Příběh, kde chybí Bůh

První Mojžíšova 29, 1–13 Ondřej Stehlík

V tomto vyprávění není ani zmínka o Bohu, ani slovíčko o Hospodinu, jako bych to ani nečetl z Bible.

Prostě se Jákob vydal po svých. Jákob jde sám a po svých cestou nesnadnou, nebezpečnou. Ne, není to žádná snadná procházka, není to žádný snadný tremp. V hebrejštině nenajdete ani slova o tom, že by vyšel lehkým krokem, jak zcela unikátně, ale chybně překládá ekumenický překlad. Jákob si tu cestu musí odšlapat, tu cestu si musí ujít po svých. Jákob jde po svých cestou osamělého poutníka, žádné vykračování si. Je to cesta do ciziny, je to cesta štvance, hnance, je to cesta emigranta. Vlastně větší část jeho života bude taková, celý dlouhý pobyt v zemi synů východu. Proto snad překonání oněch prvních zhruba 700 km z Bet Elu do Cháranu není věnována vůbec žádná pozornost. To je teprv začátek poutě, kterou musí ujít pěkně po svých. Všechno to trmácení, nebezpečenství cesty syrskou polopouští a pouští, to vše ani nestojí za řeč vzhledem k tomu, co jej teprv čeká. A tak Jákob poctivě jde. Je a ještě dlouho bude na cestě běžence, na cestě emigranta. Jákob jde a ještě dlouho půjde cizinou, toto je teprve začátek jeho bezdomoveckého putování.

Je to chůze nesnadná a cesta opuštěná. I když se setká s lidmi, nemusí být vše hned světlejší a lepší. Právě naopak každý tulák, vandrák, každý Jákob se spíš setká s neporozuměním, nepřijetím, odtažitostí, chladem. Jako tam u té studny. Na slušné otázky odpovědi jen tak na půl úst. Je to skoro komické a zároveň i k pláči, ta skoupost na slovo, ta ostražitost, ta podezřívavost, to nepřijetí, ten osud cizince a exulanta.

A jak bychom ten osud neznali! Vždyť taková osamělá pouť cizími kraji, cesta vyděděnců a vyhnanců, jak je nám známá – z našich vlastních dějin i naší současnosti. Vzpomeňme jen na Jana Amose a mnohé jiné naší minulosti, nebo otce zakladatele – americké puritány. A dnes kolik je okolo nás takových hnanců ze všech koutů světa. Lidí z daleka i z velmi blízka. A vlastně, což záleží na vzdálenosti! Jak často i cesta víry je cestou vyděděnců v tomto světě, cestou nepochopení a opuštěnosti. Jákobův osud je tak blízký cestě velmi mnohých věřících, každý věřící v Hospodina, každý žid má pro to pochopení.

A o Hospodinu ani zmínka. Jsou všichni vandráci, štvanci a hnanci, emigranti a vyděděnci sami, opustil je Bůh? Zeptejte se jich! Mnozí vám řeknou, jak tomu je, jak blízko cítí Boží ochranu, Ne občas, ale na každý den, přespávat pod širákem a sóliko, to není jako za zamčenými dveřmi bytečku. Ale nepotřebují to vytrubovat do světa; i Bible to respektuje, je to kniha cudných svědectví, ale o to mocnějších. Už jenom to, že Jákob do Cháranu dorazil, sám a beze zbraně, svědčí jasnou řečí – hádejte pro koho a pro co.

A pak je tu ta studna. Zdroj vody dávající život, studna živé vody a kolem usazení pastýři od tří stád a již přichází stádo čtvrté. Ze čtyř světových stran se scházejí k té studni hledajíce občerstvení, hledajíce život pro sebe a svoje stáda. Je to studna, která pro ně leží ve středu života a uprostřed jejich světa. Jsou na té studni existenčně závislí a moc dobře to vědí. Ale jaká fraška je s tím spojena. Prastarým zvykem je tam u té studny napájet stáda zároveň, odvalovat kámen společně, ohlídat si, aby snad někdo nedostal o trochu vody více, zajistit se před zlým duchem studny, tíží kamene jej zkrotit a pak jej přečíslit a možná i spolu nějakým drobným darem ukonejšit. Co na tom sejde, že ten každodenní rituál stojí spoustu námahy a času. Je to přece rituál, který se dotýká dřeně bytí, je to kult, kterým se zajišťuje život. A tak chodí kolem té studny a čekají, chodí kolem jako mlsní kocouři a čekají jeden na druhého, vzájemně se hlídají a střeží. A hlavně, aby někdo neporušil staré, dřevní zvyky! Důležitější než samotné napájení je pro ně nějaký tajemný rituál, ba důležitější než dobrá pastva.

