Janovo evangelium, kapitola čtvrtá

Jan 4 Ondřej Stehlík

Tento biblický příběh ve mně evokuje celkem živé vzpomínky.

Jákob

Ve čtvrtek večer minulého března jsem měl biblickou hodinu v Toledu, na samém severu Státu Ohio. Volal jsem manželce, a ta říkala, že na Jákoba asi něco leze. V pátek jsem se přesunul do Columbusu, hlavního města Ohia. Konalo se tam zasedání Czech Working Group – České pracovní skupiny, která koordinuje spolupráci presbyteriánské církve a naší Českobratrské církve evangelické. Měl jsem přednášet a aktivně se účastnit diskusí nad budoucími plány. Což o to, účastnil jsem se, ale asi nepříliš aktivně, musel jsem myslet na situaci doma v Louisville. Jákobovi bylo stále hůř, třebaže byl u dětského lékaře a ten manželku uklidnil, že je to jenom střevní chřipka. Naštěstí je Martina lékařka, třebaže ne dětská, a tak ho nakonec v sobotu večer z vlastní iniciativy odvezla do dětské nemocnice, kde Jákoba operovali s již prasklým slepým střevem, zatímco já jsem se nervózně chystal na nedělní kázání. Presbyteriánští přátelé mi nabízeli, abych posledním nočním spojem letěl domů, že za mě vezmou nedělní kázání. Nakonec jsem to odmítl. V Louisville bych stejně nebyl nic platný a tak jako tak jsem se vracel v neděli odpoledne, krom toho Jákob byl už po operaci v opatrování zednářské nemocnice a především naštěstí jsou už na světě antibiotika. Přijel jsem tedy skutečně v neděli odpoledne, když už bylo dávno po celém dramatu, Jákobovi se rychle hojila jizva a dodnes ji užívá: když si chce být stoprocentně jist, kde je napravo, tak si vykasává košili. A my ještě po třičtvrtěroce jednáme s nemocnicí, lékaři a pojišťovnami o splácení posledních plateb.

Do Louisville jsem se tenkrát nevrátil, nebylo věcně proč, a přece jsem si ten weekend zažil pořádně starostí a úzkostí nad zdravím děcka a modliteb. Právě i na vzdálenost několika set mil jsem si uvědomil, jak nám na zdraví našich blízkých záleží a jak na něm záleží právě v okamžiku, kdy věci nejdou, jak by měly jít, v okamžiku krise a nemoci. Do Louisville jsem se nevrátil; nebylo proč, přijel bych tak jako tak už po operaci, okamžikem hospitalisace se i Martina uklidnila a k uzdravení jsem nemohl být nějak přímo nápomocný. Dovedu si ale snadno představit a vžít se do situace rodiče, který má doma nemocné dítě, uzlíček třepající se zimnicí, a pomoc a záchrana není nikde nablízku, není žádná perspektiva, nejsou žádné vyhlídky. Dovedu si představit toho evangelijního otce, který se jen dozví o někom, kdo pomáhá, kdo uzdravuje, a neváhá ani chvilinku, sebere se a jde; co jde, spěchá, ano běží. Každá chvilinka může rozhodnout o životě a smrti malého. Nedivím se vůbec jeho rozhodnosti a neodbytnosti ani tomu, že již předem má představu, jak by ta pomoc měla vypadat, že bere Ježíše za ruku a snaží se ho táhnout s sebou, je to úplně pochopitelné.

A evangelijní vyprávění se toho rodiče zastává. Už jenom to, že tento příběh evangelium vypráví, bere pod ochranu všechny takové zoufalé rodiče a prarodiče a vůbec všechny, kteří se strachují o zdraví a životy svých blízkých. Nejdřív ze všeho přiznává právo o blízké, milé, bližní se strachovat. To není úplně tak samozřejmé a stojí za to to zdůraznit. Svět je plný všelijakých náboženství a věr, které ve svém fanatismu lidem zakazují lidské city. I náš oddílek by tak mohl být vykládán – za chvíli si toho všimneme. Musím tedy podtrhnout: evangelijní vyprávění bere pod ochranu všechny, kdo se strachují o zdraví svých milých a dává nám a vůbec všem naději. Se svými strachy, obavami smíte za Ježíšem přicházet a prosit o pomoc. A to právo platí všem, všem bez rozdílu, ať se to komu líbí nebo ne. Platí pro učedníky, když prosí za Petrovu tchyni, a platí i pro toho poněkud podivného královského potentáta, kdo ví, zdali ne generála s rukama od krve. Platí pravidelným návštěvníkům bohoslužeb i lidem, kteří se o pomoci v Ježíši právě teď doslechli, nebo kteří se teprve nyní rozhodli této příležitosti chopit. Jak zpívá Dietrich Bonhoeffer v překladu Amedea Molnára:

Právě tak náš příběh dává všem bez rozdílu právo jít za Ježíšem a u něj hledat pomoc a naději.

