Na cestě

Lukáš 24, 13–35 Ondřej Stehlík

velikonoční kázání 99

Milé sestry a milí bratři velmi rád jsem chodil do kostela. Ale teď už ne. Teď už nemůžu. Bydlím totiž přímo nad kostelem, a jenom seběhnu dvě patra. To není žádné chození do kostela! S rodiči v Jablonci jsme do kostela chodívali celá rodina víc než půl hodiny pěšky tam a půl hodiny zpátky. Potom v Praze Vršovicích jsme aspoň s manželkou a kočárkem jezdili tramvají a k tomu ještě asi čtvrt hodiny šli pěšky. Cesta do kostela a z kostela může být nepříjemná, když je hrozné počasí, může také vypadá jako zbytečná ztráta času. Ale není tomu tak.

V žádných učených teologických knihách se to sice nedočtete, ale církev vznikla právě na cestě. Na cestě z kostela a do kostela. Tedy tenkrát to nebylo na cestě do kostela a z kostela, tenkrát to bylo ještě na cestě do synagogy a ze synagogy. Křesťané ještě neměli své kostely ani basiliky, ještě ani neutvořili samostatné náboženství, chodili ještě na bohoslužby do synagog.

I Lukáš rád chodil do synagogy na bohoslužby. Měl to sice pořádně daleko, ale chodil pravidelně. A to Lukáš vlastně ani nebyl žádný žid, patřil mezi tak zvané bohabojné – proselyty, zatím se neodhodlal k obřízce, na bohoslužby už ale mohl, byl totiž jako pravý bohabojný podle rabínského (tannaitského) zvyku pokřtěn – rituálně omyt. Urputně se hnal do synagogy a povznesen a rozhodný se vracel zpět. Ani si nevšímal svého kolí, neviděl, jak se s počínajícím jarem začínají holé anatolské kopce zelenat. Umanutě chvátal údolími, buď se těšil a vnitřně se připravoval na bohoslužby, nebo promýšlel, co na bohoslužbách slyšel a prožil.

Dnes ale Lukáš nešel nazpátek sám. Již potřetí se vracel spolu s Kleofášem. Byli zabráni do hovoru. Kleofáš se přistěhoval jako čerstvý vdovec nedávno z Judska. Bydlel v domku pod strání asi ve dvou třetinách Lukášovy cesty. Poprvé když spolu šli, tak se leda pozdravili a prohodili pár zdvořilostních frází. Posledně si o sobě stačili říci jen to nejdůležitější.

Dneska po cestě hovořili o Cestě. Nikoli o cestě, která se před nimi vinula údolím, ale o té Cestě, ke které se Kleofáš hlásil, o Cestě k naději a spasení. O té nejnepravděpo­dobnější cestě, jakou si lze vůbec představit. Lukáš již o té židovské sektě co si říká Cesta slyšel, a věděl také, že tu cestu k naději a smíření hledají snad v nějakém ukřižovaném Kristu. Nikdy tomu nerozuměl, jak by mohl svět zachránit někdo, kdo tak bídně skončil. Namítal Kleofášovi, nesouhlasil s ním. Chvílemi to skoro vypadalo, že se hádají, tak spolu vášnivě diskutovali. Co je to za Božího krále, co je to za božího syna, který trpně skončí na kříži, místo toho, aby udělal na světě pořádek. Z Lukáše hovořil smutek a hořkost, poslední dobou mu všechno šlo jaksi na levačku, nic se nedařilo a ani situace ve státě nevypadala růžově. Císař jakoby snad bral vážně svojí božskost, dával stále zřetelněji najevo nenávist a zášť vůči věřícím v Hospodina. Kdyby to byl skutečný král židů, copak by to takhle nechal, copak by tu vůbec byl nějaký nafoukaný Kaligula? To mi teda vyprávěj, král na kříži!

Ale Kleofáš se nedal, vysvětloval a vykládal a vykládal. Šli stále volněji, stále hlouběji ponořeni do rozhovoru. Lukáš se ptal, nesouhlasil, poslouchal a Kleofáš vykládal, otvíral smysl Zákona, Proroků i Spisů. Vykládal o duchovním smyslu starozákonních obětí a vykupitelské roli krve. Vykládal o vyjití z otroctví a velikonočním beránku a pravém smyslu velikonoční naděje, vykládal o zástupném utrpení Božího služebníka. O králi, který okouší smrti aby zachránil svůj lid. O králi, který přichází o korunu slávy a přeci nepřestává panovat.

