Pohádkový žalm

Žalmy 23 Ondřej Stehlík

Pojďme, zkusíme si říct začátek toho žalmu spolu. Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. No a ještě jednou. Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Ukažte? Výborně! Tak, a jsme připraveni vstoupit do jednoho z nejpodivnějších příběhů.

Stalo se to tenkrát, když David pásl ještě ovce. Ano, zrovna před více jak třemi tisíci lety. David ještě nebyl král, byl to teprv střapatý rezatý mládeneček s prvním chmýřím pod nosem. Mládenec zralý k tomu, aby jej doma pověřili první skutečnou a samostatnou prací, aby se otrkal. A tak mu svěřili ovce, zatím jenom střední stádo; A hybaj na půl roku pěkně za pastvou, však minulý rok ses u starého bači Jóchanana díval, jak se co dělá.

Davida těšila ta odpovědnost i důvěra, kterou mu otec Jíšaj udělil. Vyhnal tedy svoje stádo bílých chundelatých ovcí a střapatých černých koz do kopců za rodným Betlémem. Pásl na okraji Judské pouště. Kraj je to samý zmol a samý kotár, trochu poschlé trávy tu a onde, bodlinaté křáčí táhne vodu z nevídané hlubiny. V noci vlezlá zima, přes den zaprášené vedro. Nepřehledná pustina kolem dokola. Pro pastýře to znamená práci od rána do večera, skoro pořád musí myslet na své stádo a mít postřeh, znalosti i filipa. Vybírá cestu, kudy stádo ještě bez úhony projde. Hledá pastvu a pamatuje, že je třeba aspoň dvakrát za den napájet. V hlubokých nepřehledných údolích a stržích musí dávat pozor na nepříjemná překvapení různých pobudů. Občas je třeba se postavit škodné. Jindy musí zase zaběhnutou ovečku vyhledat. Práce nad hlavu. Ale když se ovečky pěkně pasou, to je chvíle, kdy má pastýř trochu klidu, to je chvilka, kdy každý správný pastýř hraje a zpívá a některý i skládá písničky.

Je právě pátek dopoledne, konec první Davidovy pastevecké sezóny. Sedí na vyhřátém kameni a má radost, těší se domů, už dávno se mu stýská. Brnká na loutnu, zpívá si a dívá se, jak se mu jeho ovce klidně pasou. A tehdy mu to přišlo na um. Zazpíval si krátký popěvek, v hebrejštině jen čtyři slova: Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Jen ta slova David dořekl, začaly se s ním dít podivuhodné věci. Tahle slova totiž mají velkou moc.

David přestal brnkat na loutničku, prsty mu jaksi dřevěněly, byly stále nemotornější. Na rukou i na nohou mu narostla kopýtka, rezavá hříva už mu kudrnatí, vybělává a porůstá mu celé tělo. Uši se mu protahují, z nosu a pusy je najednou osrstěný ovčí čumáček. Ba dokonce i dva růžky na hlavě mu vyrazily, jaké mají beránci.

Tak se to rychle semlelo, že se David ani nestačil vyděsit. Hned totiž sestoupil z nebes Všemohoucí, jehož jméno budiž požehnáno, a proměnil se v pravého a nefalšovaného baču přesně podle toho Davidova popěvku.

Snad právě to v první moment Davida zachránilo před tím, aby na místě zešílel. Když může být sám Nejvyšší, jehož jméno budiž požehnáno, když může být obyčejným pastýřem, proč by potom pasák ovcí, anebo jakýkoli člověk, proč by nemohl být zase ovcí nebo beranem?

Napůl omámeně opakoval si David – ovce pořád dokola svá poslední slova: Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. A v očích, přeci jenom vylekaných, mu zároveň zableskla jiskřička naděje. David plaše pokukoval po svém bačovi. Když je Hospodin můj pastýř, to přeci také znamená, že v tom nejsem sám. Jestliže je David ovce, pak je tu také jeho pastýř, který se už o něj postará. Takhle jako ovce nebude sám, jako ještě před chvilkou jako pastýř byl. Už není sám, samojediný uprostřed nehostinné Judské pouště, odkázán jen sám na sebe. Copak jste viděli ovci, domestikovanou ovci, která by nikomu nepatřila? O kterou by se nestaral anebo neměl starat nějaký pastýř? A on přece patří, patří tomu nejlepšímu pastýři.

Ale ještě dále. Jestliže je Hospodin můj pastýř, to přeci musí znamenat, že ani v té proměně nejsem, sám, samojediný na celém světě, ba právě naopak. Po celém světě musí být plno, plno stejných ovcí, které stihla stejná proměna a které všechny patří do jednoho stáda. Hospodin je můj pastýř, nemám nedostatek, to není ani úzkostný výkřik osamělé ovce, to není ani sebespokojené modlení jen a jen pro sebe a za sebe. Tak smí, tak může bekat každá jednotlivá ovce ve velkém stádu pastýře, jehož jméno budiž požehnáno. To není osamělé volání. Copak jste někdy viděli, že by nějaký skutečný pastýř měl stádo jen o jedné jediné ovečce?

