Láska u bran podsvětí

Píseň písní 3, 1–4 Ondřej Stehlík

Silná jako smrt je láska, zpívá na jiném místě Píseň písní. A jako by to chtěla v této naší dnešní písni potvrdit.

Milá hledá svého milého. Touží po něm a má o něj strach, a tak jej hledá. Nejprve jej hledá ve svém nejdůvěrnějším okolí. U sebe doma, na svém lůžku. Hledá jej tam, kde býval, kde by měl už být. A pomalu se do očekávání, vyhlížení, hledání skulinečkou plíží jedovaté hádě strachu, po stéblu proskakuje plamínek – plamen obavy. Jak to, že nepřichází, jak to, že tu není, jak to, že není tam, kde by měl být? Nestalo se mu snad něco? Pravá láska mívá takovýto strach. Je zde po něm osamělo, je zde po něm pusto. To prázdno je až hamatné. Láska se děsí hrůzných konců.

Proto se milá zcela bezprecedentně vydává do setmělých ulic. Proto vychází do temného města. Nebývá obvyklé, aby děvčata chodila v noci městem sama. A tohle město, to není ani jako Praha ve dvě hodiny z půlnoci. V tomto městě nesvítí žádná lucerna a žádné světýlko tam neproskočí. Tohle město je městem, které představuje všechno ohrožení světa. Tohle město zde stojí za všechna nebezpečenství vnějšku. Plíží se v něm temné stíny, hrozí zšeřelá zákoutí. Potkávají-li se tam lidé vůbec, tak se jenom bezúčastně míjí a spěchají, aby si už byli vzdáleni. Jako by to byly stíny. Kdo ví, zda to město není obydleno jenom stíny. Kdo ví, zda to není město, kde ve všech krbech, ve všech lampách i ve všech srdcích vyhasl poslední plamínek? Kdo ví, zda to není město, kterému je už navždy upřeno světlo dne? Kdo ví, zda to město – opět ty temné myšlenky se derou do vědomí – kdo ví, zda to město zde není zase místem fatálního ohrožení, městem podsvětí.

Ale i tam se milá odváží, i toto nebezpečí láska podstoupí. I kdyby do podsvětí měla sestoupit, přeci se nevzdá. A není to láska nepříčetná, není to láska ztřeštěná, která neví, do čeho se vrhá, jaká nebezpečenství ji čekají. Naopak, vědomě se rozhoduje, možná umanutě, ale vědomě si říká, vstanu tedy a půjdu. Vztah lásky vítězí nad pocitem vlastního ohrožení. A milá váznoucí nohy rozhýbává, láska i vůle je nutí k chůzi, běhu, k hledání. Prochází rozlehlá a liduprázdná náměstí i labyrint uliček a ulic. Hledá, opět hledá a … nenalézá.

Je to skoro beznadějné pátrání. Hledání lásky, po které není ani vidu ani slechu. Jako kdyby se milý do země propadl, jako kdyby se tam propadl skutečně, jako kdyby tam sestoupil. Milá prochází ztemnělé město, ve kterém není živáčka. Prochází město a hledá, ale není úplně sama. V tom městě jsou ještě strážní, kteří město procházejí a hlídají. A nejsou to žádní přátelští policisté. Jsou to strážci temných řádů toho místa. Jsou to stráže, které bdí nad městem odcizení. Od nich není možné očekávat nějakou shovívavost, žádnou pomoc. Vždyť jsou to strážci temnot, strážci strnulého poklidu. Kdo opět ví, zda to nejsou strážci, kteří bdí nad jednosměrným provozem v bráně tohoto města samoty. Kdo ví, zda to nejsou takovíto démonští strážci u brány, která, koho pohltila, toho už nepustí.

A tyhle strážné milá osloví; zpoza jejich zad už nemusí být návratu, a přeci se jich ptá, a přeci najde odvahu. Viděli jste, viděli toho, kterého z duše miluji? Jejich odpověď bude zřejmě konečná pro milého i pro milou. Jejich odpověď by byla konečná, kdyby vůbec odvětili! Neřeknou však ani slovo. Jejich cizí jazyk je jazykem mlčení, temného, věčného mlčení. A tak se milá odváží posledního krůčku, projde, vskutku projde kolem nich. A právě v tu chvíli největšího ohrožení, v tu chvíli snad největší temnoty, v ten momentík ji vzejde světlo nalezené lásky – najde milého. Tak jako se předtím úpěnlivě ptala nezúčastněných temných strážců, tak jako předtím hledala a nenašla, nyní chytne, chytne ho a už ho nepustí.

