Řád hodu s krví, lojem a játry

Třetí Mojžíšova 3, 1–17 Ondřej Stehlík

Oběti stejně jako jejich řády mluví jinak, než jak jsme zvyklí. Promlouvají daleko syrověji a možná trochu příměji, než bychom čekali.

Však i z tohoto řádu cítíme dotyk srsti v dlani ruky, slyšíme bekání ovcí a bučení krav. Přímo vidíme stříkající krev z proříznutých krků, pak vyvalující se lesklé vnitřnosti a nakonec cítíme zápach pálených drobů a škvířícího se loje. Oběti a jejich řády skutečně promlouvají jinak. Vyvádí nás to možná z rovnováhy, nenechává nás to klidnými. A je to dobře.

Neutíkejme tomuto náporu, nesnažme se právě tohle snadno a rychle odargumentovat, z Bible vyškrtnout anebo aspoň pominout. Ochudili bychom biblické svědectví a ochudili bychom taky sami sebe. Biblické svědectví bychom ochudili o dobrou třetinu mojžíšovských knih a o integrální část života víry lidu Božího. A sami sebe bychom ochudili o závažná slova do našeho svědomí a do naší víry.

Takovýhle starozákonní řád obětí a hodů je totiž úplně něco jiného, než na co jsme ve své víře zvyklí, co jsme si zvykli v Bibli číst. Stále více se nám víra totiž uzavírá jen do člověčího nitra. Stále více je život víry redukován na sbírku zbožných vznětů a vzdechů po spáse. Stále více se víra odehrává a je založena na subjektivních pocitech a citech. Stále více je víra jenom záležitost pro srdce, duši nebo pro ducha, podle toho, jak kdo chce a jak se mu to líbí. Víru jsme si převedli a proměnili v etiku, ba i estetiku soukromého duchovna. Takovýto řád Božího hodu nás z toho všeho dosti krutě burcuje. Vyjadřuje víru a teologii nikoli spirituálními slovy, ale pěkně hmotně, pomocí kusů loje a krvavých flákot.

Že se nám chce nad tou krvavou surovou nechutností ohrnovat nos? Že jsme rádi, že už to nepatří do židokřesťanského pojetí zbožnosti a víry? Tak to si tedy pečlivě zapišme za uši, že se mýlíme. Ano, oběti, krvavé oběti skutečně židovská synagoga a křesťanská církev nekoná. Ale nestalo se tak kvůli estetice. Nikoli proto, že to není pěkné, že se to nehodí, že to není dostatečně duchovní. Krvavé oběti neslavíme jednak z důvodů praktických, protože už prostě není kde je slavit, když byl jeruzalémský chrám vyvrácen. A jednak z důvodů theologických, zcela v duchu prorocké kritiky rituálu, který mnohé sváděl k magii. Mnozí si mysleli, že čím víc obětí, tím lépe jsou zapsáni u Boha. A nakonec speciálně u křesťanů proto, že prvořadou a zvláštní váhu přikládají Ježíšově oběti na kříži.

Ale oběť zůstává základním kamenem víry a obětní hod je dodnes základem každého obecenství lidu Božího. Nechme tedy promlouvat tento Boží řád hodu oběti pokojné. Nechme ho mluvit jeho slovy, nebo lépe jeho skutečnostmi, jeho gesty, jeho reáliemi.

To první už jsme totiž udělali: sestoupili jsme z výšin duchovních intelektuálních oparů. Přestali jsme si hrát na ideální bytosti, které se živí jen láskou a milostí. Už jsme položili svou ruku na hlavu své oběti a ucítili jsme její srst ve své dlani. Ano, víme, musíme vědět, že nejsme bezhříšní andělé. Jsme lidé na zemi, a od oběti nás dělí právě jen ta dvojí kůže a to, že naše druhá ruka třímá meč.

A vystříkne krev. Krev, to je to druhé, co k nám z tohoto řádu oběti promlouvá. Krev, to je mocný symbol, který ani není třeba nějak dlouze vykládat. Krev je život. Krev oživuje všechno živé. Když krev vyteče, vyteče spolu s ní i život. V krvi je život obsažen. Tak je v krvi síla života i chuť žít. Ne náhodou všelijaká jiná náboženství krve užívala k všemožnému kouzlení. Ne náhodou se vypráví o maďarských grófských čarodějkách, které se v krvi koupaly, aby si udržely mládí. Nikoli náhodou jsou to polomrtví upíři, kteří si krví udržují svůj nesmrtelný život.

