Nový rok s hlasem hrdličky

Píseň písní 2, 10–13 Ondřej Stehlík

Ne, nezbláznil se vám farář, vím, že už nejmíň čtrnáct dní mrzne až praští. Ale ať si je první máj, ten lásky čas, nebo ať si je doba střechýlů a pouličních klouzaček. Ať si zobáčky sýkorek zobají bezhlese darovaný zmrzlý lůj, či ať si sebevyzývavěji hrdliččin zve ku lásce hlas. Ať si voní mech a třebas květy révoví, nebo ať se nad ulicemi převaluje zimní smog a čoud – to je mi všechno jedno, na tom nezáleží, nebo na tom záleží jen pramálo.

Však žádná píseň z knihy velepísní není jenom pro jaro či jenom pro podzim. Jakákoli píseň z Knihy knih není jenom pro čas, který bychom si my lidé vybrali. Jejich čas se neřídí našimi hodinami a naším rokem. Písně Božích svědectví nám můžou doprostřed zimy dýchnout teple letní brízou naděje a zase licoměrné dusno a sobecké parno mohou profouknout svěžím severáčkem pravdy, až nám zadrkotají zuby a svědomí se zastydí. Čas písní Božího svědectví se neodměřuje kalendářem ročních období. Ten čas se měří a plyne jenom podle Božího uvážení. Podle Boží svrchovanosti, podle Boží lásky.

Čas těchto Božích písní je časem, který provždy nadchází. I čas dnešní písně je, pořád je a chce být časem, který nadchází. Karel Hynek Mácha zpívá píseň vnějšně velmi podobnou. První strofa jeho Máje je ve své obraznosti skoro totožná. Hrdliččin hlas zve ku lásce, neobráží tam sice fíkovník, zato tam kvete růže, kvetoucí révoví nevydává svoji vůni, zato tam zavání borový háj a našli byste možná více podobností. Vnějšně je to velmi podobné. A přeci je to zcela něco jiného. Stejné obrazy a mnohdy stejná slova, ba dokonce v překladu i společný čas minulý. A přeci právě ve smyslu je velká změna. Náš první moderní básník se zhlíží v minulosti, nimrá se v ní skoro chorobně. Píseň písní, tak jako celá hebrejština, nezná časy sloves. Jedno je jisté, neobrací se do minulosti. Naše dnešní píseň je psána smyslem přítomným. A právě do přítomnosti, která nadchází, nás také po svém zve. Chce zpívat teď, chce žít nyní a vyhlíží kupředu.

Pravda, víme o tom, co je za námi, co už přešlo a co už propršelo. Už je to navěky a navždy pryč. Víme to a nemůžeme to nevědět. Snad by bylo i nemoudré se tvářit, jako by minulosti nebylo. Ale minulost je studená a tmavá. V minulosti zebe a déšť ji smývá, až ji oprší. Ten, kdo žije v minulosti, ten žije v dešti, kde není teď, kde je pořád kdysi. Tomu, kdo žije v minulosti, čvachtá v botách nebo aspoň kolem očí a navěky jej zebe u srdce.

A tu: Hle, vždyť přece zima vypršela a lijavce přešly, už jsou pryč. Neobracej se do minula, nechtěj tam žít, vstaň přece a pojď! Uvidíš květy přítomných chvil. Kvítka rozhozená po stráních svátečních i všedních dnů. Uslyšíš štěbetání poletující na křídlech vždy současné chvilinky. Můžeš se radovat z přidaného dne, nemusíš zůstat v dešti minula a zimě uplynulých let.

Vstaň přeci a pojď, dotkl se nás čas. V Bibli se může čas skutečně dotknout! Ale co jen dotknout, čas tam může také udeřit. To když Boží čas nerespektujeme. Čas může udeřit a předvést k soudu, ale může se také dotknout a uvést a vtáhnout do zpěvu a radosti. A to je případ naší dnešní písně. Takový čas se nás může vskutku dotknout, ten se nás může skutečně dotýkat. Už nás dosáhl, již nás objal. Objal i uchvátil. Má moc a sílu vtahovat a vtáhnout do svého děje. Není to čas, který odtikávají hodiny, není to čas, který měří kalendáře, není to čas, který odměřuje střída ročních dob, není to ani čas, který by se měřil na přicházející a odcházející generace nebo staletí. Hebrejský čas, tento Boží čas, to je čas – příležitost, to je čas naléhajícího, nadcházejícího Božího děje, do kterého jsme přizváni. Nezáleží na časovém určení ani na délce trvání, nejvíc záleží na tom, čím je tento čas naplněn, jakou příležitostí je nadán, co slibuje a co s sebou nese. A pro nás, z našeho pohledu nejvíc záleží na tom, jak tento nadcházející čas užijeme. Právě podle toho nás buď obejme anebo praští, povede, nebo předvede třebas k soudu.

