Setkání u městečka Naim

Lukáš 7, 1–17 Ondřej Stehlík 22. 9. 1996

To je příběh o setkání. Příběh o setkání zázračnějším než jakýkoli zázrak. Je to příběh o setkání; o setkání, anebo o setkáních, o jednom, či o více? A je-li jich víc, tak které je to hlavní? Nebo jsou všechny jen podobou setkání jednoho a mají společný základ i společnou zvěst? To zatím nevíme, víme jen, že je to příběh o setkáních, píseň o setkání, které je nad naše chápání.

Ano i my, právě my jsme svědky, účastníky tohoto setkání. Není to hned tak patrné, jak do toho patříme, není to hned tak vidět, o to snad je pro nás důležitější si toho všimnout.

Vždyť to jsme my, kdo přicházíme se svým pánem k městu Naim, jdeme po okreskách palestinské země, k zatoulanému, prťavému, nevýznamnému městečku Naim. Jdeme za svým pánem úzkou cestou jeho pouti. A tu se náš dav učedníků, církevníků, křesťanů, kteří následují svého pána, setká se smutným zástupem těch, co nesou mrtvou naději na hřbitov. Vycházejí z města Naim. Už mají město Naim za zády. A to jméno Naim, to doslova znamená Příjemný, Vnadný, Krásný. Ze vší krásy je teď už jenom deziluze, z příjemnosti zbývá jenom pocit zmařeného mladého života. Již jsou za branou, ta cesta míří rovnou na krchov.

Jak je tento průvod vnitřně blízký situaci lidí. Situaci lidí, kteří našli zalíbení jen ve svých jarých, mladých letech. Pak je již ale jaksi po křepkosti, po jarosti, po vší příjemnosti, už se kráčí skrze bránu a vychází se z Naim přímou cestou na hřbitov. Není to náhodou situace i nás všech lidí, celého lidstva? Příjemné uctívání síly, mladosti, energie za námi a před námi již jen ta nevábná perspektiva. Z této logiky není snadného úniku.

Co jim řekneme my z toho našeho zástupu, jak je budeme těšit, máme jim co nabídnout, je zde něco, co by nebylo plytké a laciné? To není snadné setkání a fráze církevnické mluvy nepomohou ani nám, ani těm, které takto potkáváme nebo potkáme. Vždyť i když se zde setkáváme jako dva proudy, dva zástupy lidí, skoro by se chtělo říci různých táborů, přeci jsme na tom nakonec všichni stejně. Třebaže se sami nepočítáme za členy tohoto průvodu provázeného pláčem vdov a kvilem plaček, třebaže se počítáme k tomu průvodu právě opačnému, přeci jsme lidé a jsme v tom s nimi, je to, může to být a bude to i situace naše. Nemáme na to lék, jsme v tom také. A nemáme co nabídnout, jak těšit. Vždyť nejsme žádní nadlidé.

Ale je zde naštěstí i jiná rovina setkání. Už ne dvou velkých zástupů, ale setkání jen dvou lidí. Setkání vdovy a toho, který není ani jednou v celém tom příběhu jmenován. Setkávají se jaksi v rámci těch dvou proudů, a přeci je jejich setkání zcela jiné. Také náhodné a nepřipravené. Také plné vnitřního napětí a tragiky. Tragiky ještě akcentovanější. To vdova pohřbívá svého jediného syna! Ta žena zůstává už sama. Měla manžela, už nemá. Jako by nedosti už bylo na tom, jediného syna měla, už ho také nemá. Je opuštěná, vydaná napospas cizímu světu kolem dokola. Byťsi by jí projevilo soustrast sebevíc jejích sousedů, přeci je od této chvíle zcela bezbranná a ohrožená vším, co ji obklopuje, každým každičkým. Nemá zastání a nikdy už ho ani mít nebude. Nebude mít zastání před nepřízní osudu a času, krutostí přírody, před druhými lidmi, před pomluvami, a tenkrát nemohla mít ani zastání před soudem. V případě křivdy už se sama nedovolá práva, po všech stránkách i sociálně je odkázána na pomoc cizích lidí okolo. Je sama, samojediná a z toho stavu už není úniku. Není naděje. Srdceryvný musí být pohled na tuto ženu jdoucí za rakví.

