Poslání sboru

Matouš 28, 18–20; První list Korintským 13, 13 Roman Mazur

Kázání pronesené na jaře 2010 v den, kdy se konala i výroční členská schůze.

Úvod: K čemu je kladivo?

K čemu všemu je kladivo? (…) Můžeme jím např. zatížit papíry na stole, když větráme a hrozí průvan. Můžeme ho užít jako jeden z předmětů, když hrajeme s dětmi hru, kdy se zavázanýma očima jen podle hmatu poznávají, co jim podáváme za předměty. S kladivem můžeme také uspořádat soutěž v házení do dálky. Nebo můžeme s kladivem rozbíjet věci – dřevěnou krabici nebo starý nábytek, které už nebudeme potřebovat.

K čemu všemu je kladivo? Kladivo se hodí k mnoha věcem, ale úplně nejlépe se uplatní při zatloukání hřebíků.

I. K čemu je sbor?

Proč existují křesťanské sbory – např. ten náš libeňský evangelický? (…)

Je tady snad proto, aby čtyři lidé – farář, sborová sestra, kostelnice a uklízeč – nerozšířili řady nezaměstnaných? Nebo je zde proto, aby zajistil péči o kapli a dům, které kdysi někdo postavil, tak aby nám nespadly na hlavu? Existuje proto, aby si v něm jeho členové mohli poklásobit a necítili se sami? Nebo má svou činností zvyšovat obecné mravní vědomí, aby lidé na sebe byli tak nějak hodnější? Nebo má snad být skanzenem, ve kterém se pěstují dávné, časem co nejméně porušené duchovní tradice?

Proč existují křesťanské sbory – např. ten náš libeňský evangelický? (…) Existence takového sboru má jistě více rozměrů, nejdůležitější je ovšem ten, který jsme se pokusili shrnout do věty, kterou najdete každý týden na poslední stránce svých bulletinků: Posláním našeho sboru je sdílet a šířit křesťanskou víru, naději a lásku, aby lidé byli inspirováni k přijetí křtu, k duchovnímu růstu a ke křesťanské službě ve sboru i světě.

Kladivo se hodí k mnoha věcem, ale úplně nejlépe se uplatní při zatloukání hřebíků. Poslání sboru má více rozměrů, ale nejdůležitější je sdílení a šíření víry, naděje a lásky do životů jednotlivců a rodin. Rád bych vám dnes toto základní poslání našeho sboru připomněl. Při tom si vás dovolím upozornit, jak na ně upomínají i nejzřetelnější symboly naší kaple – tříbarevný pruh na jejím stropě a kříž na stole Páně.

II. Starý, a přece stále živý odkaz

Je jistě více možností, jak shrnout podstatu toho, co je obsahem křesťanského života.

Někdo může např. připomenout Apoštolské vyznání víry – v něm přece nacházíme odkaz na Boží Trojici i na to, jakým způsobem její působení zasahuje náš život. Jiný může vysvětlit, že církev je zde jako ostrov Božího království, jak o něm mluvil a učil Ježíš. Jedním z velmi dobře biblicky i historicky podložených způsobů je ale i ten náš: To nejdůležitější pro křesťany a církev je trojí – víra, naděje a láska.

Ve 13. kapitole 1. epištoly Korintským, v kapitole pro Bibli velmi důležité, se úplně nakonec objeví klíčová výpověď: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Apoštol Pavel zde shrnuje to nejdůležitější, oč v křesťanském životě jde. Není to jediné místo, kde se tato trojice objeví. Z jiných podobných zmiňme ještě alespoň jedno, z 1. Tesalonickým 1,3: „…před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.“

Na základě těchto a podobných textů se v dějinách církve od nejstarších časů objevovaly mnohokrát pokusy shrnout podstatu křesťanství právě v těchto třech bodech. V české duchovní, a zvláště protestantské tradici, našel tento biblický důraz zvlášť výrazný ohlas.

Jednota bratrská vedla mnohé zápasy: o fyzické přežití – nejednou byla v nelibosti či dokonce přímo pronásledována, – stejně jako zápasy duchovní. Musela např. najít zdůvodnění své existence vedle obecné římské a české kališnické církve. Musela popsat, co vlastně církev dělá církví. Stejně jako to, v čem je jiná, než ostatní, v čem shodná.

