Tělo

První list Korintským 12, 12–27 Ondřej Stehlík

Stalo se to za císaře Augusta, ale ne, nechci vám dnes vyprávět, jak šla Panna i s Josefem do Betléma města. Za císaře Augusta se toho totiž stalo požehnaně, a to jak obrazně, tak doslova. Vláda Gaia Octavia, oslaveného přízviskem Augustus (což znamená Vznešený), byla nejenom dlouhá (vládl Římu 41 let [27 př.Kr – 14 po Kr.]); byla také skutečně požehnaná, pozdější generace na ni vzpomínaly jako na zlatý věk.

Michelangelův David
Michelangelův David

Tento vznešený císař Augustus podporoval také rozkvět vzdělanosti a umění. Za jeho vlády básník Publius Ovidius Naso skládal své milostné básně i slavné Metamorphoses. A tehdy se také vzdělanec Titus Livius pustil do olbřímího podniku sepsání celých dějin Říma od legendárních počátků až bezmála po svou současnost. Celé toto dílo mělo 142 knih. Ty knihy byly tenkrát pravda stručnější, každáčítala jen asi 100 dnešních stran, ale i tak to mohlo být asi tak 14000 stran.

Titus Livius tedy psal dějiny Říma a hned v druhé knize, kde se stále ještě zaobíral více legendární minulostí, než skutečnou historií, psal o sporu, který údajně nastal v Římské republice někdy okolo roku 494 př.Kr. Tehdy se plebejové vzbouřili proti vládě patricijského senátu, oddělili se od obce a rozhodli se, že si založí vlastní plebejskou obec. Livius píše: Senát tehdy rozhodl poslat svého mluvčího Menenia Agrippu, výřečného muže, a plebejcům přijatelného, neboť sám byl původu plebejského. Byl přijat do tábora plebejců a vypráví se, že jim jednoduchým a nestrojeným stylem vyprávěl následující bajku: Za časů, kdy oproti dnešku ještě jednotlivé údy lidského těla nebyly schopny domluvy a každý úd těla se staral jen o sebe sama a hovořil svou vlastní řečí, tehdy se ostatní části těla, rozhořčené, že vše, co získají svou péčí a prací a službou, odchází do břicha, zatímco si ono nerušeně dlí uprostřed nich a nic nedělá, leda si užívá rozkoší, vzbouřily se, ruce nepřinášely potravu ústům, ústa nepřijímala potravu, když jim byla podávána, zuby stravu nerozmělňovaly. A zatímco setrvávaly ve svém odporu dychtivy vyhladovět břicho, zahubily údy samy sebe, celé tělo propadlo stavu celkového vysílení. Tak se ukázalo, že břicho není možné pokládat za nečinnou část těla, nepřijímá větší díl, než mu náleží, ale navrací jej ostatním částem těla; to krev, kvůli které žijeme a jsme silní, rovnocenně roznáší sílu žilami, po požití potravy. Užitím tohoto přirovnání a ukázáním, jak vzájemné odcizení jednotlivých částí těla se podobá nenávisti plebejců proti patriciům, získal pozornost a souhlas svých posluchačů.

Těžko již dnes říci, jestli je to legenda nebo pravda. Těžko je i říci, zda to byla legenda ještě před Liviem, nebo Titus Livius sám přiřknul známé podobenství Meneniovi Agrippovi. Určitě se v tom ale zračí apologie Augustovy císařské vlády. A jistě také výchova k politické moudrosti příkladem předchozích generací. Obraz, metafora lidského těla a jeho jednotlivých údů byla v helénistickém světě dosti rozšířená. Setkáte se s ní už u Platóna (427–347) v Zákonech (Nomoi). Platónův současník Isokrates Areopagický (436–338) užije tohoto obrazu přímo na lidskou společnost: Neboť duší státu není nic jiného než jeho politika, má právě tolik moci nad státem jako má mysl moci nad tělem. Je to ona, kdo rozhoduje všechny otázky, snaží se zachovávat dobré a vystříhat se nebezpečného, je to právě politika, která z nezbytí ovlivňuje zákony, veřejné řečníky i soukromé občany, a jim všem, údům státu se daří dobře nebo špatně podle druhu politiky, pod kterou žijí.

