O počátku, vykoupení a konci všech věcí

Efezským 1, 3–12; První list Petrův 1, 17–20 Karel Dřízal

Úvod: Chvalozpěv o počátku a konci

Bratři a sestry,

dovolím si dnes postavit naše přemýšlení na textech, které nejsou ani vyprávěcí ani dogmatické. Jsou to chvalozpěvy, jsou to hymnická vyznání. Kdybychom četli z Bible nějaký příběh, zvlášť takový, který je strhující, dramatický, určitě bychom měli jasno, o čem to je. Chvalozpěvy jsou jiné. Hovoří o věcech, které se nedají vypovědět příběhem. A nelze je ani vtěsnat do formy nějakého vědeckého pojednání. Mluví o tom, co je nám velmi, velmi vzdálené. Lapidárně řečeno: Co tu bylo, když ještě nic nebylo. A co bude, až už to, co známe, nebude. Jedině poezie, jedině píseň může obsáhnout tak velké rozpětí a spojit počátek a konec.

I. Kristus prostředníkem stvoření

V Písmu svatém čteme vyznání o Božím stvořitelském díle a také na některých místech v Novém zákoně se mluví o Pánu Ježíši jako o tom, který tu byl ještě dřív, než povstal z nicoty a zmatku tento svět. Učeně řečeno: o Kristově preexistenci. Boží Syn a náš Pán, Ježíš Kristus, předchází svým bytím všechno, co známe. On je od věčnosti. On je prostředníkem, zprostředkovatelem veškerého díla stvoření. To je vyznání. A toto vyznání máme v Písmu jako chvalozpěv, jako dobrořečení a oslavu našeho Pána. Tak nám předávají své poznání ti, kteří byli s ním, když v lidském těle přišel na tuto zem. Ti, kteří v něho uvěřili a stali se jeho učedníky, ti, kterým odhaloval své tajemství. Takový hymnus máme na samém začátku Janova evangelia, v epištole Koloským a v listu do Efezu, ze kterého jsme dnes četli.

I když jsou to věci nesmírně vzdálené našemu chápání, i když si za těmi slovy těžko dokážeme představit něco určitého, smíme z těchto starokřesťanských chvalozpěvů i my čerpat poučení a duchovní pokrm. Je v nich ukryta radostná zvěst. Náš Pán, Ježíš Kristus je i naším Stvořitelem, on je mocným a věčným Slovem svého Otce.

II. Lidská hanba a Boží zoufalství?

A připomeňme si, že epištola Efezským říká něco slavného i o nás samotných: „V něm (tedy v Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. A podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ Na počátku nás vyvolil, na konci všechno přivede k jednotě. Ale co teď? Co v nynějším mezidobí?

Spíš to tak vypadá, že se svět sjednocuje ve zlém. V klamání a v podvodech, v přetvářce a planých slibech, v závisti a nenávisti člověka proti člověku, v nedůvěře a ve strachu z ohrožení. Jistě toho v dnešní době není málo, co hyzdí krásu Božího stvoření. Zdá se, že je to nerovný boj menšiny slušných proti většině, která nemá svědomí. Boj Dona Quijota proti větrným mlýnům. Už jsme si zvykli, že stále někde zbytečně lidé umírají a mnoho pokusů o diplomacii, o dohodu a dodržování smluv je jenom vodopádem prázdných slov.

Když promýšlíme tyto zkušenosti, není divu, když nás napadne, že Boží stvoření není úplně povedené. Možná bychom dokázali Pánu Bohu poradit, jak to udělat líp, čeho se vyvarovat. Zvláště my Češi dokážeme dobře postihnout chyby druhých a poskytnout cenné rady. Zkrátka: Vypadá to, že to Stvořitel přehnal s přemírou svobody a odpovědnosti, kterou svému stvoření dal. Ze začátku se to jevilo opravdu jako dobré, ale brzy se to vymklo kontrole. Nejenom člověk, i andělské bytosti se zčásti postavily proti původnímu plánu. A teď se zdá, že poslední slovo bude mít spíš katastrofa a rozklad. I mně jsou takovéto úvahy blízké. Vypadají logicky a přitom pořád ještě zůstáváme na bázi víry v Boha Stvořitele. Jen jsme maličko upravili fazónu biblickému vyznání – zdá se – více podle reality.