I to je nám jistě velmi blízké. Kolika různými řády a zvyklostmi je sešněrován náš život, kolik zvyků dodržují lidé a kolik si jich vymýšlejí, zvyků, o kterých ani nepřemýšlejí, jejichž nesmyslnosti si nejsou vědomi. Ale dále, celá dnešní naše doba si zase začíná pohrávat s náboženstvím. A lidské náboženství, to je především právě takové brouzdání a vartování kolem studny. Ovečky pořádně nenapasou a pak je ani nenapojí všelijací ti guruové takzvaného nového náboženství. Víc si pohrávají s myšlenkou napájet, než aby napájeli. Tajemno neukojených přání láká další a další ovečky vyprahlé, s jazykem na patře. Přitom se pořád jen slibuje a čeká, čeká jeden na druhého. Důležitější než pastva ovcí je pro ně vzájemné čekání a kdovíco ještě. Důležitější než samotné napájení jsou pro ně nějaké tajemné rituály odvalování kamenů, otvírání zřídel poznání.

A přijde Jákob a hnedle vidí nesmyslnost těchto zvyků. Co je staré, nemusí být ještě dobré, co je vyzkoušeno, nemusí být samo sebou správné. Vidí a otevřeně na to druhé upozorní. Už to si žádá velkou statečnost. A pak, když ty čekající bloudy k ničemu nepřiměje, poruší všechny zvyklosti, překročí všechny zákazy a tabu, sám odvalí kámen, napojí ovce a jde pást.

O Hospodinu ani zmínka, jako by nejednal. Ale což musí jednat vždy on sám jako nějaký deus ex machina? Nestačí snad, když jedná skrze své? Co myslíte, kdo dává jasně vidět blbost lidských bludů, kdo dává sílu se jim vzepřít a nadzvednout ten kámen lidských tabu, kdo to vlastně je, kdo ti svobodně a zadarmo dá pít, aby si i z tebe udělal studni živé vody, která bude prýštit pro druhé?

A je tu setkání, setkání Jákoba s jeho příbuznými, je tu další přenádherné setkání u studny. Jákob odvalil kámen a napojil ovečky, ale to není všechno, ještě se stačil zamilovat do své milované Ovečky (totiž Ráchel). Zamiloval se doslova a do písmene na první pohled. Na potkání políbil cizí dívku, políbil ji a zamiloval si ji do konce svého života. Překročil opět všechny zvyklosti a mravy. Ještě Jan Calvin připomíná mimořádnost této události, dokonce to považuje za chybu, přepsání v textu. To je přeci proti všem mravům, proti slušnému chování, proti všem zvyklostem. Nemyslitelné, a proto to nemůže být pravda. A přeci to pravda je. V textu nenajdete ani stopu pochybnosti. Není důvod proč by to měla být chyba, proč by se měl Boží svědek splést, proč by se měl tradent přeříct, proč by se měl pisatel přepsat nebo opisovač přeslechnout. Jákob potkal svoji nejmilejší a políbil ji hned na první setkání, dřív než vůbec věděla, kdo je. Je to jako konec romantického zamilovaného filmu, skoro jako z červené knihovničky našich babiček. Prostě světské vyprávění, ale proč jen světské vyprávění? Copak je možné, aby se ve světě, kde se většinou jen nevšímavě míjíme, aby se v tomto světě cizí lidé sešli jenom tak? Aby se v nich probudil hluboký vztah jenom tak? Aby v nich vzešla za okamžik láska na celý život jenom tak? Není to snad zázrak, když na sebe lidé nesočí, když se nehádají, nezraňují, nevraždí, když se nepodvádějí? Není to snad zázrak, když se lidé sejdou, dohodnou, smíří? Není to snad zázrak nad zázraky, když se mají rádi, když se milují? Kde se ta zázračná láska může brát, co myslíš?

Ne, není tam ani jednou žádné zbožné jméno, ani jednou tam není slovo Bůh, natož pak Hospodin. Pobožnůstkáři by z toho zešíleli, ale Bible není knihou pro takové lidi nábožné a povrchní. Je svědectvím pro Jákoby na cestě, pro pastýře u studny, pro pastýřky s ovečkami. Bůh není jmenován vznosnými jmény, ani jednou se tam jeho jméno nemihne, a přeci dobře víme, že on chrání, on jedná, on miluje.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane Bože, děkujeme ti za tvou tichou přítomnost uprostřed našich všedních i nevšedních dnů. Děkujeme ti za tvou ochranu, která je tak mnohdy nevtíravá a nenápadná, že si ji ani neuvědomujeme. Děkujeme ti, že v tobě a skrze tebe se smíme a vlastně jedině můžeme nacházet a stýkat se svými bližními. Prosíme, dej nám sílu k věrnosti a vyznavačskému životu. Amen.

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)