Tak trochu strašidelné kázání

Efezským 6, 10–13 Roman Mazur

Kázání z velmi volného prázdninového cyklu "Pohlednice z 1. století" na texty z novozákonních dopisů

Úvod: Smrtelné nebezpečí

Lítá to všude kolem. Je to hrůzostrašné a nevyzpytatelné. Hledá slabé místo. Touží udeřit. Rozsít zhoubu a zkázu. Co je to? (…) Výklad Písma dnes začínám strašidelně. Nemyslím však přitom na ptačí chřipku nebo podobná nebezpečí ohrožující dnes lidi i zvířata. Chci připomenout něco ještě mnohem horšího a nebezpečnějšího – ďábla a jeho posluhovače. Právě před nimi nás totiž varuje dnešní „pohlednice“ z 1. století: „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.“ (Ef 6,10–11)

I. Křesťan – Boží voják

Nejprve si chvíli povídejme o přirovnání křesťana k vojákovi. Když nás ďábel svádí, máme být dobře vyzbrojenými Božími vojáky. Taková metafora je i nám, moderním lidem, stále dobře srozumitelná.

V porozumění Pavlově metafoře – „Oblecte plnou Boží zbroj v zápase proti zlému" – nám nejprve pomáhají historické filmy. V epištole je následně zmíněno šest součástí vojenské zbroje. A historikové nám potvrzují, že metafora přesně odpovídá popisům plné zbroje tehdejšího římského legionářského těžkooděnce: pás, pancíř, obutí, štít, přilba, meč. A tak si asi každý z nás umí představit takového vojáka.

Tato metafora – křesťan je voják na bojové frontě proti zlu – vyjadřuje velmi živě motiv stálého ohrožení. Voják – to je přece ten, kdo musí být ve stálé pohotovosti a připravenosti bojovat. To je ale také ten, kdo musí respektovat rozkazy. Ten, kdo si musí mnohé odříci. Ale nakonec – ten, kdo snad nakonec také slavně zvítězí…

Jsme jako křesťané Božími vojáky. Víra, naděje, láska, naše spojení s Bohem jsou stále v ohrožení. I naše vztahy s blízkými, poměry v našich životech, v církvi, ale také v celé společnosti jsou pod stálou hrozbou.

II. Ďábel – Boží nepřítel

Tím, kdo ohrožuje naši víru, tím, komu se máme v Boží zbroji postavit na odpor, jsou démoni a ďáblové: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (6,12)

Že zlé, ďábelské mocnosti poletují všude kolem vzduchem a hledají, komu by se usadili v týlu, to byl tehdejší běžný obraz světa, i pisatele tohoto dopisu. Vzduch byl podle starověkých lidí plný jak andělů – služebníků dobra, služebníků Božích – tak démonů – služebníků Zla, Zlého. A právě tito démoni způsobují nutkání ke hříchu, ale také k nemoci, k zoufalství, k šílenství.

Nás dnešní obraz světa je samozřejmě úplně jiný. Spíše fyzikálně – technicko – medicínský. Co poletuje kolem nás? (…) Dnes už nemyslíme na démony, mnohem více na fotony, rádiové vlny, záření, částice… Jak zdůvodňujeme třeba nemoci a šílenství? (…) Přítomnosti nikoli démonů, ale bakterií, virů, poruchami mozkových spojení… Ne, že by si moderní člověk neuvědomoval např. spojení mezi duchovními záležitostmi a zdravím člověka. Vysvětluje ho ovšem úplně jinak: Ano, existuje spojitost mezi hříchem nebo požehnáním a tělesností člověka. Pod mozkem je totiž nějaká oblast, kde se potkávají vzruchy z mozku (tedy i duchovní podněty) a spojení s jednotlivými tělesnými orgány. Když je mozek – mysl, duch – v pořádku, jsou obvykle v pořádku i srdce, žaludek nebo páteř.

