Přemysl Otakar II. mezi námi?

První Mojžíšova 5, 1–31 Ondřej Stehlík 10. 11. 2001

Milé sestry a bratři, milí přátelé, mám rád biblické rodokmeny. Většina lidí je při čtení Bible nejspíš přeskočí. Já si je čtu rád, a při jejich čtení se mi vybavuje rozhovor, či přesněji výslech hned z první kapitoly románového zpracování makabejské historie od Howarda Fasta „Moji slavní bratři“. Židovského stařešinu Matatiáše tam vyslýchá povrchně helenizovaný syrský okupační důstojník Apelles.

Vykořeněný seleukovský úředník bez jakékoli vnitřní integrity na to nedovede odpovědět jinak, než ranou do tváře – pouhou agresí.

V anekdotické zkratce nám tento příběh ukazuje, jak mocnou intelektuální zbraní jsou právě rodokmeny. Ano, rodokmeny jsou totiž mimo jiné i nástrojem moci. Dodnes jsou v některých zemích důkazem legitimního nároku na trůn v případě králů a královen, nebo nároku na otcovský grunt v případě sedláků. Vlastně celá oblast dědického práva nakonec po celém světě směřuje k vytváření nějaké podoby rodokmenů.

Rodokmeny ale nejsou jen mocenskou zbraní a právním dokumentem. Rodokmeny jsou rovněž nástrojem duchovním. Rodokmeny vás uvádějí a zasazují do kontextu, do kontextu rodinného, společenského i dějinného. Ten, kdo zná své předky, ten, kdo je zakořeněn v tradicích své rodiny a svého rodu, má velkou psychologickou i duchovní výhodu.

Ukázat si to můžeme na příkladu ze zdravotnictví. Součástí každého vstupního vyšetření je to, co lékaři nazývají rodinná anamnéza – tedy přehled všech chorob a závažnějších poruch mezi příbuznými, především těmi pokrevními. Jistě to znáte: přijdete poprvé k lékaři a on se vás brzy po úvodu zeptá, na co a kdy zemřela babička, zda trpěl někdo z vašich příbuzných na cukrovku, nebo zda i některý z vašich sourozenců trpí nedoslýchavostí atd. Je to povinná součást každého důkladného vyšetření a pro lékaře je to zároveň velká pomoc pro stanovení diagnózy i pro léčbu. Naopak neschopnost nebo nemožnost stanovit rodinnou anamnézu je pro nemocného velkým handicapem.

Podobně je tomu i v duchovní oblasti. Ten, kdo zná své předky, kdo se může přihlásit k jejich tradicím a odkazu, má velkou výhodu. Má na co navazovat, má na čem stavět, nemusí a asi by se neměl nechat beze zbytku svázat jejich příkladem, nemusí ale všechno vymýšlet znovu způsobem pokus omyl. Mít a znát svůj rodokmen je velká psychologická výhoda. A v duchovní oblasti nadto není nutné se beze zbytku vázat genetikou a skutečným rodokmenem. Ve filosofii a theologii se žáci hlásí ke svým učitelům a ve víře se hlásíme k reformačním otcům, církevním otcům, apoštolům, prorokům, praotcům a pramatkám víry, třebaže nejspíš nejsou v naší přímé rodové linii.

Tak, to by byl rodokmen jako takový a jeho výhody. Nyní se zaměříme na jeho obsah.
Ten náš dnešní rodokmen odevždy poutal a nepřestává poutat pozornost neskutečně vysokým věkem předpotopních praotců. Když umírají, je jim většinou přes 900 let. Tak vysoký a nadto průměrný věk nepřipadá věcně v úvahu. Veškeré paleontologické nálezy, všechny nalezené lidské kostry dokazují, že lidský věk nebyl objektivně nikdy takto dlouhý. Dokonce je jisté, že průměrný lidský věk nebyl nikdy delší, než je dnes. Průměrný věk se v době kamenné, bronzové i počátkem doby železné pohyboval mezi 30–35 lety. Změna nastala až s nástupem helenismu a vyšší kulturní úrovní.Tehdy se průměrný věk prodloužil na 45 let a s několika výkyvy se postupně prodlužuje. Abychom si dovedli představit starověkou situaci, stačí snad říci, že v době bronzové bylo zcela běžné, že se tehdejší dospělosti, tedy 12 let, nedožila polovina narozených. Zprávy o starověkých nebo dokonce pravěkých kmetech, kteří by se dožívali stovek let, jsou evidentně z říše legend a jakékoli racionální vysvětlování, přepočítávání i hledání skrytých symbolických významů nepřineslo žádné přesvědčivé výsledky. Nezbývá nám než konstatovat, že tak vysoký věk je legenda.

Ale i tak nám může tato biblická legenda něco důležitého povědět. Ano, Bible má tu pozoruhodnou vlastnost, že nevypovídá jen sama o sobě, ona nám může říct i něco důležitého o nás. Zkusme si jen tak cvičně představit například, že Přemysl Otakar II. nepadl r. 1278 na Moravském poli a dodnes vládne na Pražském hradě. Dávno svlékl brnění a sesedl už také s koně, udělal si řidičák a jeho poradci ho právě doučují počítačovou gramotnost. Tu pravda trochu zanedbal, ale zatroleně ji bude potřebovat, vždyť mu ještě není ani 800 let a oproti takovému Metušelachovi je to stále ještě hotový mladíček. Sami uznáte, že je to představa nereálná, bezmála monstrózní. A posunutí takových představ hlouběji do minulosti také příliš nepomůže. Představte si například věrozvěsty Konstantýna a Metoděje s jejich hlaholicí uprostřed evropského osvícenství třeba na dvoře Josefa II.; nebo císaře Karla Velikého, který by vládl Francii skoro až do pádu Bastily, nebo slepého Homéra, kterak ho ve svém palácí hostí císař Nero a spolu se nechávají inspirovat požárem Říma. Vzpírá se to jakékoli naší představivosti, v kontextu našich životů si prostě nedovedeme ani představit devítisetletého starce nebo stařenu. Stále prahneme po dlouhém životě, lidé nepřestávají snít o nesmrtelnosti, a přitom si ani nedovedeme představit 900leté starce – čím kratší život lidé objektivně žili, tím delší život si dovedli představit, a čím delší život žijeme, tím omezenější je naše představivost.

