Jak ne-"šlohnout" požehnání

První Mojžíšova 27, 1–27 Ondřej Stehlík 29. 9. 1996

Křestní kázání

Otče můj! Synu můj! Příběh plný těchto oslovení. Příběh plný těchto nejosobnějších oslovení. Oslovení dotýkajících se morku lidskosti, duše člověčí. Není užšího vztahu nad tento příbuzenský pokrevný vztah, vztah rodiče a dítka, dítka a rodiče.

Otče můj, synu můj. Ale jaký je v tom oslovení zmatek! Zmatek nad zmatek. Jak se v tom vůbec vyznat! Kolikrát tato oslovení v našem příběhu zazní, ale kdo vlastně koho oslovuje?! Kdyby nám v tom trochu nepomohl vypravěč a ještě více překladatelé, možná, že bychom se v tom úplně ztratili jako v nějakém špionském konspiračním dramatu.

Otče můj! Kteraký jsi ty syn můj? Loupí se zde požehnání, pravé duchovní dědictví, dědictví lásky mezi lidmi i dědictví lásky Boží. Vůbec není jasné, kteraký je to syn, kdo je požehnán. Vůbec není jasné, je-li to vůbec požehnání, předání oné nejcennější štafety, skutečného duchovního dědictví.

Má vůbec ještě nějaký smysl, význam, váhu takto uloupené, ukradené, šlohnuté požehnání? Kdyby to bylo v jakémkoli právním řádu, žádný soud, žádná porota by neměla ani trochu pochyb. Právně platné není, a přeci platí. Non recte datur, tamen datur (Ač neuděleno náležitě, přeci uděleno) – to platí i o křtu v církvi už od svatého Augustina.

To požehnání prostě platí, nemůže neplatit. Ale kdo je vlastně požehnán? Fakticky požehnán je vskutku Jákob, ale je to vůbec ještě Jákob? Vždyť do jaké míry musel popřít vlastní identitu! Musel se kompletně a komplexně popřít. To sebepopření zahrnuje věci a skutečnosti velmi vnějškové i ty dotýkající se duše člověka.

Ano, popřel své jméno, ne jednou, hned dvakrát prohlásil se Ezauem. „Kdo jsi?“ „Já jsem Ezau, prvorozený tvůj.“ „Jsi ty Ezau?“ „Ano, jsem to já.“ Požehnání získal pod jménem Ezauovým. To není ale vše: na sobě má oblečení svého bratra. Ani jeho svršky nejsou jeho, stojí tam pod cizím jménem, v cizích šatech. Nedosti však stále na tom, on není ani ve své kůži. Požehnání získává nejen pod cizím jménem a v cizím oblečení, ale i v cizí kůži. Poslední vrstva před vlastním tělem, ani to, co chrání samotné naše maso, ani to není zcela Jákob. A nakonec požehnání dostane, když ho otec obejme a ucítí vůni. Jákobovu vůni snad? Ne, vůni jeho bratra Ezaua. Ani něco tak významného, čeho umně užívají ženy a výrobci parfémů, ani něco tak podprahově významného, spojeného s nejhlubšími vrstvami vnímání, ani vůně, ani feromony v tu chvíli nejsou jeho vlastní, nejsou Jákobovy.

Otče můj! Který jsi ty syn můj? Kdo tam je? Jákob. Ale co je tam z Jákoba? Ani jméno, ani jeho šaty, ani jeho tělo, ba ani ten smrad! Osobní, duševní situace hrozící chorobou, rozštěpem osobnosti, schizofrenií, vulgárně bychom dnes řekli blázincem. Tak velkým rizikem nezaplatil za otcovské požehnání snad nikdo, nikdo z lidí. Z Jákoba v tu chvíli zbyl jen ten klam a pak také touha po požehnání. Jeho touha po požehnání a jeho klam. Jákob tu situaci aspoň vnějšně unesl. Přeci však ponese si už navždy životem pečeť nejen tohoto požehnání, ale sám se již také nikdy nezbaví ani pečeti svého klamu, své lži, své podlosti.

Dnes máme křestní shromáždění tří dospělých. A křest jsme každý přijali nebo přijímáme svým jménem. Boží milost, jasně větší milosti otcovského požehnání, je nám dávána a dána zcela osobně a k žádnému podloudnému získávání se nemusíme snižovat. To je důvod k ohromné naději a radosti a díkům. Oproti Jákobovi nemusíme se ve chvíli křtu přetvařovat, převlíkat se do jakýchkoli hadrů, hrát si na někoho jiného než jsme a než chceme být. Předobré a dobře biblické, ba jedině možné je přijímat křest pod svým jménem, ve své kůži, v šatech, které jsou naše a které denně, do školy i do kostela nosíme, bez cizí vůně přetvářky. Bůh nás přijímá z našich všedních životů, takové jací jsme, a víru také žijeme a máme žít pod svým jménem, ve svém těle a ve svém prostředí.