Za podstatu, za to nejdůležitější pak určila právě víru, lásku, naději. Když se v našich sborech prosazuje toto trojí, jsme na správné cestě. Jsme církví, i když nás ostatní kritizují. Ale Jednota bratrská dokázala být naopak i velmi otevřená: Když se toto trojí – víra, láska, naděje – prosazuje i u kališníků, dokonce i v římské církvi, tak jsou na správné cestě i oni! Rovněž na tuto sebevědomou, a přece otevřenou tradice navazujeme, když hovoříme o víře, naději a lásce jako o tom nejdůležitějším.

III. Víra, láska, naděje

Nejprve hovořme o víře.

Křesťanská víra není uzavřený až zkamenělý systém nauk, jež se v církvi předkládají k věření. Křesťanská víra není ani tím, čemu se za časů komunismu říkávalo „náboženské založení“ určitých lidí. Křesťanská víra dokonce ani není přesvědčením o existenci nějakého jiného světa. Křesťanská víra je podle Bible především vztahem. Živým a radostným vztahem k Bohu.

Bůh je tím, který podle svědectví biblických autorů svět stvořil i udržuje. Tím, který mezi nás poslal svého Vyvoleného, Ježíše Krista. Tím, kdo má k nám vztah naplno milujícího rodiče ke svým dětem. V dnešním kontextu by tak lepším pojmem popisujícím tuto základní skutečnost křesťanstva byl pojem „důvěra“.

Jako druhá je láska. Boží láska. Boží agapé, jak zní orginální řecký pojem.

Nejprve ji máme přijímat. Je tady přece i pro nás! Smíme se hřát v jejich paprscích. Smíme hltat její požehnání plnými doušky. Bůh není lhostejná mlčící síla. Není slepým osudem. Není nelítostnou mašinou na drcení malých lidských osudů. Bůh je láska. Když se vlastní vinou vždycky znovu ocitáme v bažinách hříchu, nenechá nás utonout. Přijímat Boží lásku. To je první krok.

V druhém kroku ji máme máme vyzařovat, zrcadlit dál. Není hlubší lidská potřeba, než být milován. Křesťanský sbor má být oázou přijetí, empatie, povzbuzení, trpělivosti. Uvědomuji si, že není většího úkolu ani pro kazatele, ani pro presbytery, ani pro všechny křesťany, než být odrazem Boží lásky.

Jako třetí řadila Jednota bratrská naději.

Naděje je bytostně spjata s vírou. Je jejím dvojčetem. Dnes se ve víře – důvěře – svěřujeme Bohu jako dobrému otci. Přijímáme přitom ale zároveň svědectví Písma i pozdějších vyznavačů, že Boží moc zůstává v předlouhém toku času stejná jako kdysi. Stejná jako před dvěma tisíci lety při vzkříšení Kristově. Proč bychom se pak měli bát zítřka? Až doposud nás Hospodin provázel. A nenechá nás napospas samotě a zlému ani napříště. Jak nás povzbuzuje žalmista: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“

IV. Modrý, červený a zelený pruh

Tříbarevný motiv na stropě naší kaple není vůbec náhodný. Kdykoli vejdeme do domu a objeví se hned za prvním dveřmi, připomíná nám víru, lásku a naději.

Modrý pruh symbolizuje víru. Modrá je přece barva nebes. Ježíš nás učí v důvěře říkat: „Otče náš, který jsi v nebesích…“ Nebe je samozřejmě šifrou, ilustrací, ale krásnou šifrou a ilustrací.

Lásku nám připomene červený pruh – červená je přece barva krve a oběti. A jak Boží láska, tak ji odrážející láska křesťanů se oběti nevyhýbá.

Zelený pruh je pruhem naděje. Co je v našem světě přirozeně zelené, to obvykle roste. A má to tedy budoucnost. Křesťanská víra má to nejlepší teprve před sebou. I kdyby nás zde ve světě potkaly útrapy, vždy zůstává jistota, že na konci budeme přivítáni v Božím království.

V. Kristus v našem středu

Když budete pruh od dveří sledovat, přivede vás do kaple. A upoutá vaši pozornost na její přední část. Tam najdete kromě varhan, kazatelny a stolu Páně také symbol kříže.

