Víra a moruše

Lukáš 17, 5–6 Ondřej Stehlík 19. 5. 1996

Víra a moruše, co to může mít kdy společného? Ale převelice a předobře to může souviset i bez tohoto Ježíšova slova. Moruše, to je strom, úctyhodný strom, ušlechtilý strom. Toto pondělí jsme si o něm vyprávěli na klubu seniorů, při probírání biblických rostlin.

Moruše

Moruše, to je vskutku úctyhodný strom. Není veliký, je ale podsaditý. Za mlada spíš útlý, ale už velmi houževnatý. Neroste totiž rychle, zato vytrvale a dlouho. Vzrostlá moruše bývá stařešinou mezi stromy; snad jen málo stromů se dožívá stejného stáří jako moruše. Krom toho moruše je pevně zarostlá na svém místě a jen tak s ní něco nehne. Je to prostě ideální strom, abychom ji přirovnali k víře.

Kéž by i naše víra byla stejně pevná, stejně zakořeněná do evangelia a našeho života. Kéž by naše víra byla stejně odolná a nezlomná, jako je morušové dřevo. Pak by ani nesešlo příliš na tom, že by nevznikala a nerostla nijak překotně, kvalita i ve věcech víry vždycky, vždycky má přednost před kvantitou. Nikterak by nesešlo na tom, že nenese plody hned, i ta moruše nese plody až za jednu – dvě desítky let, zato nese plody s pravidelnou hojností a sladké jsou velice, někteří je považují i za léčivé. Kéž by naše víra byla jako ta moruše – morušové dřevo, jaký skvost, pomalu rostlé a pevné, nezlomné a stálé. Oproti tomu taková balza, balzový strom, balzové dřevo – rychle roste, rychle přibývá, a jak lehce se zlomí, jak je křehoučké!

Víra jako moruše, to je víra úctyhodná, to je víra pevná, to je víra, která všechno vydrží. Snad právě o to prosí apoštolé svého Pána. Aby dal vzrůst jejich víře, aby jí dal sílu a houževnatost, pevnost a vnitřní mohutnost. Moruše – to je náš ideál, její stálost, její nepohnutost, její vytrvalost, její blahodárný stín a při nejjemnějším vánku ševelení, třepetání pestrobarevnou korunou listí, které je z jedné strany tmavší.

Tak bychom chtěli být zakotveni, tak pevní, nepohnutelní jako tento strom, jako ten strom morušový, který se za staletí svého života pevně zakořenil, rok od roku stále hlouběji a pevněji na svém místě, stal se jistým a pevným, nepohnutelným.

Ó víra jako morušový strom! To je lidsky ideální víra, náš ideál, kterému nedostačujeme, na který nemáme sil, který je nad naše snažení. Kriste, pomoz, přispoř i nám víry, pomož, dej nám víru. Sami vyznáváme, že víra je dar, dar darovaný, dar Boží, který dává život v místech suchých a vyprahlých, dar, který nám pomůže, abychom se jen tak neplácali ve větru, aby námi každý závan ideologií nesmýkal sem a tam. Snad právě takovou úctyhodnou víru si žádají učedníci, když prosí svého Mistra, aby přispořil jejich víře, aby víru rozhojnil, aby víra učedníků zmohutněla, aby vzrostla a stala se vytrvalou a pevnou. Pane, přispoř nám víry!

A Ježíš svým učedníkům odpovídá: Kdybyste měli víru jako zrníčko hořčice, řekli byste i té moruši, aby se vyrvala s kořeny a přesadila se do moře, a stalo by se tak.

Je jasné, že z nás Ježíš nechce dělat nějaké kouzelníky, kteří by decimovali vzrostlé stromy a morušové háje a zaneřádili tak ještě k tomu moře. Toto slovo z nás nemá dělat kouzelníky, ale věřící. Chce, aby morušová víra, tento náš lidský ideál, jak jsme o něm hovořili, aby prošel proměnou. Moruše je vskutku úctyhodný strom. Ale jeho stálost a vytrvalost může mít i druhou tvář – kousínek od stálosti je strnulost. Pevnost – ta hraničí s nemístnou tvrdostí, vytrvalost s nehybností. To už nejsou tak úctyhodné vlastnosti. Víra moruší zavrtaná do svého substrátu, přichycená až k podloží, takováto lidská mohutná víra má velmi blízko k víře farizejské. K víře pevné a přísné nejen k sobě, ale i k druhým, k víře sudičské. Víra moruší má blízko k víře obdivuhodně pevné nejen v gruntovních a zásadních věcech spasení, ale nesmyslně lpějící buď na svých zvycích, nebo na odmítání světa.