A tu se s ní setká ten jeden. Ten jeden jediný. Kdo to je, jak se jmenuje? Jeho jméno v celém příběhu zazní jen jednou a skoro až na konci. Ale v okamžiku prvního setkání je poněkud tajemně nazván pán. Co to znamená? Ale jaký je to pán? Jak se projevuje? – Je hnut lítostí. Není netečný, jako tak mnozí páni v dějinách i kolem nás. Je to pán, který si nevšímá jen jiných pánů, ale i paní, nevšímá si jiných pánů úspěšných, ale i paní na dně neúspěchu, nevšímá si jiných pánů v jejich panování, všímá si a slitovává se i nad paní, která nepanuje a už nikdy ani panovat nebude. Je to pán, který si nevšímá pánů, ale slitovává se nad vdovou. Tento pán je hnut lítostí a soucitem. Je schopen empatie, je schopen vcítění. Není studený a chladný.

Ale nezůstává pouze u vznícených a vzedmutých citů. Není to jeden z uslzených kondolujících smutečních hostů. Začíná jednat. Především právě v tom setkání se obrací k přesmutné vdově. Přichází k ní a oslovuje ji uprostřed jejího žalu. Neplač! Říká jí. Nenaříkej, neřvi! To není žádné utěšování, žádné jemňounké těšeníčko, to je příkaz, to je rozkaz autority.

Znamená to snad, že po sevřených lidech chce, aby neprojevovali svoje city, aby se rozštěpili, aby se ještě více přiblížili šílenství a duchovní schizofrenii? Máme potlačit své city a zcela je překrýt rozumovým příkazem? Chce snad po nás, abychom byli nějakými titány bez citu? Vždyť i on sám byl hnut lítostí. Copak by ten, kdo byl hnut lítostí, mohl něco takového přikazovat?

Nechce, vůbec nechce, abychom citově okorali, nechce, abychom odhodili všechny lidské city. Jeho možná trochu ostré (imperativní) „neplač“ je potěšení nad všechna potěšení. Vždyť plakat už vbrzku nebude proč. Přichází čas, ano již je tu, kdy nebude a není důvod k pláči. Ne proto, že bychom si srdce obrnili, ale protože je zde jiná perspektiva.

Však už se přibližuje, již začíná jednat. Vykročí a zastaví ten průvod smutku, který nezadržitelně míří k podsvětí. Zastaví jej osobně, sám sebou, tím, že se sám nasadí. Přijde, přistoupí a dotkne se már. Rituálně, nábožensky se znečistí. Jen tak je možné zastavit nosiče, kteří zcela automaticky a naučeně, možná skoro omámeně míří na hřbitov. Zastavuje je tak, že se sám nasazuje, obětuje svou čistotu, obětuje sám sebe. Se smrtí se bojuje právě jen obětí.

Zastavil je všechny okouzlené smrtí, uřknuté smrtí. Zastavil je svou obětí a svým autoritativním slovem vzkřísil mrtvého. Ten se posadil a začal mluvit. Není pochyb, je živý, on žije. Tak vrátil vdově jediného syna. Překonal smrt, překonal naše okouzlení smrtí, její definitivou, její zvrhlou logikou. Překonal smrt a navrátil vdově syna, navrátil naději.

