Nečekaní spojenci

Druhý list Korintským 11, 24–27; Římanům 8, 24–28 Jakub Malý 30. 10. 2018

Kázání z volného cyklu "Jak zraje víra?"

Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8,24–28)


I. Hledání vztahu k Bohu i v těžkostech

Bratři a sestry, většinou se snažím vykládat biblický text postupně tak, jak jsem ho četl. Dnes udělám výjimku a začnu od konce. “Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.” Přiznám se, že se této věty nesmírně děsím. Neumím si vůbec představit, že bych ji řekl člověku, který zrovna prožívá nějaké utrpení. Představuji si, jak jedu autem, míjím jiné auto nabourané do stromu. Zastavím, dám blikačky. Vezmu vestu, přiběhnu k autu. Tam, sice při vědomí, ale zakrvácený člověk a já mu řeknu, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. On řekne díky, zastaví se mu krvácení, srostou všechny kosti, vystoupí z auta a zavoláme odtahovku. Představa, která mi říká, že tato věta není pastoračního charakteru. Podobně jako “to bude dobrý” atd. Tento verš je spíše z kategorie “životní styl”. Nemyslím tím životní styl typu pozitivního myšlení (budu myslet pozitivně, budou se mi dít pozitivní věci). Uvědomme si, kdo tento list napsal – apoštol Pavel. Ten samý člověk, který napsal 2. list korintským, který jsme četli v prvním čtení. Odsouzen k 39 ranám, bit holí, kamenován, ztroskotal na moři, kde strávil den a noc jako trosečník (nepředstavitelná úzkost), pronásledován, oloupen, o hladu, žízni, nahý v zimě. Prostor pro pozitivní myšlení nikde. Navíc Bůh si Pavla vybral, aby kázal evangelium o Ježíši Kristu a zakládal po světě církve. Čekali bychom, že mu k tomuto úkolu umete cestičku, ale nikoli. Pavlova věta “všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha” je upřímným, nepovrchním hledáním toho, jaký lze mít vztah k milosrdnému a odpouštějícímu Bohu, když se mi na světě dějí zlé věci. Když je na světě utrpení. Pavel chce říct, že i v utrpení křesťan může nalézt Boží lásku, i v něm může nalézt víru v Boha a prohloubit ji.

II. Utrpení, za které nemůžeme

Utrpení ale není jednoho typu. Je jich víc. Jedním z nich je utrpení, za které nemůžeme. Nemoci (fyzické i psychické), smrt někoho blízkého, staneme se obětí násilí, nějací jsme se narodili – do nešťastné rodiny, do války, do špatné sociální situace; handicap, predispozice. V našich hlavách se tu a tam objeví pocit nespravedlnosti. Jak k tomu přijdeme? To je to Bohu jedno, my jsme mu jedno? Zcela určitě ne. Bůh sice stvořil svět i s negativními možnostmi, ale to neznamená, že by s námi všechny ty bolesti neprožíval. S každým z nás osobně je zcela jistě niterně prožívá. V Ježíšově případě je zažil sám na sobě. Ne nadarmo Ježíš říkal Bohu Otče. Bůh k nám totiž přistupuje s otcovskou láskou. Nyní prosím zapomeňme na všechny negativní zkušenosti s našimi otci. Bůh je jako milující otec, který s námi naše bolesti spoluprožívá. Já s tím mám osobní zkušenost s mým vlastním tátou. Když jsme jako děti s bráchou onemocněli nebo se zranili, tak k doktorovi nás vždycky vezla máma. Já se tomu tenkrát divil. Až po letech mi rodiče řekli důvod. Táta nemohl. Jeho to za nás tak bolelo, že to psychicky nezvládal. Pokaždé to obrečel. Podobně (ne stejně), Bůh prožívá naše bolesti s námi. O tom je i verš 27: “Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.” On zná naše srdce, naši duši. Boží Duch je dokonce její niternou součástí. Duše každého z nás. Vědomí Boží blízkosti je obrovskou posilou.