A v židovském prostředí novozákonní doby, když Josefus Flavius popisuje židovský odpor proti Římu, ilustruje jej stejnou metaforou: I v jiných končinách Judeje se zdvíhaly lupičské bandy, které až dosud zachovávaly pokoj. Právě tak, jako je tomu v lidském těle: když zachvátí zánět nejdůležitější orgán, trpí nemocí spolu s ním všechny údy.

V helénistické době byl obraz společnosti jako lidského těla běžný. A musím říct, když jsem si to uvědomil, že se mi po té době zastesklo. Vím, že to byla doba velmi brutální, ale její duch byl lidský. Duch doby moderní, naše pomalu dožívající technická mentalita zobrazuje lidskou společnost asi nejčastěji jako nějaký neživý stroj. Politiky zajímá a obecně si představujeme, zdali jednotlivé součástky neskřípou, jestli jsou správně promazané, zajímá nás, jestli celé části efektivně fungují, v opačném případě je vyměníme za účinnější. Snadno se stane, že si jednotlivý člověk připadá v dnešní společnosti jako páté kolu u vozu (ano, už s počátkem novověku to začalo!), jako přebytečné kolečko anebo bezprizorný vypadlý šroubek. A pak, celá ta společenská mašina nemusí produkovat jenom konzum a blahobyt, ideologové a diktátoři ji několikrát jen za poslední století pár manévry přeonačili v dokonale promazaný a fungující tank, mašinu na zabíjení.

Oč krásnější je obraz společnosti jako lidského těla! V lidském těle není přebytečných součástek. Lidské tělo podléhá sice nemocím, ale ať se snaží ideologové a genetičtí inženýři jak chtějí, nemohou si s ním zahrávat zcela podle své vůle, musí stále respektovat základní Bohem daná pravidla.

Rozumím apoštolu Pavlovi, chápu jej, že zvolil tento tehdy běžný obraz pro společenství věřících, pro společenství církve. V jeho době to bylo možná trochu oposlouchané, nic originálního, spíš jakési intelektuální klišé, zároveň ale velmi názorné, adresáti nemohli nepochopit jeho poselství. Nadto pak nám křesťanům, církvi Pavel zachoval nádherný helénistický biofilní obraz. Ten se mi připomene vždy, když se chystá výroční sborové shromáždění. Podle prastaré terminologie se alespoň pro tu příležitost proměňujeme v oudy církve. Jedni v oudy hlasovné a druzí (kterým ještě není osmnáct) v oudy bez hlasovného práva. Je to archaické označení členů sboru, které se bohužel už vytratilo jak z agendy – naší bohoslužebné knihy, tak z našeho církevního práva, ale musím říct, že se mi líbí, a proto jej užívám. Oč krásnější totiž je představit si sbor či církev jako jedno tělo, než jako perfektně naolejovaný anebo spíš skřípající a vrzající stroj. V těle mají všichni svoje místo, není přebytečných částí. Je to krásný předmoderní i postmoderní obraz. Krásná je různost, rozdílnost jak tvarů, tak účelů, krásná je vzájemná závislost a péče, krásné je vědomí společného a nedělitelného osudu jednotlivých oudů. Spojeni jsme v jedno tělo, napojeni jedním duchem. Žijme a modleme se, aby to bylo tělo Kristovo a Duch svatý.

Novinky

Před prázninová zahradní party

18. 6. 2018

V neděli 24. června proběhnou křtiny malého chlapečka a také velká zahradní party! Po bohoslužbách zůstaneme na farním dvorku a užijeme si společné odpoledne před tím, než se všichni rozprchneme na prázdniny :-) Přijďte v hojném počtu, těšíme se na vás!

Nejbližší akce sboru

  • Koinónia: Beta 19. června 19:00 (úterý)
  • Rodinné bohoslužby k zakončení školního roku se křtem dítěte 24. června 9:30 (neděle, 4. po Trojici)
  • Večer pro sborové spolupracovníky 27. června 18:00 (středa)
  • Bohoslužby 1. července 9:30 (neděle, 5. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 4. července 18:00 (středa)