Lukášovi poprvé plně docházelo, že Hospodin Bůh Ježíše Krista bude jiným Bohem, než všichni ostatní bohové jeho dětství. Lukáše mrazilo v zádech, když pod Kleofášovým vedením poprvé domýšlel Boží lásku, která se raději obětuje, než aby ublížila, než aby ublížila třebas i svým nepřátelům. Smrt nemusí být kapitulací lásky, oběť může být důkazem lásky, tak může smrt překonat. Láska může všechno prohrát a přeci zvítězit. S úděsem a zároveň radostí začínal Lukáš ohledávat, co to znamená, že Bůh chce lidi získávat takto zevnitř, nenásilně, příkladem, láskou, obětí a nikoli zvnějšku, manipulací, zázraky, násilím a brutalitou. Lukáš si uvědomoval, jakou nadějí jej to začíná naplňovat, jakou naději to otvírá pro celý svět, když právě tento milující Bůh má soudit celý svět. A probouzelo to v něm ještě silněji jeho soucítění s lidmi na okraji, chudými a zuboženými, vždyť právě jim se Bůh svým lidským osudem nejvíc přiblížil.

Pomalu se šeřilo, značně se opozdili, teprve přicházeli ke Kleofášovu domu. Domů by došel Lukáš jistě za tmy tmoucí . Kleofáš mu ale otevřel nejenom Písma a své srdce, otevřel mu i svůj dům, pozval jej k sobě domů. A tam v šeru, kolem stolu, sotva na sebe viděli, v tom nejužším lidském společenství, Lukáš i Kleofáš poznali, že nejsou sami dva, že je s nimi Kristus sám, smrt jej nepřemohla, byl tu s nimi živý, to on je oba hostil, Lukáše i Kleofáše, on je sytil svou vírou, láskou i nadějí.

Když pak o mnoho let později psal Lukáš své evangelium, vzpomínal na tyto své první křesťanské bohoslužby. Tehdy se rozhodl, že setkání se vzkříšeným, setkání dvou poutníků odcházejících z Jeruzaléma, že tomu setkání dá podobu, terminologii i obsah prvních křesťanských bohoslužeb, jak je sám zažil. A klíčové události té nejranější církve, klíčové události toho společenství, které si právě podle Lukášova svědectví říkalo Cesta, umístil na cesty. Na cestu z Jeruzaléma do Emauz, na cestu z Jeruzaléma do Gázy, na cestu z Jeruzaléma do Damašku, na cestu z Jeruzaléma až do posledních končin světa.

Milé sestry a milí bratři, nebudu zapírat, že jsem si příběh o Kleofášovi a Lukášovi celý vymyslel. Je to fikce, není to ale výmysl a už vůbec to není nesmysl. Příběh učedníků jdoucích do Emauz před nás staví radostný model bohoslužeb, bohoslužeb odehrávajících se na cestě. Je to příběh o královském zvěstování samotného Krista a jím samým vystrojené večeře. Na tu cestu jsme zváni a já doufám že po ní spolu s Kleofášem a třeba Lukášem o nedělích chodíme. Spolu s učedníky smíme přicházet zklamaní, opuštění, nechápající, pochybující, skleslí a vůbec všelijací. Podmínkou proměny je připravenost naslouchat, dát se v šanc, ochota otevřít se druhému, přijmout jej, a pak se smíme nadít zázraku, setkáme se s nadějí, povzbuzením, potěchou, vzpruhou uprostřed církevních, sborových bohoslužeb, po cestě do kostela nebo z kostela a nebo vůbec na jakékoli cestě životem. Všude tam, kde se setkáte s bližními, kde je přijmete, kde je pozvete v lásce dál, kde se s nimi podělíte o své strachy a naději, o svou víru, všude tam je otevřený prostor pro podivuhodná shledání. Někteří, aniž to věděli měli za hosty netoliko boží anděly, ale Boha samého, jeho lásku.

Helenistická ulice v Pergamonu
Helenistická ulice v Pergamonu

Novinky

Zkouška vánočního divadla

7. 12. 2018

Již tuto neděli 16.12 se bude po bohoslužbách od 11:00 zkoušet vánoční divadlo, tak nezapomeňte a dorazte!

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby s večeří Páně 16. prosince 9:30 (neděle, 3. adventní)
  • Zkouška vánočního divadla 16. prosince 11:00 (neděle)
  • Kruh seniorů: předvánoční setkání 17. prosince 14:30 (pondělí)
  • Koinónia Beta 17. prosince 18:00 (pondělí)
  • Dorost 17. prosince 18:00 (pondělí)