Jan Kalvín a jeho zápas o Boží oslavení

Efezským 2, 8–10 Roman Mazur

Kázání z volného cyklu „Svědkové víry“ o inspirujících postavách křesťanských dějin

Úvod: Bestseller 16. století a jeho autor

Znáte ho? Již ve svých pětadvaceti letech napsal knihu – středověký evropský bestseller. Nejen díky této knize se stal později tak významým, že minimálně na dalších 500 let ovlivnil velmi výrazně tvář nejvlivnější třetiny světa – Evropy a severní Ameriky. Od narození Jana Kalvína je to dnes pět set let a dva dny. Ano, předevčírem, v pátek 10. července 2009, uběhlo přesně půl tisíce let od jeho narození. A právě toto Kalvínovo kulaté výročí bylo jedním z důvodů, proč jsem pro prázdninové období připravil volný cyklus kázání o tom, co nás učí významné postavy křesťanských dějin.

I. Kalvínův život a vliv

Kalvínův životní osud byl v mnohém podobný osudu našeho Jana Amose Komenského. I Kalvín byl ve své době menšinovým evangelíkem. I Kalvín byl jako takový se svými souvěrci pronásledován. I Kalvín působil v největší části svého života mimo svou vlast, mimo Francii, ve švýcarské Ženevě. I Kalvín položil základy, na kterých se dá stavět vlastně až dodnes.

Pod vlivem svých příbuzných a přátel prožil Jan Kalvín už před dvacátým rokem svého života příklon k osobní víře a k důkladnému studiu Bible, stejně tak jako k rodícímu se evangelictví. A i když se s Martinem Lutherem jako svým předchůdcem a učitelem nikdy osobně nesetkal, byl jeho vynikajícím žákem. Při tom Kalvínovi jistě pomohlo také to, že byl výjimečně nadán, především jako spisovatel, a také vyučen na nejlepších humanistických školách své doby.

Už jsem řekl, že hlavní část Kalvínova života je spjata se švýcarským městem Ženevou. Tam působil, odtamtud organizoval evangelickou reformaci ve Švýcarsku i jinde. Zúčastnil se rovněž mnoha evropských jednání mezi katolíky a evangelíky i mezi protestanty navzájem. Již jako pětadvacetiletý poprvé vydal své dílo Instituce s podtitulem Učení křesťanského náboženství. Šlo o knihu, která měla být základním uvedením do křesťanské evangelické víry. Jejím záměrem bylo jak posílit souvěrce, kteří se odklonili od římského katolicismu, tak se obhájit právě katolickým vladaři a učenci. Tato kniha a Kalvínovo působení vůbec pak ovlivnily rozhodujícím způsobem křesťany i společnost v zemích jako Švýcarsko, Nizozemí, Skotsko či Anglie, a prostřednictvím těchto zemí pak i pozdější světovou velmoc Spojené státy americké. Někteří sociologové a ekonomové dokonce říkají, že moderní měšťanská, městská a kapitalistická společnost nemohly vzniknout jinde než právě v kalvínských zemích.

II. Kalvínovy důrazy poprvé: Pouhou vírou!

Nyní hovořme o Kalvínově víře a tom, jak vyučoval biblickou zvěst. U Martina Luthera se naučil prvnímu základnímu důrazu reformace, který se shrnuje do sloganu: Pouhou vírou. Rozuměj: Pouhou vírou, na základě naší důvěry v Boha, jsme před Bohem spaseni (či ospravedlněni). To si musíme vysvětlit v širší souvislosti.