Hospodin je můj pastýř, nemám nedostatek. Beeé pobekával si už spokojeněji vykulený David a nemotorně poskočil na svých čtyřech nových ovčích nohách. Po prvním úleku, přiznejme si, že se přeci jenom pěkně vyděsil, přicházel své nové podobě stále více na chuť. Jsem-li totiž já ovce a Hospodin je mým pastýřem, to potom znamená, to potom také znamená… že na mne nemá hned tak někdo jiný nárok.

Jistě, jako pastýř jsem byl od přírody dosti svobodný, když jsem ale teď ovce, mohou mi všichni nadřízení, všichni králové, všichni ti, před kterými se lidi třesou, ano, všichni, kteří si hrají na kdovíjak důležité a snaží se sekýrovat i svobodné pastýře, ti všichni mi mohou vlézt na záda i se svou nadutostí. Ti všichni se zároveň a spolu se mnou mění taky na ovce, jenom trochu víc mezkovité, pomatené nebo zlé. Ti všichni potentáti, co si sami s chutí hrají na pastýře, na pastýře národů, jsou v ten moment taky jenom ovcemi. Skutečným pastýřem je přece Hospodin!

Mým pastýřem je jenom Hospodin. A i kdyby se ti všichni lidští pastýři a arcipastýři neproměnili taky v ovce, je to stejně jedno. Mým pastýřem je Hospodin. Copak jste už někdy viděli, aby jedna ovce patřila zároveň několika pastýřům?

David už spokojeně sklonil hlavu a utrhl si své první sousto; je ovce, tedy trávu pěkně i s kořínky. Žvýká a přemýšlí, jaká to je kouzelná proměna. A tu mu to dojde: všechno se změnilo podle slov jeho popěvku, a přeci se nezměnilo všechno. Ano, on se změnil, jeho situace se změnila, proměnila přímo zázračně. Je nejsvobodnější ovcí na světě, má nejvyššího pastýře, už se nemusí nikoho obávat a ještě k tomu patří do velikého stáda Božího bravu. To všechno se změnilo, jenom ta Judská poušť je pořád tady a bez jakékoli proměny. Pořád ty kamenité srázy, pořád stejně málo uschlé trávy k pasení, pořád jenom trocha vody z čůrajících pramínků anebo smrdutá voda z cisterny. A už ho také jeho pastýř žene, vede ho po chodnících a stezkách stád tou stále stejně bezútěšnou, pustou krajinou. A musí se říct, že vede bezpečně a zdatně i přes ty nejtemnější průrvy a údolí. Však je to Pastýř, jehož jméno budiž požehnáno. Hospodin je vskutku pastýř, David je zas ovce, kde je ale ono nic mi neschází?

Všechno se Davidovi změnilo, jenom svět, ten zůstal stejný, jak se teď po cestě rozhlíží – stále stejná poušť, stále stejně nejisté živobytí, stále stejná nejistota života. Kde jsou ty travnaté nivy, kterých by se David nadál, kde je ta tekoucí voda v dostatku, naděje pro ovce? S přibývajícím létem bude kolem stále sušší poušť.

Ale kam ho to ten jeho pastýř vede celodenním pochodem? Vždyť tady už to i David – ovce začíná poznávat! To už jsou nedaleko domova, za betlémskými humny! Přicházejí právě včas, už se šeří, končí se pátek, začíná sobota. Pastýř ho žene rovnou do svého domu. Právě vklopýtal na svých uťapkaných kopýtkách, když vyšla první hvězda. V ten moment je z beránka Davida zase David mládenec. Je uprostřed Božího domu, spolu se svým lidem, začíná se sobota, začíná se žehnáním kalichu. Prostřený stůl, kalich naplněný vínem. David právě pochopil: to nejlepší si nechal jeho pastýř až na sám konec. Tady v Božím domě, uprostřed jeho lidu, při bohoslužbě jsou ty rajské nivy, tady jsou ta skvělá napajedla. Pastýř David zpívá s radostí už celou svoji píseň. Sem, do Božího domu, do shromáždění svého lidu, k prostřenému stolu a plnému kalichu navrátil Hospodin jeho duši, sem se chce vracet do nejdelších časů.

Tak i my nyní nakonec se rozhlédněme kolem sebe, ano, rozhlédněte se, pohleďte si do tváří, zas máme kolem sebe bratry a sestry. Vyjděme si nyní vstříc a pozdravme se navzájem pozdravením pokoje.

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby 19. srpna 9:30 (neděle, 12. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)