A přeci je zde změna, která se udává a děje. K tomuto prvnímu důvodu ke svobodě a radosti přidává tento příběh ještě nejmíň jeden důraz, ještě nejmíň jeden další rozměr zvěsti. Tou je oběť, přijetí oběti, vstup do ní. Důraz vpravdě novozákonní, dobře kristovský, tak jak se Kristus tají ve zvěsti Starého zákona.

Izák si přál k jídlu dobrotky, aby požehnání udělil. Jákobovi k tomu posloužily dvě kozičky nebo dva beránci, nevíme jistě, co za mláďata to bylo. Jedno je jisté: byla to mláďata a hlavně zvířata obětní, ba dokonce mají být nepřesně přeloženo pěkná, lépe dobrá, mají být bez vady, tak zní připomínka matky Rebeky. Jistotně je to oběť! Nějaká podoba obětního hodu, obětního hodu u příležitosti otcovského žehnání. Zde však ten hod, ta oběť má ještě hlubší význam a důraznější smysl. On totiž Jákob není ve své kůži. On je v kůži zvířat obětních. Jákob je symbolicky, duchovně a nábožensky ztotožněn s obětí. Hebrejský text to ještě zdůrazní.

Sloveso pro předložení dobrotky a pro předstoupení Jákoba je totožné, jen v jiné gramatické podobě. Jasně, zřetelně pro každého Hebreje je zde spojeno požehnání s obětí. Pravé požehnání je spojeno vždycky s obětí. Jákob mající na holé kůži svého zátylku a rukou to vlhké ze stažených zvířat to cítí, musí cítit, nadosmrti mu to uvízne. Je zde úzký vztah mezi obětí a Jákobem a jeho požehnáním. Požehnání se domohl, s požehnáním může žít jen díky zástupné oběti, do jejíž kůže vstoupil, kterou oblékl.

I my to známe, pro požehnání naše se Kristus, beránek, sám a přímo obětoval. Obětoval se pro naše požehnání, on ztotožnil se s obětí nejen symbolicky, nejen „jako“, ale doslova. Abychom nezemřeli, on zemřel za nás, abychom získali požehnání, on se obětoval. Pro požehnání nebeského Otce se nemusíme navlíkat do ještě teplých kožek zvířecích. Není třeba se jakkoli hastrošit a hrát si na cokoli, jak už jsme si řekli. My jsme směli, my smíme obléci Krista, tak vstoupit do jeho oběti i osudu. Zemřít tak spolu s ním životu starému, hříchu, smrti a být spolu s ním Boží milostí a požehnáním vzkříšeni k životu novému.

To je požehnání Otcovo, požehnání křtu, požehnání, ke kterému všechna požehnání jen ukazují, je předcházejí anebo se k němu vztahují. To je to požehnání, jímž se stáváme novorozenými dětmi nebeského Otce. Oslovuje nás a my smíme beze lsti a strachu odpovídat, svrchovaně nám žehná a my nemusíme mít obavy, zda jsme těmi, kterých se to týká. Tak přijímáme Boží požehnání z Kristovy oběti. To požehnání přijímáme oblečením Krista jednou provždy. Ale k radostné a slavné připomínce hodu jeho oběti, k chlebu a vínu, tak jak i v tom našem příběhu jsou přítomny, jsme zváni stále a navěky.

Novinky

Podzimní minikurz "Základy křesťanské víry"

28. 9. 2018Roman Mazur

Jaký je Bůh podle Bible? Proč je postava Ježíše z Nazareta určující pro duchovní život miliónů lidí i na počátku 21. století? Jak dnes praktikovat křesťanskou duchovní cestu? Na tyto a podobné otázky odpovídá šestidílný minikurz, který nabízíme především novým zájemcům o křesťanství od středy 17. října. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Dětský klub 19. října 15:30 (pátek)
  • Bohoslužby 21. října 9:30 (neděle, 21. po Trojici)
  • Slavnostní uvedení nových kazatelů v Ústí nad Labem 21. října 15:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 22. října 14:30 (pondělí)
  • Dorost 22. října 18:00 (pondělí)