Učme se s farizeji mlčet

Lukáš 14, 1–6 Ondřej Stehlík

Špehovali Ježíše, záludně na něj číhali, první otázka jasně vyjevila napětí, ale Ježíš je přeci doběhl tím, že udělal ten zázrak a nakonec je dostal perfektní otázkou, a tak jim nakonec sklaplo. Ježíš je vítěz, farizeové jsou potřeni. Hurá, halelujah!

Tak by bylo možno stručně shrnout dějovou kostru tohoto příběhu. Je to přehledné i dobře známé, snadno se v tom orientujeme, snadno se v tom najdeme, snadno se v tom identifikujeme. V celých kulturních dějinách lidstva bez ohledu na jazyk, kulturu i náboženství je jen několik základních dějových schémat, a právě tohle je jedno z nich, dalo by se říci to nejrozšířenější. Od dětských pohádek tento postup děje známe. A když si pustíte televizi, zjistíte, že i moderní filmy až na výjimky opakují tento postup stále dokola, agresivně i sladce, inteligentně i pitomoučce, ale hlavně pořád dokola. Až se člověk diví, že to lidi pořád baví sledovat.

Zdá se tedy, že i tento evangelijní příběh odpovídá jednomu z nejžádanějších a taky nejvykřičenějších dějových schémat. Ale je tomu skutečně tak? Čteme ten příběh správně, čteme jej pořádně? Hned na počátku, v jakémsi úvodu tam stojí, že byl Ježíš pozván ke stolu. Snadno to přeslechneme. Nezapadá nám to totiž do toho očekávaného vzorce hádání a souboje! Ale přeci to tam je. Neměli bychom to snadno a lehce přehlédnout. V takových krátkých příbězích mívá totiž každé slovo svoji váhu, každá větička tam bývá z vnitřní nutnosti.

Hned na počátku příběhu se dovídáme, že Ježíš byl pozván jedním předním farizejem ke stolu. Doslova, že tam šel jíst chléb. Jíst chléb, to je i v řečtině trochu neobratná vazba, takové půvabné upozornění, že původně se ty příběhy vyprávěly v aramejštině. Ale právě i tato vazba nás může vést k židovským, farizejským kořenům tohoto vyprávění. Jíst chléb totiž je klasická střídmá krmě soboty. Není to žádná hostina, ale prosté, jednoduché jídlo, při kterém je hlavní nikoli gastronomický zážitek, ale radost z obecenství.

Můžeme si to představit. Na stole mísa s omáčkou. Kolem stolu pár pozvaných hostí. V míse si namáčejí sousta chleba. Co na tom záleží, že je ta omáčka nejspíš studená! Je přece sobota po bohoslužbách a to se nemá rozdělávat ani oheň. Jedí prosté jídlo, ale o to jídlo tady přeci nejde, to prosté jídlo jenom podtrhuje celkový duchovní kolorit. Hlavní jsou pozvaní hosté, hlavní je společenství, hlavní je obecenství. Jedí chleba s omáčkou, která je studená, a přeci je hřeje láska k Božímu zákonu i k sobě navzájem. Na stole je společná mísa s omáčkou, hosté si v ní namáčejí sousta chleba, všude vládne duch bratrství.

Dovedete si představit takovéto stolování nepřátel? Pozvání ke stolu nebývá běžný způsob, jak vyjádřit nepřátelství. U stolu si většinou nevyřizujeme účty. I travičové by si to rozmysleli u jediné mísy. Tak společně nemohou stolovat zavilí nepřátelé, ba právě naopak. Tak spolu jedí ti, kteří se jeden o druhého zajímají, kteří se spolu baví, kteří si mají co říct.

Když odhlédneme od jakéhosi předporozumění, zjistíme, že samotná slova i sám děj jsou daleko poklidnější. Farizeové číhali na Ježíše, přeloží běžný překlad, nebo aspoň: Farizeové si na něj dávali dobrý pozor. To je překlad právě už předznamenaný naším očekáváním. V běžné řečtině té doby to prostě znamená, že jej bedlivě pozorovali. A copak i my nepozorujeme hosta, obzvláště nového hosta, a což teprve, když jsme už o něm toho tolik slyšeli! Pozorovat hosta není nic zvláštního.

A že neodpovídají na jeho otázku? Na tu otázku nemohl žádný farizeus odpově dět stručně a jednoznačně. Možná by se byli dokonce ostatní hosté vzájemně chytli do křížku. Na tuto otázku neměli farizeové jednoznačnou odpověď, záleželo totiž velmi na kontextu. Proto neodpovídali, to by byla dlouhá a vášnivá diskuse podobná třeba té v Americe, zda je možné nebo správné zakázat potraty zákonem. Na to není jednoduchá odpověď ani mezi členy jedné církve, jednoho sboru, je to na dlouhou diskusi anebo na krátké pomlčení. Právě tak, jak to dělají ti farizeové.

