Silvestr s Jobem

Jób 7, 6–8 Ondřej Stehlík 30. 12. 1995

Tak jako člunek uběhly mé dni, tak jako člunek, který létá mezi osnovou a přidává nitku k nitce na díle ve stavu. Ale Jobe, kdo dnes ví, co je to útek a kdo ví, jak vypadával stav – dřevěný stav! i ten náš poslední dřevěný rodinný stav, na kterém tkal pradědeček, na kterém se děda učil tkát, než šel na studie a na tkaní už pak nikdy více nesáhnul, i ten poslední náš rodový stav nám shořel před dvaceti lety na půdě. Už dávno se evangelíci na Vysočině, ani nikde jinde neživí doma u tkalcovských stavů. Kdo dnes ví, kromě uměleckých řemeslníků, jak tomu dnes říkáme, kdo dnes ví, jak rychle létá člunek mezi osnovou a kolik je niti na něm, jak dlouho ta nit vydrží? O moderních velkých stavech by ti možná něco řeklo několik inženýrů a dělnic v textilkách.

Kdyby na to ale našli čas, vždyť i naše dni, stejně jako tvé, milý praotče moudrosti, i ty naše dni ubíhají jako ubývá niti na člunku. Tak jako ubývaly tvé dni, tak ubíhají dnes i nám, jen dnes snad o poznání rychleji, dnes totiž člunky létají tak rychle, že je ani nevidíš a rachotu je všude kolem tolik, že se z toho hlava div nerozskočí.

Ale podstata a krása tvého smutného povzdechnutí, ta je stále stejná. Pořád má textilák zájem, aby ten jeho člunek létal nejrychleji ze všech, stále má tkadlec, každý mistr, stále má zájem, aby mu díla přibývalo, aby ten jeho člunek létal rychle a rychleji a nejrychleji. S každým krásným metrem látky ubývá tisíce metrů útku. Jaká je to nádhera, když se dílo daří, ale jak ten útek rychle utek', uběhl další rok, ani nevíš jak.

Je to podivný stav, ten náš stav života, na němž tkáme své dílo. Na podstatě se nic nemění, stále jsme v kalupu, stále v běhu a letu. Probíháme svými dny a léty, ani si neuvědomujeme jak rychle. Vždyť vlastně máme zájem, aby se čas nevlekl, ale aby běžel. Sami máme zájem na tom, aby výsledek byl patrný, aby jej přibývalo, aby po nás bylo něco vidět. A nemusí to být práce daremná a špatná. Ale čím rychleji tkáme, což je vlastně náš zájem, čím rychleji tkáme, tím rychleji nám ubývá útku z člunku našeho žití. Ubývá, ubývá, až jej zcela ubude a zbude po něm už jen roztřepený konec niti a dost a šlus a nic.

Ale přeci si nemůžeš, Jobe, jen tak trpce stěžovat! Vždyť i ten tvůj krásně pesimistický obraz našich uspěchaných životů, přece má v sobě i krapet útěchy a povzbuzení i něco poučení. Ten útek přeci tvoří dílo, které nemusí být jenom daremné, které, je li v pravých rukou, podřizuje-li se vůli mistra, směřuje odněkud někam a může vytvářet i krásné damaškové vzory. Důležité je, abychom své žití sami nehnali a nešmodrchali co nejrychleji a zbrkle. Důležité je, aby vše se dálo v rytmu a tempu toho, který určuje práci na svém stavu.

A ještě něco dalšího nám ten obraz vyjevuje. Ve svém žití, který běží jako útek, netkáme samojediní. Náš život není nic zhola soukromého. Nejde jen a jen o naše věci, tak jako útek nic neutká sám od sebe. Každý člověk má jistě pocit, že jeho život je tím jeho útkem a jistě tomu tak skutečně je. Ale útek netká sám od sebe, člunek může létat ode zdi ke zdi, klidně po celém světě, ale neutká nic, nesetká-li se s nitkami osnovy. Vždyť kolikrát jen se útek musí proplést s osnovou, s kolika nitkami se musí dělně setkat. Dokonce se musí s nimi splést, splést s nimi svou dráhu, své směrování a stále se k nim vracet, pořád a pořád a podělit se s nimi o svou sílu a svou barvu i svou pevnost. Žádný útek zde není sám pro sebe, žádná nitka neutká látku sama o sobě, tak lze jenom plést a všechno poplést – tak vzniká spletená popletenina a ne kvalitní látka. Pro tu musí člunek létat pravidelně, rychle a svižně, pak je látka dobrá.

A tu je zde zásadní rozpor mezi svižnou prací, která je záhodná, která jediná je záhodná a vhodná – plynulá rychlá práce u stavu a proti tomu stále se tenčící klubíčko útku na člunku, až nadobro končí nit.