Není tedy vhodné ten starý text odložit jako v dnešní době neaktuální a nemoderní? Když nesdílíme se starověkým člověkem přesvědčení o poletujících démonech a andělech, nepatří naše dnešní pohlednice tak akorát do starého papíru? (…) Jsem z hloubi duše přesvědčen, že nikoli. Když se rozhlédneme po našich životech, vidíme přece, jak aktuální realitou zůstávají zlo, hřích, nemoc a smrt. Přes všechen postup lidstva je jasné, že vůči hříchu, zlu, ale také vůči nemocem a smrti nebudeme nikdy úplně imunní. Jinými slovy: Zlo – hřích – nemá jen ten rozměr, který dokážeme zvládnout sami. Zlo je zažráno do nejhlubší podstaty jednotlivých lidí, ale i rodin, celé společnosti a světa. Má rozměr osobní, ale také vztahový, společenský, celosvětový! Podstata i projevy zla – vraždy, terorismus, nepokoj, rozpad vztahů blízkých i vzdálenějších, závist, nespravedlnost, korupce – jsou nevymytitelné. Přinejmenším v tomto smyslu zůstává biblická řeč o neosobním původci a ponoukači zla – satanu a jeho služebnících – vždy aktuální!

Existují samozřejmě i jiné než křesťanské výklady o zlu, nemoci, hříchu nebo smrti. Žádný z nich ovšem podle mého názoru není tak přesvědčivý jako ten křesťanský. Že totiž podstata zla je neuchopitelná a je duchovní povahy. Že zlo není jen chybou ve vývoji, nemocí, kterou lze vyléčit. Že zlo je svou podstatou duchovní, ďábelské povahy a jako takové se snaží ovládnout rozhodování lidí a poměry ve světě.

III. Vždy v jiném odění…

Samozřejmě platí, že způsob zpodobování zlých věcí a toho Zlého (s velkým Z) prochází proměnou. Od démonů přes rohatého středověku a pohádek až do dnešních časů. V časech velmi nedávných byl pro moudré lidi nejlepším obrazem podstaty zla byrokrat totalitního státu. Ďábel jako ten, kdo v čistých a vyhřátých kancelářích plánuje nebo provádí zlo. Jeden služebník hříchu přikáže a rozjede se tisícihlavá mašinérie dalších služebníků zla, který vede k omezování, policejní šikaně, vyhrožování, zatýkání , mučení, k táborům nucených prací, ke koncentračním táborům. Nacistický holokaust nebo komunistické gulagy – to byly až donedávna ztělesnění ďábla do dnešního světa.

Dnes bychom ďábla vykreslili už zase jinak. Dnes je ďábel pravděpodobně nejčastěji převlečen za požitkáře. Pěkně podle nejnovější módy. V rukou časopis s jednoduchými a zaručenými radami, jak být „in“. Rád ukazuje prestižní platební kartu, kterou vytahuje z luxusní peněženky. V kapse připravena obálka s úplatkem, kdyby mi náhodou chtěl někdo mé užívání si života překazit. A na jazyku sladké vábení: Užij si! Urvi si pro sebe, co se dá! Hlavně neuvažuj o tak odporných věcech jako chudoba, oběť nebo sebezapření. Mysli jen na sebe! Takto možná přichází ďábel nejčastěji dnes…

IV. …přece však stále stejný

Při veškerých a zásadních proměnách toho, jak si ďábla jako zosobnění zla představovali lidé dříve a jak si ho představujeme dnes, jsou však některé rysy jeho působení stále stejné. Náš biblický autor jich několik zmiňuje.

Ďábel je nejprve lstivý a zákeřný. Vzpomeňme např., jak přicházelo pokušení k Ježíšovi. Slyšeli jsme to dnes v prvním biblickém čtení. Pokušitel se nejprve vyhnul přímé konfrontaci a v prvních dvou pokušeních dokonce argumentoval slovem Písma! V jiném novozákonním spise je řečeno, že se ďábel dokonce někdy vydává za anděla světla. Když na mně neplatí požítkářství zmíněné před chvíli, jistě si najde jiné slabé místo, kam udeří. Úsloví, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“ platí, protože zlo je lstivé – dnes jako kdykoli dříve.