Tak je to píseň o setkání, při setkání s pánem jsme si také jeden druhému navráceni a dáni. Jeden druhému, sirotek vdově, ale i vdova sirotkovi, jeden zástup zástupu druhému, ten tomu a ta té, onen oné a ona onomu, a taky jeden druhému a taky každý sobě sám. Vy svým příbuzným a vaši příbuzní vám, vy svým sousedům a vaši sousedé vám, nevěřící kolem nás a my nevěřícím kolem nás, všichni všem a všem všichni. Smutní veselým a veselí smutným, mrtví živým a živí mrtvým. Nade vším se klene Boží milosrdenství. Svět se setkal s tím, kdo probouzí k životu. Bůh navštívil a setkal se s námi.Všechna ostatní setkání v tu chvíli přesahuje právě tohle jediné. Setkáváme se tu my lidé, učedníci a smuteční hosté, věřící i nevěřící, mrtví a živí s Pánem nad pány. Ve chvíli takového setkání, ve chvíli radostného shledání můžeme, ano musíme všichni jenom chválit Boha a zpívat mu písně chval. Nesetkali jsme se s ním, to on sám nás navštívil a vyhledal.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane náš a Bože náš, děkujeme ti , že se k nám skláníš, že nás zachraňuješ. Nikdo tě neprosí, nikdo tě ani neočekává, a ty přeci sám od sebe a stále pomáháš slabým, ujímáš se opuštěných, zachraňuješ nás všechny. Do beznaděje přinášíš naději. Chválíme tě a oslavujeme tě, s tvým milosrdenstvím se na každý den setkáváme. Amen.

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Ivany Šmahelové: Otče náš nebeský, protože na Tebe jediného spoléháme a jedině od Tebe očekáváme záchranu naši i celého světa, prosíme Tě, smiluj se nade všemi, kteří zůstali opuštěni a bez pomoci: nad vdovami a vdovci, rozvedenými, osamělými, nad opuštěnými dětmi, opuštěnými v cizině, v nemocnicích a ústavech, ve věznicích, v domovech důchodců. Buď Ty jejich pomocí a daruj jim lidi, kteří by se jich ujali a byli jim oporou. Nás, obklopené Tvou láskou a láskou našich blízkých, prosím vytrhuj z lhostejnosti a otupělosti vůči bolestem bližních a dej nám odvahu v Tvé síle s těmito bolestmi bojovat. Prosíme Tě, kde je to možné, uzdravuj, a ne-li, dej sílu nemoc přijmout a statečně ji nést ve víře, že nic nás nemůže oloupit o to nejcennější: Tvou blízkost a lásku. Prosíme Tě, otevírej cestu ke smíření a porozumění i tam, kde již všechny naše síly a snahy narazily na dno: v rodinách, v našem sboru, v církvi, ve státě, mezi válčícími národy po celém světě. Prosíme Tě za všechny, kteří Tebou pověřeni konají své dílo ve světě i v církvi, za naše katechumeny a všechny, kteří je vyučují a vedou k Tobě. Každý z nás Ti pak předkládáme tyto naše prosby:

Pane, Ty jsi vinný kmen a my plané ratolesti, které jsi na sebe narouboval. Syť nás proto svým duchem, abychom jen v Tobě hledali a nalézali život. A protože každému, kdo prosí, dáváš a každému, kdo tluče, otevíráš, vyslyš tyto naše prosby, pro Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

Novinky

Podzimní minikurz "Základy křesťanské víry"

28. 9. 2018Roman Mazur

Jaký je Bůh podle Bible? Proč je postava Ježíše z Nazareta určující pro duchovní život miliónů lidí i na počátku 21. století? Jak dnes praktikovat křesťanskou duchovní cestu? Na tyto a podobné otázky odpovídá šestidílný minikurz, který nabízíme především novým zájemcům o křesťanství od středy 17. října. Podrobnosti na přiložené pozvánce. Čtěte více »

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby 21. října 9:30 (neděle, 21. po Trojici)
  • Slavnostní uvedení nových kazatelů v Ústí nad Labem 21. října 15:00 (neděle)
  • Kruh seniorů 22. října 14:30 (pondělí)
  • Dorost 22. října 18:00 (pondělí)
  • Koinónia Beta 22. října 18:45 (pondělí)