V tom příběhu jsou ale dva problematické verše. Hned na začátku, když se dozvídáme, že Ježíš odchází z Jeruzaléma do Galileje, aby dosvědčil, že prorok nemá vážnost ve své vlasti. A jakže se ukazuje, že prorok nemá vážnost ve své vlasti? Tak, že Ježíše v Galileji vítají jako divotvorce, protože viděli divy, které konal v Jeruzalémě. Je to natolik překvapivé, že už Origenes, starocírkevní theolog a po něm mnozí jiní theologové a kazatelé se domnívali a domnívají, že to prostě musí být omyl, chyba, zatoulaný, ztracený verš, který se omylem připletl, kam neměl. Jak by galilejské přivítání Ježíše divotvorce mohlo být dokladem, důkazem, že prorok nemá vážnost ve své vlasti! To přece nedává smysl. Ledaže by to byla protizázračná polemika, ledaže by se takové přivítání nepočítalo, ledaže by přivítání Ježíše jako divotvorce mu nedávalo tu pravou, správnou vážnost. A zdá se, že tomu tak skutečně je, vždyť ve 48. verši si Ježíš na otcovu snažnou prosbu o pomoc posteskne: Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte. To v janovském slovníku není neutrální komentář, tohle postesknutí se skoro rovná kritice. Znamení je možná neutrální termín, zázraky jsou ale cosi jako náboženské obskurno – prostě bulvár.

A tak příběh o zázračném uzdravení, příběh, který nás svým dějem zve, abychom se svými trápeními a strachy přicházeli k Ježíšovi, tenhle zázračný příběh je takto prapodivně vlastně zároveň protizázračnou polemikou. Už jsme si ale také řekli, že Ježíš není fanatik a ani Janovo evangelium není fanatickým spisem. Co to potom ale znamená, jaký to dává smysl: Ujímat se lidí v nouzi, činit zázraky, povzbuzovat k naději uprostřed beznaděje – a zároveň se proti tomu všemu ohrazovat? Domnívám se, že klíčem k pochopení je hned několikeré opakování, trojí opakování věty Tvůj syn je živ. O sloveso žít zde jde především. Je několikrát opakováno. Nejdřív je žíká Ježíš otci, potom jej radostně oznamují služebníci otci, když se vrací, a nakonec je ještě jednou stvrzeno, že to bylo v tu chvíli, kdy to Ježíš pověděl. Ano, Ježíš je dárcem života. A když si to takto řekneme, nemusíme ani vědět, že pro evangelistu Jana je život něčím víc než jen biologickou existencí. Proto je v našem příběhu obsažena protizázračná polemika. Ježíš totiž přichází jako soucitný spasitel, ujímá se našich strázní; je možné, ano žádoucí utíkat se k němu, kdykoli nás či naše bližní sevřou trápení a úzkosti. Ježíš není bezcitný, ale zároveň musí být jasno, že přináší mnohem víc než jen zázračná uzdravení. Kdyby víra v Ježíše byla pouze vírou v divotvorce, nic by nepomohlo, že by uvěřily celé rodiny a domácnosti, taková víra by vymřela s posledními, které zázračně zachránil. Dobře ale víme, že tomu tak není. Všichni, které Ježíš zázračně uzdravil, dávno, dávno zemřeli, a přece dostali od Ježíše dar života, který přesahuje to, co běžně nazýváme životem. Naše úzkosti, strachy, modlitby může Pán vyslyšet i oslyšet, tenhle dar života přesahující život se ale otvírá před každým.

Amen

Novinky

Manželské večery

21. 1. 2018Roman Mazur

Manželské i partnerské páry srdečně zveme na cyklus 8 setkání „Manželské večery“, kde se ve dvojicích pokusíme společně najít nové inspirace pro naše vztahy. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Základy křesťanské víry 4/6 25. ledna 8:30 (čtvrtek)
  • Klub rodičů s dětmi Libé Ňuňu 25. ledna 10:00 (čtvrtek)
  • Porada učitelů Nedělní školy 25. ledna 18:30 (čtvrtek)
  • Dětský klub 26. ledna 15:30 (pátek)
  • Začíná výjezdní schůze staršovstva 26. ledna 18:30 (pátek)