III. Utrpení, jehož původci jsme my

Druhým typem utrpení je to, které pácháme my sami druhým i sobě. Zlo, za které jsme odpovědní, a u kterého se nemůžeme divit, že za něj můžeme nést i následky. Situace, kdy někomu, blízkému i vzdálenému, psychicky či fyzicky ublížíme. Biblických přikázání je mnoho, ale daly by se shrnout do myšlenky, že Bohu se nelíbí, když někomu jakkoli ubližujeme. Naše chování mu není ukradené a mrzí ho, když lidsky selháváme. K tomu mám další osobní příběh. Nevím, jak vy, ale já od rodičů byl bit jen jednou v životě. Když mně byly tři roky. Bydleli jsme v jižních Čechách ve vesnici Oldřichov. Bydleli jsme ale až za vsí, mezi naším domem a vesnicí bylo pole. Na kraji vsi bydlela kamarádka mých rodičů, teta Tonča. Já ji miloval. Pokaždé, když jsme k ní přišli na návštěvu, dostal jsem žvýkačku Pedro (za padesátník). Občas se stalo, že jsem bez vědomí rodičů za tetou utekl. Utíkal jsem přes to pole. Naši mě u ní vždycky našli. Teta za mě orodovala, ať mě nehubují, že jsem byl hodnej. No ale v srpnu byly žně. Já v tom obilí už nebyl vidět. Kdyby jel kombajn, tak mě vezme. Pro mé rodiče šílená představa. Když jsem utekl naposledy, dokonce v tom poli našli moji bačkůrku. Nakonec se naši dohodli, že když neslyším na dobré slovo, musím dostat na zadek. Exekuci provedl táta. Opět po letech jsem se dozvěděl, že po výprasku šel do dílny a tam to celé obrečel. Bůh k nám má podobný vztah. Není mu jedno, že porušujeme jeho přikázání o lásce a v Písmu nám to dává najevo. My máme dvě možnosti, buď se urazit, nebo se na Boha vykašlat. Nebo se mu přiznat, přijmout zodpovědnost za své činy a vyznat před Bohem lítost. Bůh nám totiž nabízí odpuštění. Můj táta tenkrát, když utřel slzy, za mnou přišel a objal mě. Bůh nám také nabízí otevřenou náruč a novou cestu.

IV. Pokušení jako druh utrpení

Třetí typ utrpení je takový zvláštní. Napůl za něj můžeme a napůl ne. Je jím pokušení. Pokušení přichází z vnějšku. Část, za kterou nemůžeme. Něco jako příležitost, která dělá zloděje. A my buď odoláme, nebo podlehneme. Část, za kterou můžeme. Když odoláme, díky Bohu. Když podlehneme, je to naše vina. Opět máme možnost se na Boha vykašlat, nebo přiznat vinu a přijmout odpuštění. Setkal jsem se už ale i s otázkou, proč nás tedy Bůh vystavuje pokušením? Proč nás nezastavil, neupozornil? Odpovím po farářsku protiotázkou. Vy byste něco takového chtěli? Mít neustále Boha za zády a pokaždé, když byste se špatně rozhodli, dostali pohlavek. Opět rodičovský příklad. Představme si, že by nám rodiče všechno zakázali a nikam nás nepustili. “Já ti dám diskotéku.” Nebo hůř, na diskotéku by šli s vámi. Neustále by vás hlídali. Hrozná představa. Bůh je spíš rodič, který tomu svému capartovi říká: neběhej, zakopneš, natlučeš si. Člověk je capart, který běží, zakopne a natluče si. Člověk je ale zvláštní dítě, protože se na Boha otočí a řekne: co blázníš, proč jsi mě nechytil? Bůh ale i tak, jako rodič, přijde, pofouká, vydezinfikuje, dá pusinku na čelíčko.

V. Nezvítězí zlo, ale Bůh

K takovému přístupu k utrpení, k sobě i k Bohu je zapotřebí přijmout za svou Pavlovu větu: “že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.” Ale nejen tuto větu, i ty předešlé: “Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.” Jinými slovy, ano, žijeme ve světě, kde se nám dějí zlé věci, ale ty neurčují náš život. Nemyslím tím, že všechno jednou přebolí a nakonec vše dobře dopadne. Ne, i události, které dobře neskončí, vražda nebo sebevražda člověka, který neunesl tíhu svého utrpení. Nic z toho neurčuje hodnotu našeho života. “Duch přichází na pomoc naší slabosti […] sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.” Zlo nebude mít poslední slovo. Jsme spaseni nadějí. Poslední slovo bude mít Bůh s příchodem svého království. Ale spaseni jsme už teď, což víme díky Ježíšově oběti na kříži a jeho vzkříšení. My už dnes víme, že jednoho dne nezvítězí zlo, které zažíváme dnes, ale Bůh. Jsme v situaci diváka, který sleduje film Rocky. Příběh boxera outsidera, který se stane mistrem světa. Už od začátku sledování filmu divák ví, že Rocky vyhraje. Víme, že vyhraje, přesto s napětím sledujeme, jak to asi dopadne. S velkou trpělivostí sledujeme, jestli v každém z těch šesti dílů vyhraje. On je totiž důležitý ten boj, cesta k výhře. I my smíme bojovat svůj život a s trpělivostí smíme očekávat i Boží vítězství nad zlem. A nečekaně i naše trápení používat k prohloubení důvěrného vztahu s Bohem. Amen

Novinky

Podzimní novinky

13. 9. 2018Jakub Malý

Nejbližší akce:

Inspirace:

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška Fusion Libeň 15. listopadu 17:30 (čtvrtek)
  • Dětský klub 16. listopadu 15:30 (pátek)
  • Bohoslužby 18. listopadu 9:30 (neděle, 25. po Trojici)
  • Prodej zboží z obchůdku Jednoho světa 18. listopadu 11:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 19. listopadu 14:30 (pondělí)