O sdílení křesťanů

První list Korintským 12, 12–20 Roman Mazur 3. 7. 2015

(Kázání z volného tématického cyklu "Dál a hlouběji" o prohlubování praktikovaného křesťanského života)

Úvod: Nepravděpodobný Robinson

Podle původní verze románu Robinson Crusoe měl žít trosečník na svém ostrově zcela osaměle a později s divochem Pátkem celých 28 let. To zní velmi nepravděpodobně. Proto už v nejznámějším českém Plevově převyprávění je celková doba Robinsonova pobytu na ostrově zkrácena na pouhých 10 let. Podle novějších psychologických poznatků by totiž Robinson musel za delší dobu samoty zešílet. Stačí totiž jen několik let nucené izolace od druhých, říkají psychologové, a člověk vlastně přestane být člověkem. Stane se šílencem či zvířetem.

V základním kódu našeho lidství, jak ho do nás obtiskl Bůh Stvořitel, je totiž vložena neodolatelná touha po sdílení. „Není dobré, aby člověk byl sám“, řekne Bible hned na své první či druhé stránce (Genesis 2,18). Lidské já proto neodolatelně touží po protějšku, kterého by mohlo oslovit: Ty! Muž hledá ženu. Žena hledá muže. Muž hledá kamaráda. Žena hledá přítelkyni. Muž i žena hledají vzory a příklady.

Tento základní kód lidské sociality – že neumíme a nemůžeme jít životem sami – ovlivňuje i cestu křesťanské víry. Uvěřil jsi v Boha? Chceš jít životem s ním, poznávat jeho lásku, čistotu a moudrost? Pak k tomu potřebuješ zcela nutně i jiné věřící, abys s nimi tuto duchovní cestu sdílel a poznával společně. Jako osamělý trosečník přestává postupně být ve své izolaci člověkem, osamělý křesťan přestává postupně být ve své izolaci křesťanem.

Nebo řečeno jinak: Jít cestou křesťanské víry znamená nejen něčemu věřit, ale také někam patřit. Patřit do konkrétního společenství, do konkrétní party věřících, která svou životní cestu následování Ježíše Krista navzájem sdílí.

I. Dál a hloub!

V kázáních v tomto období si postupně připomínáme, jaké jsou hlavní způsoby, jak prohlubovat křesťanský duchovní život. Být křesťanem totiž znamená být celoživotním poutníkem na cestě následování Krista. Proto se tento cyklus kázání jmenuje „Dál a hloub!“

Kdo si pamatujete předchozí kázání, vzpomenete si na to, že jsme již hovořili o modlitbě a o čtení Bible. Dnešním tématem je co pro věřící znamená „být spolu“. Co znamená, že svou víru máme sdílet.

II. Co církev potřebuje ode mne? Čas, schopnosti a peníze

Bůh nám toho prostřednictvím církve chce mnoho dát. Být praktikujícím členem evangelického sboru – to je součást Božího dobrého plánu pro náš život. Prostřednictvím církve však po nás Bůh také mnohé žádá. Milovat druhé, sdílet se s druhými, to je přece také otázka dávání. A pospolitý život v církvi žádá to nejvzácnější, co máme – především náš čas, naše schopnosti, a také naše peníze.

Bohu a církvi máme obětovat přinejmenším polovinu své neděle. Bible nás učí, že minimálním rytmem sdílení duchovního života v církvi je týdenní rytmus. Každou neděli máme – je-li to jen trochu možné – vyhradit Bohu a spoluvěřícím ve svém sboru zároveň. Jako třicátník s třemi dětmi vím přesně, jak ohromné časové nároky klade na průměrného člověka dnešní uspěchaný životní styl. Přece však čas věnovaný bohoslužbám, které oslavím společně s církví, není nikdy ztracený. Je to naprosté minimum pro pěstování a udržování křesťanského duchovního života. Ideální je, pokud k nedělnímu půldni dokážeme přidat ještě pár hodin v týdnu navíc pro setkání generačních či pracovních skupin v našem sboru. Mimochodem: Problém s nedostatkem času řešili již v prvních desetiletích existence církve. Cituji z epištoly Židům (10,25): „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“

To druhé, co je potřeba vložit do organismu církve z našich vlastních rezervoárů, jsou naše schopnosti. Církev – to nejsou především faráři a pastorační pracovníci. Církev nemá být založena na systému jednoho muže či ženy, který – která táhne všechny za sebou. Církev má být skrz naskrz týmovou záležitostí. Nikdo z nás, i když vypadáme sebenenápadněji, v tom není nepotřebným či zbytečným, nýbrž, jak říká Bible: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1 Korintským 12,7) Jednou z klíčových rolí nás kazatelů je pomáhat ostatním členům církve najít pro ně vhodné místo služby.

A to třetí z nejvzácnějších darů, které máme a které potřebuje i náš sdílený duchovní život v církvi, jsou naše peníze. Jak roste aktivita a služba sboru, rostou i finanční potřeby. Čím více toho podnikáme, tím více musíme zaplatit nákladů na zaměstnance sboru, tím více musíme topit, židle se rychleji osedí a polámou, pomůcky opotřebují nebo zničí… O tom ovšem nechci v tuto chvíli mluvit. S vědomím informačního dluhu, který máme jako staršovstvo vůči členům našeho sboru, totiž v těchto týdnech připravujeme letáček s podrobnými a přehlednými informacemi o našem hospodaření. Až ho dostanete, vezměte ho vážně jako apel, že chceme vybrat nejen na důstojný společný život v hezkých a vytopených prostorách, ale také na naši službu a solidaritu navenek, v církvi i ve světě.