Z brány pekel vyvádí šťastná a vítězná milá svého milého. Láska je vskutku silná jako smrt, radujeme se a radujme se spolu s ní. I kdyby ty stíny zšeřelého města a démonských přízraků, i kdyby byly jenom černým snem a nočním děsem, přeci to nebyl zápas titěrný a marný. Píseň nás vede k odvaze a odhodlání lásky, která se jen tak nevzdává. Ale v tom je právě i značný kus fikce, v tom je právě hříčka poetické nadsázky. Nakonec to buď musel být jen černý sen, anebo to všechno jenom vykresluje naše lidská přání, kterým neodpovídá skutečnost. Vždyť naše zkušenost a zkušenost všech věků je právě opačná. Před smrtí musí i ten náš nejpevnější a nejodvážnější lidský cit svěsit paže a odložit všechnu odvahu. Láska může být skutečně stejně silná jako smrt, ale není silnější. V reálném životě musí naše lidská láska být vždy poražena, musí vždy nakonec končit neúspěchem, frustrací. Může, má hledat, a přeci nakonec musí nenajít.

Ale je zde naděje. Zcela ve smyslu Božího absurdního díla tu naději přináší další hledající žena. V Písni písní je milá ve svém hledání úspěšná, tato druhá hledá a sama nenajde. Maří Magdaléna, ta také hledá, a v jejím hledání už není ani stín pochybnosti, ona hledá mrtvého. S náruživostí, sveřepostí, vášní sobě vlastní shání se po svém Pánu, který ji samu vrátil do života, který dal jejímu životu smysl a řád. I její láska sahá až za smrt. Miluje jej stále, proto se shání aspoň po jeho mrtvole. Třikrát se po něm ptá a potřetí zrovna stejně jako v Písni písní se po něm táže přímou otázkou. Její láska sahá až za hrob, nebo lépe do hrobu. Vždyť sama ví, že je mrtev, nepochybuje o tom. Realisticky ví o zkušenosti se smrtí, ví, že její láska nemá sílu obživit, a přeci, přeci po něm pátrá, a přeci se po něm ptá, v tom je její láska ohromná.

Vybíhá z domova, jde ke hrobu. Ale zde se obraz začne měnit, zatím jenom drobounce, ale potom stále víc. Hrob totiž nalézá otevřený, do temného města stínů proniká světlo toho dne. Maří se setkává i se strážci hrobu, ale už to nejsou temnovládní démoni, dnes jsou to andělé v bílém rouchu. A jen se od nich otočí, klade svoji zoufalou otázku – komu? přímo Ježíšovi, jemu osobně. Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kams ho položil. On jí řekne Marie, ona zvolá Rabbuni!

A už jej chce chytit a nikdy nepustit. Jak dobře tomu rozumíme. Ale to v tuto chvíli nepřipadá ještě v úvahu. Bude to jistě možné, bude se jej moci chytit a už nikdy nepustit, ale spolu s ní k tomu budou pozváni všichni stejně hledající, všichni stejně milující, všichni, kdo láskou bojovali, bojují anebo pobojují zápas se smrtí. Vždyť ten, kdo takto hledá, bude nalezen, ten, kdo takto miluje, jistě se setká s láskou. Ten, kdo takto zápasí, nezápasí sám a jenom ze svých sil. Lidská láska je silná jako smrt. Boží láska – ta je nad smrt silnější.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ s vyznáním vin: Pane Ježíši Kriste, jak často zapomínáme, že to nejradostnější v našem životě je, že smíme přijímat tvou lásku. Prosíme, odpusť nám. Pane Ježíši Kriste, jak často zapomínáme, že to nejsmysluplnější v našich životech je, že máme milovat. Prosíme, odpusť nám. Pane, tvá láska k nám je silnější než smrt, jistě je silnější než všechny naše viny. Děkujeme ti.

Novinky

Podzimní minikurz "Základy křesťanské víry"

28. 9. 2018Roman Mazur

Jaký je Bůh podle Bible? Proč je postava Ježíše z Nazareta určující pro duchovní život miliónů lidí i na počátku 21. století? Jak dnes praktikovat křesťanskou duchovní cestu? Na tyto a podobné otázky odpovídá šestidílný minikurz, který nabízíme především novým zájemcům o křesťanství od středy 17. října. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Dětský klub 19. října 15:30 (pátek)
  • Bohoslužby 21. října 9:30 (neděle, 21. po Trojici)
  • Slavnostní uvedení nových kazatelů v Ústí nad Labem 21. října 15:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 22. října 14:30 (pondělí)
  • Dorost 22. října 18:00 (pondělí)