Když jsem sláb, jsem silný

Jób 2, 1–10; Druhý list Korintským 12, 1–10 Romana Čunderlíková 21. 3. 2014

(Kázání z volného tématického cyklu o prohlubování křesťanského duchovního života)

I. Čím se lidé rádi chlubí a čím ne

Lidé se většinou chlubí něčím, co se jim povedlo, co získali, čeho dosáhli, koho znají, zvlášť pokud jde o významnou osobnost. Pochlubit se svými nadanými dětmi nebo nově zařízeným bytem, dovolenou v zahraničí, úspěchy v práci, je normální. Člověk se chlubí proto, že má radost, o kterou se chce s druhými podělit. Zároveň se chlubí také proto, aby ostatní viděli, jak je vlastně dobrý, úspěšný a šikovný. Chlubit se svými úspěchy znamená vytáhnout se před druhými, být pyšný na to, co jsem dokázal, co se mi povedlo. To samozřejmě budí u druhých závist a zlou krev. Asi málokdo řekne: „Přijďte k nám na návštěvu, sice je naše kuchyň v dezolátním stavu, neteče nám voda a máme jenom dvě židle, ale rádi vás pohostíme.“ A chlubit se svými blízkými, že vnuk donesl na vysvědčení tři čtyřky a syn se právě podruhé rozvádí, se většině lidí také moc nechce. Je pravda, že někdy rodiče nastoupí na své dítě, kterému se ve škole nevedlo, větou: „Tak se teda pochlub, co jsi dostal z matematiky“. A tím mu vlastně říkají: ukaž, jak jsi hloupý. Převážně se však lidé za své nedostatky a slabosti stydí, všelijak je maskují a nemají potřebu o nich informovat své okolí.

II. Čím se chlubil apoštol

To apoštol Pavel napíše: Musím se pochlubit, i když to není k užitku. Jako by byl nucen, zřejmě svými protivníky, pochlubit se a zároveň věděl, že to druhým lidem vůbec nepomůže. Pavel začne mluvit o svém zážitku. A místo, aby se pochlubil tím, co mimořádného se mu stalo, řekne: Vím o člověku v Kristu. A přitom myslí sám sebe, ale raději to popíše tak, že je to zážitek někoho jiného. Navíc je v popisování svého vidění velmi zdrženlivý. Pavel naznačí, že ten člověk byl přenesen do třetího nebe, až do ráje. Jestli to bylo v těle, či mimo tělo, Pavel neví. A čtenářova zvědavost je napnutá až k prasknutí. Jakým způsobem se asi budeme přepravovat do ráje? A jak to v ráji vypadá? A proč je Pavel skoupý na tak fascinující informace? Apoštol žádné podrobnosti nenabízí a dokonce opakuje, že vlastně neví, jestli byl přenesen v těle, či mimo tělo. Jediné, co Pavel sdělí, je paradoxní formulace: uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tedy něco, o čem člověk nemůže mluvit a také člověku ani nepřísluší, aby o tom mluvil. A tak tahle Pavlova mimořádná zkušenost neslouží k tomu, aby se o ní kázalo, aby druzí lidé uvěřili na základě Pavlova extatického zážitku. Výjimečná událost, která se Pavlovi v jeho životě přihodila, byla mimořádným Božím obdarováním. A u toho se má zůstat.

Jsou lidé, kteří prožili na své cestě víry také nějaký mimořádný, extatický zážitek. Jedna moje známá mně vyprávěla, jak od mládí programově odmítala jakékoliv úvahy o víře, věřícím se posmívala, navíc byla vychovávána svými rodiči v komunistickém duchu. Jenomže pak se v jejím osobním životě stalo něco, s čím nepočítala a rázem se ocitla na úplném dně. V jednu chvíli však prožila něco zvláštního a silného. Říkala, že v pokoji, kde byla s nejmladší, spící, dcerou, najednou uviděla zvláštní krásné světlo a hmatatelně cítila, jakoby ji někdo ochraňoval a měl rád. Po nějaké době ji tento silný zážitek přivedl do kostela, k víře, k novému a osvobodivému pohledu na život.

Apoštol Pavel nechce, aby ho lidé brali jako autoritu kvůli jeho vidění a zjevení. Pavel chce být naopak posuzován podle toho, co u něho všichni mohou vidět a slyšet. To znamená, podle svého života v účasti na Kristově slabosti a podle evangelia o kříži, které zvěstuje druhým lidem. A má-li se Pavel něčím chlubit, tak jedině svými slabostmi. A přestože byl obdarován něčím mimořádným, byl mu dán do těla osten, posel satanův, který ho sráží, aby se nepovyšoval. Zřejmě má Pavel na mysli nějakou nemoc, pravděpodobně šlo o oční chorobu, nebo epilepsii. A tato nemoc znamenala pro Pavla výchovný prostředek. Neustále mu připomínala, aby se nad druhými nepovyšoval, i když byl obdarován mimořádným zážitkem.