Již v Bibli samotné, např. když čteme o Ježíšově životě, nacházíme velké napětí mezi dvěma póly. Na jednu stranu je jasné, že podle Ježíše mají před Bohem dostat šanci věřit a obdržet Boží odpuštění úplně všichni. I ti nejhorší lidé. Vzpomeňme např. na podobenství o ztracené ovci, o ztracené minci, o marnotratném synu. Nebo zmiňme Ježíšovo slovo, že „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“. Důkazem toho, že to Ježíš myslel zcela vážně, byla i společnost, která se kolem něho pohybovala – lidé, jejich hříchy byly všem kolem zjevné, v některých případech dokonce i vykřičené ženy nebo známí zloději! Snad nejjasněji je Ježíšovo milosrdenství viditelné na osudu onoho zločince, který byl ukřižován s Ježíšem. Ještě v poslední chvíli, když bylo zcela jasné, že už nestihne vykonat nic dobrého, mu Ježíš dal absolutní rozhřešení: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“

Na druhé straně je ze slov a počínání stejného Ježíše zřetelné, že ten, kdo důvěřuje Bohu, má žít ve světle a ve službě Bohu i lidem. V tomto smyslu má usilovat o dobrý život, o dobré skutky. Má přinášet dobré ovoce. Má být mravný v tom nejlepším slova smyslu.

Středověká římsko-katolická církev v udržení této ježíšovské dvojpólovosti absolutně selhala. Velmi málo tehdejšímu člověku přinášela poselství o bezpodmínečné Boží lásce. Do vztahu mezi člověkem a Bohem naskládala celé hromady balastu: Světce jako prostředníky, církev jako instituci spásy. Systém takové víry byl pak často jen systémem pouček, zákazů a příkazů, z kterého se zcela vytratil radostný vztah k milujícímu Bohu. Prostému člověku předreformační doby se tak Bůh stal mnohdy nekonečně vzdáleným. V nejhorším případě se pak s Božím odpuštěním sprostě kupčilo: „Přispěj na papežovy války a on ti jako Kristův zástupce zajistí odpuštění všech hříchů!“

Lidé jako Hus, Luther, Kalvín, to velmi jasně rozpoznali a ostře proti tomu vystoupili: Pouhou pokornou důvěrou se mi otevírá cesta k Bohu! Pouhou vírou! Přece žádný život, ani ten nejzbožnější, není natolik svatý, aby byl před Bohem dostatečný sám o sobě.

III. Kalvínovy důrazy podruhé: Pouhé Písmo!

Reformátoři viděli chyby církve své doby tak ostře především právě proto, že se vrátili zpět k Bibli. To vyjadřuje druhé reformační heslo: Pouze Písmo je pro naši víru hlavní rozhodčí autoritou.

Všichni reformátoři samozřejmě připouštěli, že církev postupující v čase přijde na některé nové věci, které pisatelům Bible nebyly známy. Ovšem tyto přídavky, tradice, nikdy nesmějí vést jiným směrem než ukazuje Bible jako hlavní ukazatel a svědek víry. Je to při tom samotný Bůh, kdo toto hledání své vůle v Bibli podporuje svým Duchem svatým. Základem křesťanské víry nemůže být nic jiného než pravda Písma, pravda Bible. Pouhé Písmo!

Původně chtěli Luther i Kalvín římsko-katolickou církev – svou církev! – reformovat zevnitř. Chtěli vrátit křesťanskou zvěst a praxi zpět k biblické prostotě a důvěře. Odstranit např. přehnanou až pověrečnou úctu ke světcům. Odstranit kult ostatků relikvií svatých. Zakázat odpustky. Zásadně zjednodušit mnohopatrovost církevních struktur. Až po těžkém zápase a promýšlení pochopili, že v jejich časech půjde o nemožnou misi, a proto začali postupně oni sami nebo jejich následovníci budovat nové církevní struktury, paralelní k římsko-katolické církvi.

IV. Kalvínovy důrazy potřetí: Jen Bohu k slávě!

Zcela jedinečný přínos Kalvínův pak byl v tom, že dopověděl, na co Luther ve svém jedinečném boji možná poněkud zapomínal. Že totiž Boží milosrdné přijetí hříšníka je jen prvním krokem. Zcela zásadním a nutným, ale jen prvním krokem. Že křesťanský život tím nevrcholí, ale teprve začíná.

Tak Kalvín přidává třetí reformační heslo: Jen Bohu k slávě! Jsem milován! Jsem přijat na milost! To je skvělé, výborné a nepřestanu za to být Bohu vděčný celý život. To je ovšem jen začátek, říká Kalvín. Nyní je přede mnou dlouhá cesta posvěcení. Cesta, na které chci postupně celý život svůj a pokud možno i život svého sboru i společnosti zorganizovat a ovlivnit tak, aby dělal Pánu Bohu radost.