A právě tahle krev vám nepatří. Tou krví pokropíte oltář. Vylejete ji k oltáři. Ať vás ani nenapadne si s ní čarovat. Nemáte právo prodlužovat si život na úkor druhého. Vy prostě nebudete nikomu pít krev, to se nesmí, to je přísně zakázáno doslova i obrazně. Nesmíte se ani pokusit zintensivnit svůj život na úkor kohokoli jiného, byťsi by to bylo jenom zvíře obětní. Nebudete sobeckými upíry, kteří vysávají z druhých bytostí sílu, vaše sobectví nemůže a nesmí sáhnout na tuhle esenci života.

A potom je tu onen tuk, nebo lůj, jak chcete. I to k nám může krásně promluvit. Vždyť tuk a lůj – to je největší zásobárna energie k životu. V dřívějších dobách hladomorů bylo velmi výhodné být tlustým. Svědčilo to o síle, moci, blahobytnosti a hlavně skýtalo to naději, že člověk přežije. A nejlépe se tloustne zase z tuku, jak dnes ví každý, kdo chce vypadat štíhle a zdravě.

Ale právě, přestože máme jiné ideály zdravé výživy a krásného vzhledu, přeci má obětovaný lůj co povědět. My už se nehoníme za špekem a sádlem. Celá naše doba ale prahne po jiných tucích, po tucích přírodních. A nemyslím ty na mazání chleba, ale ty na promazávání strojů, ty zemní oleje potřebné na jejich pohon, všelijaké ty mazuty a oleje a petroleje a benzíny a nafty a zemní plyny. I to jsou svého druhu tuky, i to jsou látky plné energie. I ty pro nás dnes představují moc a sílu a blahobyt. Prahneme po nich a hamouníme právě takovéto zdroje energie. Pro Izrael byl tuk sídlem sebevědomí a když ho bylo hodně, sídlem arogance. Takový tuk Izrael dával Hospodinu a nebál se zchudnutí, nebál se slabosti, nebál se, že by o něco přišel. Odevzdával Bohu největší díl energie k životu, protože nejvíc ze všeho se bál vlastní arogance, přehnaného sebevědomí.

A nakonec jsou tu ty ledviny a játra. Pro nás jsou to prostě droby a snad kromě kuchyně si s tím nevíme moc rady. Zato tenkrát k nim droby mluvily, a to doslova a skoro samy od sebe. Droby totiž v celém tehdejším světě vyjevovaly budoucnost. Z drobů – hlavně z jater, se věštilo a bylo to snad nejběžnější kultické věštění. Nejběžnější, nejdůvěryhodnější a také nejváženější.

Izraelec, celý Izrael droby předal Hospodinu; to k nám může mluvit možná ještě výmluvněji. Věřící jedinec i celé společenství víry nepotřebuje znát svoji budoucnost. Může to všechno, sakum pikum odevzdat skrze oheň Hospodinu. Nejlepší zárukou budoucnosti je věrnost Hospodinu a poslušnost jeho řádů. Kdo je věrný, ten se totiž nemusí budoucnosti obávat. Nezajímá se o věštby, horoskopy, katastrofické scénáře a prognózy, stejně jako se Izraelec nestaral o droby. V klidu je spálil, jako předtím v klidu vylil krev a spálil tuk. Však ke společnému jídlu, k pravým hodům pro deset, pro dvacet, či pro třicet až čtyřicet toho z obětního zvířete stále ještě dosti zbývá.

Tak to je řád hodu oběti pokojné. Všechno nejcennější se tam pálí Hospodinu. Vždyť Bohu a jenom Bohu patří všechen život, i ten život obětního zvířete. A Bohu také patří všechna energie k životu a v Božích rukou je i budoucnost. Toho všeho se věřící v klidu může vzdát. Samozřejmě že se toho vzdává doslovně v krvi, tuku, játrech přesně podle nařízení tohoto řádu, ale jestliže mu dobře rozumí, vzdává se toho i ve všech ostatních situacích a chvílích života. Bohu patří náš život, Bohu dáváme nebo bychom měli dávat nejlepší sílu, kterou máme, a Pánu Bohu bychom měli svěřovat i svoji budoucnost.

Tam, kde se takto obětuje kravka nebo ovce nebo koza, tam, kde se takto obětuje obětní hod, tam obětníci a hodovníci hodují vskutku v pokoji, už to není parta nevraživých egoistů nebo vychytralých sobců. Vzniká, utváří se nové obecenství pokojné, vděčné, obecenství s nadějí. Tam, kde vezmeme vážně syrová slova, kterými k nám tento řád oběti mluví, tam se jakékoli společné jídlo změní ve stolování s Bohem. Pro křesťany pak ve stolování se vzkříšeným Ježíšem. Vždyť on také se vzdal života, toho svého. Vždyť on se vzdal i vší své energie a své síly a spálil ji na lásku k Bohu a ke všem lidem. Vždyť on se vzdal i své budoucnosti, když ji Hospodinu předal na kříži.

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)