Pavel se s ostnem, který ho sice vychovával k pokoře, jen tak nechtěl smířit. Prosil Pána, dokonce třikrát k němu volal, aby ho jeho tělesné slabosti zbavil. Pavlovi se však dostalo odpovědi: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2. Korintským 12,9b)

III. Kristova síla se projevuje skrze naši slabost

Kristova síla jako taková se projevuje v situacích slabosti. A to je pro nás nadějí, že právě v těch situacích, kdy se budeme cítit slabí a zranitelní, nám Pán může dát sílu. Možná jsme to už sami zažili na sobě, že jsme byli se silami v koncích a najednou přišlo veliké povzbuzení a my jsme se postavili na nohy. Nebo známe někoho, kdo ve chvíli, kdy mu bylo velmi zle, se projevil jako velmi statečný a ještě měl sílu druhé podporovat. Nikdy nezapomenu na jednu věřící ženu, matku tří dětí, která v produktivním věku onemocněla rakovinou. Statečně bojovala s nemocí osm let. Velmi se snažila, aby se z rakoviny nestal strašák a otevřeně mluvila o svém boji s nemocí. Chtěla lidi, kteří onemocní podobně jako ona, podpořit. A díky jejímu charismatu se jí to dařilo. Do poslední chvíle, co ji síly dovolovaly, psala blízkým a přátelům dopisy a dodávala naději. Jednou napsala toto: „Pocit Boží blízkosti v období mé nemoci způsobil, že jsem se přestala bát vlastní smrti. Ve chvíli, kdy se se skutečností smrti srovnáme, budeme v mnohém svobodnější a uvědomíme si, kolik krásných třeba malých okamžiků v životě přijímáme. Hospodin opravdu umí dát úplně jiné úhly pohledu a je to opravdu ten, který činí divy. A hlavně proto se nebojím smrti, protože On je ten, který mne i nás jistě drží ve své dlani, ať se děje cokoli.“

Pavlovo životní pravidlo tedy zní: když jsem sláb, jsem silný. Je to postavené na hlavu, čiré bláznovství. V našem světě je silný ten, kdo je zdravý, má slušné zaměstnání, moc, majetek, úspěch. Pavel vidí sílu ve slabosti, konkrétně v urážkách, útrapách, pronásledování, úzkosti pro Krista. Silný je v Božím měřítku právě ten ponížený, opuštěný, zapřený, zbitý, ukřižovaný, který nakonec, po všech těchto lidských prohrách, byl slavně vzkříšen. Takový Mesiáš nás přišel zachránit. „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1. Korintským 1,25)

Slovy apoštola Pavla nás Bůh vyzývá, abychom posuzovali zkušenosti lidské bezmoci z vyššího hlediska. Nevíme, proč se nám dějí některé věci, proč jsme například vystaveni utrpení. Nevěděl to Job a ani Pavel netušil, proč mu byl dán do těla osten, který ho srážel. Sám pro sebe si to vyhodnotil tak, že je to ochrana proti pýše. A tak jako se Pavel obracel s prosbou ke Kristu, i my můžeme v nouzi volat Pána. Vždyť on je Pánem nad každou mocí, která ohrožuje náš život. A že naše prosby nebudou občas vyslyšeny tak, jak si to přejeme a chceme? Sám Ježíš v Getsemanské zahradě svoji vroucí modlitbu zakončil slovy: ne má vůle, ale tvá vůle se staň. Pavlova prosba byla vyslyšena také jinak, než si sám Pavel představoval. Ježíšovou přízní mu byla dána síla zvládnout břemeno trápení. Tak i na nás a skrze nás se může projevit Boží moc a síla a to ve chvílích, kdy budeme trpět, kdy budeme slabí. „Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2. Korintským 12,10b)

Modlitba po kázání:

Pane Ježíši Kriste, každému z nás život ubývá; co nás ještě čeká? Děkujeme, že můžeme k tobě volat o pomoc. S tebou se nechceme bát a ani se vyhýbat těžkostem. S tebou se nebudeme bát být slabými. Děkujeme za tvoji přízeň k nám. Amen

Novinky

Jaro 2018

11. 4. 2018

Zdeněk připravil báječnou vycházku na Děvín. Při jarní brigádě jsme zvelebili hřiště a farní dvorek, 13. 5. 2018 pořádáme Koncert na podporu Domácího hospice Tabita a zveme vás i na další akce:

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška sboru Fusion 26. dubna 17:00 (čtvrtek)
  • Dětský klub se výjimečně NEKONÁ 27. dubna (pátek)
  • Bohoslužby 29. dubna 9:30 (neděle, 4. po Velikonocích)
  • Kruh seniorů 30. dubna 14:30 (pondělí)
  • Setkání dorostu (?) 30. dubna 18:00 (pondělí)