Ďábel je dále mocný. V vašem textu se hovoří o „mocnostech“ a „silách“, kterými vládne. I když moc zla není nikdy zcela neomezená, pokud se mu člověk chce s Boží pomocí postavit, přece je přesilná. Ďábel, zlo, hřích tahají za nitky, které jsou nám, obyčejným smrtelníkům nepřístupné.

A pak je hřích a ďábel, který ho do světa vnáší, skrz naskrz zlý, nepřející, mstivý. Touží jen ničit, zadupat, zatemnit. Anglický autor Lewis napsal vynikající knížku o svádění ke zlu. A služebníky zla v ní nazývá jmény, která vyjadřují co nejvíce špíny, zla a hnusu. Čeští překladatelé se pak v názvucích pokusili o totéž. Ďáblovi posluhovači se tam jmenují např. Zmarchrob, Tasemník, Mrchodlak, Rouropuch. Ďábel – to je jen pach a hnus. I když se někdy pěkně navoní a vyzdobí, stále zůstává jen navoněnou zdechlinou. Někdy se prezentuje jako ten, kdo prý osvobozuje a otevírá nové horizonty. Ale ve skutečnosti je tím, kdo mučí, zabíjí, ničí…

Ďábel – to jsou probdělé noci rodičů i dětí po rozvodu. Ďábel – to je láska k penězům, která rozbije sourozenecké vztahy. Lži a pomluvy. Ďábel – to je terorista, který za deset sekund odpálí bombu na svém těle a do té doby pozoruje rodinu s dětmi, která sedí těsně před ním. A samozřejmě: koncentrační tábory a tisíce, milióny zmařených životů – to je také ďábel. Nic pozitivného, radostného, skutečně hezkého…

V. Nejsme v tom sami

Bůh ovšem – a to je radostné poselství naší dnešní pohlednice – nás v tomto smrtonosném zápase neponechává hříchu a ďáblu napospas. Připravil nám vše potřebné k tomu, abychom mohli zůstat pevně stát. Posiluje nás. Jeho moc – ještě mnohem větší než ta ďábelská! – je nám k dispozici! Jen ji využít.

V našem textu je to velmi názorně vyjádřeno obrazy jednotlivých kusů legionářské výzbroje. Ano, jsme vojáci. Jsme v ohrožení. Zlo na nás dotírá ze všech stran. Pro boj jsme však našim velitelem skvěle vybaveni. Jsme jako římští legionáři starých časů. V časech, kdy naše pohlednice vznikala, nebylo ve světě silnějšího vojska než římského, legionářského! Autor zmiňuje šest základních částí výzbroje a každá je přirovnána k nějakému bohatství, které k nám přichází od Boha: Opasek pravdy. Pancíř spravedlnosti. Sandály k službě evangeliu pokoje. Přilba spasení. Štít víry. Meč Ducha svatého

Závěr: Zbroj je připravena!

Co říci závěrem? Nejprve ještě jednou ocitovat křesťanského klasika, C. S. Lewise a jeho knihu Rady zkušeného ďábla: „Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v něho věřit a současně mít o ně přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové sami mají z obou těchto chyb stejně velkou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu i okultistu.“

A pak ještě dodat, že o hříchu a ďáblu jsme dnes mluvili tak akorát. Ano, náš život víry je v neustálém ohrožení. Ale stálé přimykání k Bohu nás uchrání od podlehnutí ďábelským pokušením. Zbroj je připravena! Jen ji obléci! Amen.


BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Novinky

Letní novinky

13. 7. 2018

Nová fotoalba:

Nejbližší akce: Trocha inspirace:

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby 22. července 9:30 (neděle, 8. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 25. července 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křty školních dětí 29. července 9:30 (neděle, 9. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 1. srpna 18:00 (středa)
  • Začíná sborová rekreace v Bělči nad Orlicí 4. srpna 18:00 (sobota)