24. června proběhnou křtiny malého chlapečka a také velká zahradní party! Po bohoslužbách zůstaneme na farním dvorku a užijeme si společné odpoledne před tím, než se všichni rozprchneme na prázdniny :-) Přijďte v hojném počtu, těšíme se na vás!

Nejbližší akce sboru

  • Koinónia: Beta 19. června 19:00 (úterý)
  • Rodinné bohoslužby k zakončení školního roku se křtem dítěte 24. června 9:30 (neděle, 4. po Trojici)
  • Večer pro sborové spolupracovníky 27. června 18:00 (středa)
  • Bohoslužby 1. července 9:30 (neděle, 5. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 4. července 18:00 (středa)