Jako evangelíci jsme k němu měli dlouho odtažitý vztah. Souviselo to s napětím mezi římskokatolickou tradicí a naší protestantskou tradicí. Toto napětí se ovšem dnes stává již jen minulostí. A my se tedy k symbolu kříže můžeme vrátit. Není to přece především symbol římskokatolický, nýbrž symbol obecný křesťanský. Skoro se chce říci až symbol Kristův!

Náš libeňský kříž, který jsme kdysi obdrželi darem od křesťanských přátel z Švýcarska, odkazuje na Krista zvláště výstižně.

Je možné ho rozložit a jeho jednotlivé části mají symboliku: Vertikální břevno znázorňuje Boží sklonění a vtělení. Druhé břevno je horizontálou lásky. Ježíš měl rád všechny kolem sebe, přijímal, uzdravoval, odpouštěl. Přibližoval a vnášel tak do světa Boží království. Boží láska a mnohý hříšný lidský odpor proti ní ho přivedli až na kříž. A nakonec do hrobu, který se za ním zavřel s rachotem přivalovaného kamene. Tím to ale neskončilo. Kámen byl o velikonoční neděli Boží mocí odvalen a Kristus vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa.

Tento kříž tak nádherně shrnuje Kristovu cestu, která je v centru naší křesťanské víry. Činí tak podobně stručně a jasně jako Pavel v 15. kapitole 1K, ze které jsme četli v prvním čtení: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.“

VI. Modrý, zelený a červený pruh podruhé

Tři pruhy víry, naděje a lásky nás přivádějí do sboru. Tam je v našem středu přítomen Kristus. Tři pruhy na stropě k nám ovšem promluví ještě jednou, při vycházení. Zodpoví nám totiž na otázku, jak se ony velké poklady křesťanské víry mají projevit v životě nás, jednotlivých členů sboru.

Opět existuje mnoho způsobů, jak popsat praxi křesťanského života. Pro poslání našeho sboru jsme vybrali ten, který nacházíme na konci Matoušova evagelia. Jde o text, který vám často připomínám. Když se Ježíš loučil, dal svým učedníkům tento příkaz a zaslíbení: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Předpokládá se, že víra, naděje a láska, kterou církev sdílí a šíří, přinese ovoce i v jednotlivých životech členů církve. Jako první krok je zde jmenován křest – veřejně se vyznáním a přijetím křtu přiznám k Bohu a ke členství v jeho církvi. Druhým krokem je být učedníkem – z pramenů Kristova bohatství čerpat moudrost a orientaci pro své životní směřování. Do třetice se pak z toho, kdo přijímá, stává sám služebník – sborový, misijní, diakonický…

Když budete ze sboru odcházet, modrý pruh vám připomene křest. Modrá je přece barva vody, která ve křtu přináší novému křesťanu zaslíbení odpuštění hříchů a otevřené brány do věčného Božího království.

Zelená barva vám bude symbolizovat duchovní růst. Nemáme být ve víře stále jako děti, nováčci, máme se učit jednotlivé oblasti svého života více a více podřizovat Kristu.

A červená je barva služby. Obětavé služby, která se – v nejhorším – nezdráhá prolít pot ani krev pro druhé.

Závěr: Naše logo jako shrnutí poslání

Co ukázat nakonec?

Snad připomenout ještě jeden grafický symbol. Jednoduchým shrnutím všeho řečeného je totiž rovněž logo našeho sboru.

Křížem odkazuje na Krista, především na jeho obětavou smrt a slavné vzkříšení.

Třemi barvami odkazuje na víru, lásku a naději, stejně tak jako na křest, křesťanské učednictví a křesťanskou službu.

Posláním našeho sboru je sdílet a šířit křesťanskou víru, naději a lásku, aby lidé byli inspirováni k přijetí křtu, k duchovnímu růstu a ke křesťanské službě ve sboru i světě.

Novinky

Zkouška vánočního divadla

7. 12. 2018

Již tuto neděli 9.12 se bude po bohoslužbách od 11:00 zkoušet vánoční divadlo, tak nezapomeňte a dorazte!

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška kytarové skupiny 12. prosince 18:30 (středa)
  • Dětský klub 14. prosince 15:30 (pátek)
  • Bohoslužby s večeří Páně 16. prosince 9:30 (neděle, 3. adventní)
  • Zkouška vánočního divadla 16. prosince 11:00 (neděle)
  • Kruh seniorů: předvánoční setkání 17. prosince 14:30 (pondělí)