Všímám si totiž pozoruhodného jevu – předpotopní praotcové od Adama po Noeho (to jsou ti naši) se dožívají od 1000 do 700 let, po potopě od Noeho po Abrahama (o těch se vypráví v dalších kapitolách) od 600 do 200 let, patriarchové víry už jen od 200 do 100 a žalmista (Ž 90,10) vyznává více méně realisticky „počet našich let je 70, jsme-li při síle, pak 80“. Je to pozoruhodný úkaz: zatímco se náš skutečný průměrný věk prokazatelně pozvolna zvyšuje, ten legendární věk má právě opačnou tendenci. Skoro by se chtělo říci, že zde platí jakási paradoxní nepřímá úměra. Čím kratší život lidé žili, tím se jim zdál delší a čím delší život žijeme, tím se nám zdá kratší.

Když potom čteme v Bibli o devítisetletých starcích, může nám to připomenout ze všeho nejdřív úctu ke stáří. Bibličtí svědkové si evidentně dovedli představit devítisetleté starce, my s tím máme potíže. Asi to bude i tím, že stáří se dnes netěší stejné úctě jako tenkrát. Pro biblické svědky mělo stáří velkou hodnotu, praotcové a pramatky byli váženi a ctěni, byli ztělesněním kontinuity, paměti, moudrosti i víry. My mladší, kterým ještě není 900, ani 500, ani jsme ještě neviděli Abrahama, bychom si to měli vzít k srdci a měli bychom se začít učit biblickému vztahu ke stáří, který se projevoval nasloucháním, úctou a péčí. (Možná potom, kdyby celá naše společnost byla uctivější ke starým lidem, že by se potom jako vedlejší produkt začala posunovat i hranice naší představivosti a nakonec bychom si dovedli představit mnohasetleté praotce.)

V naší překotné a uspěchané době mi ten náš rodokmen ale připomíná ještě něco. Něco ještě daleko důležitějšího pro všechny, jak pro mladé, tak pro staré – jsme smrtelní a třebaže žijeme stále delší životy, paradoxně se nám zdají stále kratší a kratší. Před smrtí neutečeme a při hodnocení života nakonec evidentně nejde především o jeho absolutní délku. Jde spíš o to, čím je náš život naplněn. Můžeme prožít dlouhý život, který skoro celý promrháme. Ne snad jenom tak, že bychom jej prolenošili; promrhat ho můžeme i tak, že jím prosvištíme s vyplazeným jazykem a s výkřiky, na co všechno nemám čas při poklusu od schůze k jednání, od jedné věci ke druhé. A proti tomu jeden jediný den naplněný poklidem, láskou, modlitbou, rozjímáním, pomocí nebo obětí může vydat za celá staletí. Záleží na tom, zda sami dáme času smysl, nebo se nám čas stane smyslem. Záleží na tom, zda si podmaníme čas, nebo se časem necháme zotročit. Mnohasetletí patriarchové mohou být vlastně i varovným odstrašujícím příkladem – svůj dlouhý život brali jako dlouhý život v otroctví. Je to možné zaslechnout v tom, s jakou nadějí vyhlížejí Noeho, který jim má přinést odpočinutí od nekonečné dřiny. Mnohasetleté životy nemusely být vůbec požehnáním a nakonec tak jako tak končí obligatorním „a umřel“. Naopak ten nejmladší mezi nimi, který se dožil „jenom“ 365 let, byl evidentně Bohu nejbližší, chodil s Bohem a nakonec jej Pán Bůh vzal k sobě. Kvantita života nerozhoduje, důležitá je kvalita. Ani Boží syn, Ježíš Kristus se nedožil žádného závratného věku, stěží se dožil i jen průměrného věku tehdejší doby. A kolika lidem pomohl, než byl ukřižován, a kolika lidem nepřestávápomáhat! Spolehnout se na něj, dát mu svou víru, řídit se jeho příkladem znamená naplnit své dny až po okraj. Amen.

Novinky

Před prázninová zahradní party

18. 6. 2018

V neděli 24. června proběhnou křtiny malého chlapečka a také velká zahradní party! Po bohoslužbách zůstaneme na farním dvorku a užijeme si společné odpoledne před tím, než se všichni rozprchneme na prázdniny :-) Přijďte v hojném počtu, těšíme se na vás!

Nejbližší akce sboru

  • Koinónia: Beta 19. června 19:00 (úterý)
  • Rodinné bohoslužby k zakončení školního roku se křtem dítěte 24. června 9:30 (neděle, 4. po Trojici)
  • Večer pro sborové spolupracovníky 27. června 18:00 (středa)
  • Bohoslužby 1. července 9:30 (neděle, 5. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 4. července 18:00 (středa)