III. K čemu potřebuji církev?

Církev něco stojí. Mnohem více nám však Pán Bůh jejím prostřednictvím chce dát. Vzájemnou provázanost věřících ukazuje v Novém zákoně možná nejjasněji metafora církve jako Kristova těla: Všichni společně se podřizujeme Ježíšovi jako jeho učedníci a následovníci. On je nebeskou, tedy neviditelnou, ale reálně působící „hlavou“ svých společenství. My pak jsme zde na zemi jeho tělem, jednotlivými částmi církve, která je popisována jako živý organismus. Z tohoto podobenství jsem si dovolil nepřímo vyčíst nejprve tři hlavní věci, které můžeme jako křesťané církvi dát. Nyní přicházejí na řadu čtyři hlavní dary, které zase v církvi dostáváme.

To první je, že ve víře vytrvá jen ten křesťan, který je součástí většího celku. To jsme řekli vlastně už v úvodu o Robinsonovi. Nelze být člověkem bez protějšků v podobě dalších lidí. Nelze být křesťanem bez protějšků v podobě dalších křesťanů. Pokud mi namítnete, že znáte některé křesťany sólisty, odpovím, že hovořím o plnosti prožívání křesťanské víry. Hledat Boží plány pro můj život a pro moji rodinu, zrcadlit Boží lásku světu, který nás obklopuje, učit se stále nové věci na cestě následování – to všechno lze jen ve skupině. Jen sdílená víra je plná, šťavnatá, přitahující jako magnet. Izolovaná víra je vždy neúplná, jednorozměrná a pomalu chřadnoucí… Víra sice začíná u osobního vztahu k Bohu. Tento vztah však nemá být soukromou záležitostí. Křesťan bez svého sboru je jako amputovaná část těla, jako ovce bez stáda či dítě bez rodiny.

Druhý důvod, proč podle Bible potřebujeme patřit do sboru a do církve, je tento: Učí nás to zbavovat se soběstředné izolace a nesobecky prokazovat lásku druhým. Metafora těla to ukazuje velmi názorně: organismus funguje správně jen tehdy, myslí-li jeho součásti nejen na sebe, ale zároveň a možná především na prospěch celku. Čím více dáváme druhým, tím více obvykle také my dostaneme od druhých. Následujeme tak vlastně Krista, který z lásky ke svým přátelům položil svůj život a který nedlouho před svou obětí řekl: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34–35) Církev je jako třída v Boží škole, kde se učíme praktikované víře, naději a lásce. Je to laboratoř, kde zkoumáme, zda lze žít v lásce a odpuštění. Trpí-li jedna část těla, ostatní trpí spolu s ní. A dochází-li slávy jedna část těla, všechny ostatní se radují spolu s ní. Druhý důvod, proč potřebujeme církev, je ten, že se v ní učíme vzdát se své soběstřednosti a nezávislosti, abychom se stali závislými na sobě navzájem.

To třetí je podobné. Sdílení víry, jejích darů a radostí, ale i pochybností a trápení, vede k jejímu stálému prohlubování. Čím více nasloucháme druhým a dáváme druhým, tím více jsme sami obohacováni. Nikdo z nás sám neobjeví v plnosti všechna tajemství Bible. Nikdo z nás sám neobjeví v plnosti všechna tajemství modlitby či misie. V církvi objevujeme vždy novou hloubku a šířku Boží lásky, takovou, kterou bychom sami bez druhých nenašli. A zase naopak: skutečná duchovní zralost se projevuje na vztazích s obyčejnými chybujícími lidmi, které si připustíme k tělu i s jejich otázkami, hříchy a chybami. Jedním z nejčastějších výrazů Nového zákona je v této oblasti slůvko „navzájem“. Podle Bible se máme milovat navzájem, modlit se za sebe navzájem, povzbuzovat se navzájem, napomínat se navzájem, zdravit se navzájem, sloužit si navzájem, učit se navzájem, přijímat se navzájem, navzájem nést svá břemena, odpouštět si navzájem, podřizovat se navzájem jedni druhým…

A čtvrtým základním důvodem, proč potřebujeme církev, je poslání, které nám křesťanům společně svěřil náš Pán ve světě, který nás obklopuje. Kristovo tělo, církev, nemá poslední důvod své existence samo v sobě. Ježíšův plán naplní zcela až tehdy, když slouží světu. Jednak předáváním křesťanského poselství, ale také svědectvím vzájemné úcty a lásky v rámci církve i za jejími hranicemi. Jeden člověk je na misii v ohromném světě málo. Sbor je mnohem silnější. Jeho křesťanské svědectví je mnohohlasé, dynamičtější a plastičtější než hlas osamělého běžce.

Závěr: Církev jako Boží odpověď

Co říci v posledním odstavci? Pro naše média a pro nejednoho Čecha je církev především mohutná instituce. Chobotnice, která se z Vatikánu natahuje po bohatství nebohých Čechů, aby jimi mohla ještě více a lépe manipulovat. Skutečná realita, např. ta, kterou prožíváme společně v této kapli, v našich klubovnách, na našich společných akcích jako je např. rodinná dovolená atp., je úplně jiná. Náš sbor, naše církev – to je především síť vztahů konkrétních lidí, kteří se navzájem drží. Sbory a farnosti jsou mnohem více živoucími organismy a rodinami, bezpečnostními sítěmi pro smutné a zoufalé než nudnými institucemi. A tak to má být. Náš sbor i celá církev nemá menší úkol než být lákavou a léčivou Boží odpovědí na moderní individualismus a rozmáhající se epidemii samoty.

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)