A logicky se ty věci dají domýšlet dál. Když se to všechno pokazilo, rozhodl se Bůh jaksi dodatečně k zoufalému činu. Za cenu nesmírně velikou se pokusil pohnout srdcem sebevědomých a bezohledných lidí. Poslal svého vlastního Syna. Poslal ho mezi nás. Ale místo aby ho člověk přijal, vyslechl a dal se pohnout k nápravě, zbavil se ho jako nepříjemného, nepohodlného narušitele. Synova mise skončila neslýchaně tragickou, krvavou, bolestivou obětí. Až tak daleko to Bůh nechal zajít. Ale nebyla tato poslední zoufalá oběť nakonec stejně neúčinná a marná? Vždyť sám Ježíš se ptá na kříži: Proč jsi mě opustil? Bude to k něčemu dobré? Prospěje to někomu? Nakonec – vypadá to tak – se stejně dočkal převážně nezájmu a výsměchu.

III. Slepá ulička

Tyhle naše pokusy pochopit a vysvětlit všechno to smutné a skličující, co se děje okolo nás, mají zpravidla takovouto podobu: Bůh svět stvořil, ale stvořil ho nedobře, pokazilo se to a když se to Bůh za nesmírnou cenu pokusil napravit, vyšlo to stejně nějak naprázdno. Ta žeň Božího království je strašně hubená. Možná, že pisatelé Nového zákona byli naivní snílci. Nedokázali si ani představit, jak výsměšně krutá bude tvář skutečného světa a jak neslavná bude podoba skutečného křesťanství.

Ale dost už podobných úvah a teorií. Nakonec bychom mohli zpochybnit i svou vlastní existenci tady na tomto místě a dát logické zdůvodnění pocitům marnosti, které nás někdy trápí. I Bible sama má svou vnitřní logiku. Narušit ji na jednom místě může znamenat porušení statiky celé stavby. Všimněme si, co o oněch věcech říkají naše vzácné hymnické texty. Znovu tedy z listu Efezským, z 1. kapitoly, verše třetí až dvanáctý. Připomeňme si ještě jednou:

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.

IV. Daň za svobodu

Hospodin nás nestvořil nepovedené, my nejsme žádnými zmetky. Abychom byli opravdu celými lidmi, dal nám Bůh svobodu, dal nám schopnost volit a rozhodovat se. Kdyby to tak neudělal, byli bychom pouze mechanickými loutkami, které se pohybují podle jeho příkazů, nebyli bychom skutečnými lidmi, nebyli bychom osobnostmi a pro Boha bychom měli malou cenu, protože bychom nemohli být jeho protějšky. Hospodin stvořil člověka s rizikem, že i když mu dá pro život potřebné instrukce, i když ho seznámí s tím, co je dobré a co zlé, stejně se člověk může rozhodnout, že tomu nebude věřit a zkusí to jinak. Bůh člověka obdařil takovou mírou tvořivých a myšlenkových schopností, že člověk může být přesvědčen, že jeho rozum přijde na něco lepšího, než co mu říká jeho Stvořitel.

A člověk, jak víme, dokáže obdivuhodné věci. V tom dobrém i špatném smyslu. Jsme nadaní takovou mírou abstraktního myšlení, že si dokonce troufáme představit si, ano vytvořit si, Boha po svém. Ale to není omyl Stvořitele, to není vada, která se projevila na jeho díle. Takovou důstojnost on nám dal a dal nám ji také proto, abychom mohli sami odhalit svoji chybu, zorientovat se, abychom se mohli osobně a nezávisle přesvědčit, co je pro nás lepší; jestli spolehnout se na něj, nebo na sebe. Protože je mnohem cennější, když dítě pozná, že jeho otec to s ním opravdu myslel dobře, že ho nechtěl z nějaké libovůle ovládat a zotročovat, ale z lásky mu chtěl dopřát to, co mu opravdu prospívá.

V. Zranitelný Bůh

Bůh si svoje dílo opravdu dobře promyslel. On velmi dobře věděl, co ho to bude stát, jestliže chce mít jednou ve svém království lidi, kteří dobrovolně a vděčně budou jemu po vůli. Hlavní náplní života vykoupených lidí, kteří budou trávit věčnost s Bohem, bude chválení. Tak nám Písmo poodkrývá roušku z těch slavných skutečností, které jsou nám opět hodně vzdálené, ale tentokrát do budoucnosti. Naše poslání je, abychom chválili Pána, a s tím můžeme a máme začít už teď. Ale jde o to, abychom ho chválili ne z povinnosti, ne ze strachu před trestem, ale z plného přesvědčení, že on je dobrý, že je chvály hodný, abychom ho chválili čistým a upřímným srdcem. Proto nás Bůh stvořil svobodné a odpovědné za své jednání, schopné rozhodování a volby mezi dobrým a zlým, schopné vůle a citu, schopné žít ne sami pro sebe, nýbrž pro toho, který nás převyšuje a je hoden naší důvěry. A on, protože věděl, že si sami nepomůžeme, pokud se zapleteme se zlem, že se sami nebudeme moci pozdvihnout ze smrtelnosti, do které svým hříchem upadneme, připravil pro nás od věčnosti pomoc, která přesahuje naše možnosti.