A že pak nakonec nejsou schopni na to dát žádnou odpověď? To je opět zbyteč ně vyhrocené. Klidně bychom mohli překládat daleko mírumilovněji. Prostě neměli co namítnout, nic proti tomu jednoduše neměli.

Na tomto našem příběhu z evangelia si můžeme jasně uvědomit, kolik toho včítáme(vkládáme) do biblických příběhů. V našem případě, kolik konfliktnosti a agrese, když předem chceme rozlišovat dobré a zlé, když předem fandíme. Do našeho příběhu to včítáme z jiných míst evangelií, kde je jistě daleko více napětí. Ale kdoví, zdali i tam to není trochu umělé, zdali si příběhy až příliš nepřizpůsobujeme tomu jednoduchému, zjednodušujícímu a populárnímu dramatickému schématu, jak jsme si už o tom vyprávěli.

Jistě, sama struktura toho příběhu má mírně konfrontační ráz. Při vyprávění krátkého příběhu to skoro jinak nejde. Taková anekdota ze života musí mít spád. Velmi pravděpodobně to je důsledek literárního zpracování tohoto příběhu. Je možné, že trošinku přidali i evangelisté. Museli své celé dílo gradovat postupně vzrůstajícím napětím, nemohli si nechat veškeré tragické napětí až na sám konec evangelia, jako překvapivou ránu – hrom z čistého nebe. Právě tak to s největší pravděpodobností bylo, ale v literárním díle by to působilo krajně nevěrohodně. V literárním díle, jakým evangelia bezesporu jsou, je nutné již s předstihem všechno napětí vyjevit, osvětlit, ukázat jejich hloubku a pak je pomalu stupňovat.

To je legitimní literární postup, my mu ale nesmíme podlehnout. A už vůbec bychom neměli dovolit zjednodušení příběhu evangelia na schematický konflikt, neměli bychom podlehnout pokušení redukovat život na scénář souboje. Dobří a zlí, přátelé a nepřátelé, vítězi a poražení. Nedopusťme, abychom si své vlastní problémy řešili projekcí do lidí kolem nás, obzvlášť ne do farizeů, Ježíšových i našich bratrů. Je to příliš laciné. Snadno se nám v tom orientuje, snadno se to ideologizuje, ale vytrácí se z toho pravá hluboká zvěst a pravý osobní apel.

Bůh za námi přichází a uzdravuje. Přichází a zachraňuje, zachraňuje všechny, chudáky stižené infekcemi a parazitárními nemocemi i k smrti uchlastané kořaly (ano, to jsou přesně tehdy nejběžnější příčiny vodnatelnosti, dnes jen místo parazitů máme nádory), Bůh zachraňuje syny i voly z cisterny. Zachraňuje ty, co za nic nemohou, i ty, co si za všechno můžou sami. Ty, kteří si za nic nemůžou, i ty, kteří za to mohou. Bůh zachraňuje, přestože my se jenom díváme, Bůh zachraňuje, třebaže my jenom mlčíme. Ano, my smíme být v tom příběhu těmi farizeji, a může to být pro nás velká pocta, není to, jak jsme si již řekli, žádný odsudek. Ano, my smíme přihlížet, jak Bůh zachraňuje. Bůh zachraňuje, třebaže mlčíme; jedná-li Bůh, když Bůh zachraňuje ze studny, z propasti, z otroctví, z nemoci, nezbývá nám lidem nic, než mlčky přihlížet. Bůh bojuje za nás a my v tu chvíli vždy jen mlčky zíráme. Kdo by mohl nebo chtěl co namítnout, v takových chvílích se slov nedostává!

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: I my si teď chvíli zamlčíme a zavzpomínáme, co všechno pro nás a pro naše bližní Bůh před našimi zraky učinil. …

Novinky

Před prázninová zahradní party

18. 6. 2018

V neděli 24. června proběhnou křtiny malého chlapečka a také velká zahradní party! Po bohoslužbách zůstaneme na farním dvorku a užijeme si společné odpoledne před tím, než se všichni rozprchneme na prázdniny :-) Přijďte v hojném počtu, těšíme se na vás!

Nejbližší akce sboru

  • Koinónia: Beta 19. června 19:00 (úterý)
  • Rodinné bohoslužby k zakončení školního roku se křtem dítěte 24. června 9:30 (neděle, 4. po Trojici)
  • Večer pro sborové spolupracovníky 27. června 18:00 (středa)
  • Bohoslužby 1. července 9:30 (neděle, 5. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 4. července 18:00 (středa)