Proto k nám může tato píseň promlouvat nejen s nadcházejícím létem, ale klidně i uprostřed zimy, proto nás může stále vytrhávat z minulosti a zvát k tomu, co nám přináší a o čem zpívá. Zve nás k přítomnosti. A zve nás, abychom nadcházející čas, ten čas, který se nás již dotýká, ten darovaný čas, abychom jej naplnili podle jeho melodie, podle vůně ptačí písně a jarního švitoření kvítků na lukách.

I v tom je mohutnost a krása Písně písní i této jedné písně z nich. Proto rabi Akiba řekl, že celý svět nebyl hoden dne, kdy byla tato vzácná kniha dána Izraeli. Uprostřed mnohých temných příběhů a hrůzostrašných bojů, uprostřed varujících proroctví a nervy drásajících vzlyků žalmisty, mezi dopisy i sbírkami zákonů je kniha, která jednoznačně a zřetelně, zřetelněji snad není možné, mluví o lásce, o vztahu, o teple, o jaru. I v ní jsou dramatické chvíle, ale především tam kvete vinná réva a milý je nádherný a milá je ještě krásnější. Fíkovník obráží jarními plody. Rostlin je kolem nespočet a zvěře ještě víc. Je to krásná kniha, naplňuje náš život, i když zrovna nejde o zásadní dějinná rozhodnutí. Zpívá o vztahu lásky ve všedním životě, kdy není slyšet válečný ryk, kdy se nezápasí o čistotu víry, kdy se nebojuje za svobodu. Právě mimo vyhrocené scény nás učí žít a naplňovat všední život láskou a přátelstvím. Mám takový dojem, že je to možná ještě důležitější zápas víry a ještě zásadnější boj za svobodu než cokoli jiného.

Ale ta píseň míří ještě dál a ještě výš. Zve nás do nadcházejícího času, připravuje nás a burcuje nás pro něj. Je to čas, který nás už zastihl a zasáhl, ale je to čas, který má a ještě nalezne svůj pravý cíl. „Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až to uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, že je přede dveřmi,“ říká Ježíš svým učedníkům právě o rozpoznávání času. Překrásná je to podobnost s textem Písně písní. Je až s podivem, že si toho dosud, pokud je mi známo, žádný novozákoník nevšiml.

Sám Ježíš nás parafrázovanými slovy Písně písní zve ke vstupu do nadcházejícího času. Není to varování, ani vyhrožování, ani žádný důvod k obavám a strachům. Slyšme z Ježíšových slov výzvu k bdělosti i velké pozvání. Vždyť s plným jarem a nadcházejícím létem se světa dotýká čas radosti a zpěvu, révoví voní, květy se rozvíjí a hulákají hrdličky. I Ježíš nás zve, on nad jiné závazně, do nadcházejícího času a připomíná nám, abychom jej naplnili věrností, láskou a nadějí, dokud je čas.

Vstaň přeci, přítelkyně moje, krásko moje, přeci pojď! Přijměme toto zvukomalebné pozvání do přítomnosti, je proneseno překrásnou řečí vázanou. Přijměme pozvání do nadcházejícího času, je řečeno s hlubokým smyslem pro Boží řád. Přijměme pozvání naplnit nadcházející čas vztahem lásky, vstupme z promrzlého a studeného kraje do krajiny Božího království. Ten čas zpěvu se nás již dotkl, ten čas radosti nás také jistě obejme.

Tak vstaň přeci, přítelkyně moje, krásko má, ano přeci pojď!

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane náš, děkujeme ti za pozvání do nadcházejícího času. Víme, že je to pozvání na dobu delší než je jeden rok. Děkujeme ti za pozvání do nadcházejícího času, který ještě stále zve a je otevřen. Chceme do něj vstoupit radostně a směle s vírou, láskou a nadějí.

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)