Kristova oběť nebyla nějakým dodatečným východiskem z nouze, když se něco pokazilo. Abychom mohli, až přijdeme na to, že jsme zhřešili a propadli smrti, v Kristově krvi přijmout dokonalé očištění. Abychom byli víc než jeho stvořením, abychom byli jeho dětmi. Kristova oběť není nějakým zoufalým pokusem dodatečně napravit vadný výrobek a už vůbec není zbytečná a marná. Aby stvořené lidské bytosti nemusely pro svou svobodu zahynout, připravil Bůh tuto oběť jako korunu, jako skutečný vrchol svého díla. Kristova oběť je to největší a nejúžasnější, s čím se člověk může v životě setkat. Je to vítězství lásky, která sama sebe dává a tím tvoří věci docela nové.

Tak nás Bůh miloval, tak na nás myslel ještě dřív, než byl svět stvořen. Od samého počátku se rozhodl nás pro sebe získat tím, že nám otevře své srdce, že se od nás až nechá zranit, že nás přemůže nevýslovným smilováním, které unese všechno, čím se proti němu proviníme. Nahlížíme tu do velkého tajemství Boží Trojice. Byl tu geniální plán, úžasné předsevzetí, které se Otec se Synem ve svaté jednotě rozhodli uskutečnit. Předsevzetí lásky.

VI. Vykoupený život

Ani dnes si nás Hospodin nezotročuje, nepřemáhá nás násilím. To dělá satan, ne Bůh. Ďábel není lásky schopen, on pouze podvádí a krade pro sebe. Ale Bůh si nás nepředstavitelně draze kupuje, pokud to sami dovolíme. Víme přece, že jsme z prázdnoty svého způsobu života nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. Tak hovoří oslavný text z listu Petrova. On jako Beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli nám na konci časů.

To, že se tu mluví o konci časů, nám ukazuje, že už skutečně nastal přelom. Tak jak to vykřikl Ježíš z kříže: Dokonáno jest! Už prvním Ježíšovým příchodem něco staré skončilo a nové začalo. Cesta k Bohu se otevřela pro každého, kdo touží přijít. Pro každého, kdo přijme Boží slovo, rozpozná, v čem je hřích, svobodně se rozhodne vyznat ho a přijmout Beránkovu oběť. Jestliže tedy vzýváme jako Otce toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho činů, v bázni před ním žijme dny svého pozemského života. V bázni, nikoli ve strachu. Ne v poslušnosti, která je vynucena obavou ze soudu. Ani ne z nějakého pokryteckého nadbíhání. Ale z respektu ke svaté Boží vůli, s obavou, abychom nezarmoutili znovu jeho lásku a nezklamali jeho důvěru. Děti se přece učí svého Otce milovat a touží být s ním, protože u Otce je jim dobře. Amen.

Otče, svou láskou a dobrotou sis nás získal. Nepoznali jsme nic lepšího, žádné větší milování nad to, které prokázal tvůj Syn, kdy za nás vylil až na smrt duši svou. Buď tobě chvála! Amen. 


BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Novinky

Podzimní minikurz "Základy křesťanské víry"

28. 9. 2018Roman Mazur

Jaký je Bůh podle Bible? Proč je postava Ježíše z Nazareta určující pro duchovní život miliónů lidí i na počátku 21. století? Jak dnes praktikovat křesťanskou duchovní cestu? Na tyto a podobné otázky odpovídá šestidílný minikurz, který nabízíme především novým zájemcům o křesťanství od středy 17. října. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby 21. října 9:30 (neděle, 21. po Trojici)
  • Slavnostní uvedení nových kazatelů v Ústí nad Labem 21. října 15:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 22. října 14:30 (pondělí)
  • Dorost 22. října 18:00 (pondělí)
  • Koinónia Beta 22. října 18:45 (pondělí)