Kalvín tak vrací církvi právě onu zvláštní podvojnost víry a skutků. Ve správném pořadí a se správnými důrazy: Zadarmo jsem omilostněn. Nyní chci konat pro Pána Boha dobré skutky. Ne proto, abych byl zachráněn od jeho hněvu, ale právě proto, že už jsem byl zachráněn! Krásně to shruje citát z Pavlovy epištoly Efezským (Ef 2,8–10), který zněl před kázáním: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“

V. Kalvínovy vady a omyly

Nyní přicházíme k odstavci, který si možná zapamatujeme nejlépe: Kalvínovy vady a omyly. Jmenoval bych především dva.

Osobnostně byl Kalvín zřejmě přísným a nudným patronem. Luther byl v tomto smyslu mnohem výraznější osobností. Právě Lutherovi se připisuje např. tento výrok: „Zatímco popíjím ze svého džbánku wittenberského piva, Boží dílo jde dále“. Takového nadhledu Kalvín nebyl zřejmě schopen. Možná, že by do hospody nebo krčmy ani nevstoupil. V jeho Ženevě byli lidé bráni do kázně nebo dokonce mocensky trestáni např. kvůli posměšnému lístečku připevněnému na kazatelnu, kvůli opilství, nevěrám, hraní karet…

Největší omyl však Kalvín sdílel jak s Lutherem, tak se svými tehdejšími odpůrci z římsko-katolické církve. Nedokázali o své poznání křesťanské víry bojovat jen silou ducha a svědectví. Nerozhodli se definitivně rozejít s tehdejší světskou politickou, vojenskou a ekonomickou mocí. Když proti tehdy novým evangelíkům katoličtí panovníci použili moc, odpověděli jim evangelíci stejně. Luther se takto mocensky opřel o německá knížata, Kalvín o švýcarské městské státy. Lidsky je to naprosto pochopitelné, ovšem Kristova cesta byla úplně jiná!

Tragickým důsledkem tohoto spojení s mocí na obou stranách byly pak krvavé střety mezi katolickými a protestantským oblastmi a státy. Současný evropský sekularismus a především odklon od tradičních církví je důsledkem chyb na obou stranách křesťanských barikád.

Tady si musíme přihřát vlastní polívčičku. Čeští evangelíci po linii Hus – husité – Jednota bratrská – světová reformace rozpoznali o několik století dříve než ostatní, že věci víry nesnesou žádného spojení. Čeští bratři tak už ve svých dopisech položili Kalvínovi nejednu nepříjemnou otázku: Opravdu je moudré užívat ve věcech víry mocenský tlak a násilí?

Klady Kalvínova života však přes nyní pověděné jednoznačně převažují. Díky jeho myslitelskému a organizačnímu nadání byl dán evropské reformaci pevný myšlenkový a strukturální základ. Za dalších 500 let se dostatečně jasně prokázalo, že evangelictví má ve světě zcela jedinečné postavení a úlohu. I náš sbor, podobně jako většina českých evangelických sborů, je kalvínský v tom nejlepším slova smyslu.

Závěr: I my jsme kalvinisté!

V tomto smyslu jsme i my dnes Kalvínovými dědici. Co je pro sbor důležitější, než aby dokázal – podobně jako Kalvín – svědčit o podivuhodných Božích činech? Co je pro sbor důležitější, než přinášet lidem svědectví o bezpodmínečné Boží lásce?. A co je pro sbor důležitější, než lidem, kteří se touto Boží láskou nechají ovládnout, připomínat, že pro ně má Bůh celou řadu úkolů? Kéž bychom to dokázali podobně jako ve své době Jan Kalvín!

Chvaliž Hospodina, slávy vždy Krále mocného,

ó duše má, nebo tužba to srdce je mého.

Shromažďte se, harfy ať tón ozve se,

zpívejte chvalozpěv jeho.

(Evangelický zpěvník, 549)

BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)