A ta svižnost, ten rytmus kvapné přesné práce, to nemusí být jen radost, to nemusí být jen uspokojení z díla, které přibývá a na které je radost se jen dívat. Může to být, a také to tak často bývá, kvap, který již chce mít po šichtě, kvap, který se celý upíná k budoucí odměně a zapomíná žít v tuto chvíli. Kvap, který se naděje něčeho lepšího po protrpěné práci. Jsou to dny nádeníka, který se nedovede v práci radovat, jenom se těší na ten svůj peníz. Jen ho dostane, hned jej promění v kořalku a smutek z toho, jak je těch peněz málo. Ó Jobe, jak je celá naše lidská doba tomu podobná. Konzum a výdělek, výdělek a konzum nám diktuje naše tužby, naše očekávání, naše přání a štve nás za chimérami snů. Zotročeni jsme a pneme se po odpočivném stínu, po stínu pro naše uhoněné tělo a zotročenou duši. Toužíme po stínu jak uhonění otroci, po stínu, který je dnes snad ještě více než kdy dříve nestálý a těkavý a jenom na chvilku, a přeci se po něm natahujeme a přece jej vyhlížíme a přeci vše k němu směřujeme jako k veliké úlevě – a zatím nitky na člunku svižně ubývá.

Ale, Jobe, ty jdeš ještě hloub, tvá strázeň je ještě větší. Neběží jen o porobení a podrobení musivé práci, neběží jen o práci z přímusu, tvůj bol je hlubší, stav tvého života tká těžší sukno. Jsou to vpravdě daremné měsíce a noci plné trápení. Kdo by je neznal, anebo koho by aspoň něco z nich nečekalo za prvním možná rohem? Ono popostrkávání času temných probdělých nocí se zaťatými zuby a myšlenkami zavrtanými do vlastního těla – probolená dřina třetí-čtvrté hodiny z půlnoci. Už vůbec ne radost z díla, ale život tkaný v zoufalství a úzkosti s nadějí slunného jitra, které nepřichází, třebaže již slunce dávno vyšlo… Naděje na spánek večera, který nepřichází, třebaže je již dávno po půlnoci…

I tak a všelijak je možné popohánět čas, uspišovat. Tak a všelijak jej my všichni proháníme. Mnohdy v radosti, ale také v úzkosti i bolestech. Dny plynou, útku ubývá, sami nevíme jak, naopak jej sami proháníme.

A je tu konec, nadobro se končí nit. Temně hravá dovede být biblická mudroslovná hebrejština. Ono totiž nadobro se končí nit se řekne zcela stejně jako skončit v absolutní beznaději. Nadobro se končí nit a to je také beznadějně konec díla.

A teď nám, Jobe, dodnes můžeš být vzorem. Teď si dejme pozor, teď nám musí být Job příkladem. Job nejen skuhrá ve své strázni, nejen si stěžuje, netoliko obviňuje druhé, nekňučí pouze a nepláče a nechce se jen litovat. To všechno možná také, i v tom je velmi lidský. Tak všelijak se i on vyrovnává se svou ranou.

Ale především, předkládá svou bídu Bohu. Obrací se k Bohu se svým trápením. S nitečkou svého útku, který se mu zdá již vyklouzávat z prstů, se obrací ke tkalci našich životů a dnů.

Zdá se mu, v beznaději že mu unikají poslední chvilenky, a nyní vidí, jak bláhově anebo i z nezbytí či ve své strázni svůj člunek popoháněl, až mu zbývá v rukou poslední ždibíček nitky. S hotovým dílem, se suknem utkaným či napůl utkaným již žádný člověk nic nenadělá. Job dobře ví, že Bůh může udělat a mnoho. Boží apretura odpuštění a spásy je nad zázraky.

MODLITBA: Ó Bože, jak nás ústy Jobovými zvláštně vyučuješ. Vedeš nás k dílu, navracíš nás k pravému dílu. Chceš, abychom své žití žili radostně a v přítomnosti. Abychom pro budoucnost nezapomínali žít dnes a nyní. Abychom v trápeních a na sklonku svých časů, v nejistotách hledali pomoc u tebe. Skutečně jsi zvláštní dobrý tkadlec našich životů a my se tvému rytmu a tvému vedení chceme podvolovat. Amen.

Novinky

Jaro 2018

11. 4. 2018

Zdeněk připravil báječnou vycházku na Děvín. Při jarní brigádě jsme zvelebili hřiště a farní dvorek, 13. 5. 2018 pořádáme Koncert na podporu Domácího hospice Tabita a zveme vás i na další akce:

Nejbližší akce sboru

  • Zkouška sboru Fusion 26. dubna 17:00 (čtvrtek)
  • Dětský klub se výjimečně NEKONÁ 27. dubna (pátek)
  • Bohoslužby 29. dubna 9:30 (neděle, 4. po Velikonocích)
  • Kruh seniorů 30. dubna 14:30 (pondělí)
  • Setkání dorostu (?) 30. dubna 18:00 (pondělí)