A přichází Ježíš a této naší moruši říká, aby se z kořenů vytrhla, aby se rozvolnila, povolila pouta, která nás drží, která nás ochraňují před nepřízní počasí, světa, osudu.Všimněme si, že Ježíš nechce, aby se z moruše stal břečťan, aby se z ní stal strom s měkkým a křehkým dřevem, nechce polo-zpráchnivělé křesťany. To je ta proměna o kterou Ježíši jde – pevnost, vytrvalost a houževnatost morušové víry má zůstat, jen je třeba ji vykořenit ze strnulosti, z hledání vlastních jistot. Z veškerého lpění na úzkých a osobních východiskách, na našich kořeništích. To, v čem hledáme oporu a jistotu v tomto světě, to je třeba opustit. Jakákoli lidská pouta nás nakonec stejně neubrání stejně, jako jakkoli pevné kořeny neuchrání moruši. Jednou přijde čas a všechna kořenová pouta se přetrhnou.

Víra Ježíše Krista, víra Hospodinova přesazuje morušový strom. Už jsme si řekli, že moruše mívá enormně dlouhé kořeny a velmi pevné dřevo, dřevo svou pevností přímo příslovečné. Představa, že se ji podaří jen tak vykořenit je zcela utopická. Kdo jste někdy dobýval jakýkoli pařez, tak mi dáte za pravdu, že je to práce veskrze obtížná. Pokud nemáte buldozer ovšem. A Kristova víra, víra kristovská je právě takto utopická a silnější než buldozer.

Přesazuje nás, má moc nás přesadit z místa, kde jsme se uchytili, z místa, do něhož jsme se zavrtali, z místa, jehož se křečovitě držíme. Víra musí mít sílu přesadit vzrostlou moruši, zbavit pozemských jistot. Víra může i dospělého člověka proměnit, i vykřičeného zločince, ano dokonce i spokojeného – sebespokojeného a usedlého maloměšťáčka může víra proměnit, z gruntu jej vytrhnout z jeho falešných kořenů. To platí i pro usedlého křesťánka, jakmile bychom se začali příliš usazovat v jakýchkoli jistotách.

Víra totiž není žádná jistota, je to vztah, je to vždycky, vždycky skok do nejistoty. Víra, pravá víra není žádnou jistotou, ani to není hledání jistot; je to přesazení do moře. Nic v něm není jisté, nic v něm není pevné. Jedinou jistotou je stálá změna, změna, která všem lidem připomíná chaos, nespoutaný a nespoutatelný chaos, kterého se všichni podvědomě obáváme. Nejen pro Izraelce je totiž moře symbolem chaosu. Právě víra je to, co nás vrhá do víru světa, do chaosu a kolotání, příbojů a vlnobití světa okolo nás.

Takto vrženi do děje, nejsme už fixováni na své stanoviště – kořeniště; sebevětší kořenový systém je jen malým pláckem v porovnání s širým mořem. A stane se div, v podobenství se může stát – kořeny, které nabízely falešné jistoty, tyto kořeny se promění, očistí, v proměnách času a světa, ve stálé změně života nám dají žít i uprostřed moře, ano stanou se pomocí a snad i jakýmsi řádem uprostřed neřádu. Víra skutečně může člověka pevně zakořenit i ve světě zmítaném jako vodní hladina uprostřed bouře. I ta nejmenší víra dovede falešně zakořeněné vytrhnout z jejich nepravých jistot a naopak zakořenit uprostřed nepřátelského světa stálých změn.

Tak Ježíš skutečně nechce mít z učedníků bandu devastující přírodu, ale probouzí v nich víru, zasívá evangelium, aby vyrostl morušový sad víry. Pevných, stálých, houževnatých moruší s pevnými kořeny, moruší, které odolají, vydrží i vsazení do moře, do tohoto zmítajícího se světa. Ježíš z nás chce mít sad moruší. Ale ne takových, které by falešně lpěly na svém fundamentalismu, biblickém, právním, moralizujícím, které by si hledaly vlastní jistoty. Nechce moruše, které by se zavrtávaly. Ježíš z nás chce moruše, které budou zakořeněny – sounáležity ve víře právě s tímto nepevným, proměnlivým světem, budou v něm, budou s ním. Budou zakořeněny, budou ponořeny do tohoto světa. Znamená to být ve víře pevní, ale ne ztvrdlí, být stálí, ale ne mrtví. Vzdát se hledání vlastních jistot, vzdát se hledání ideální víry a žít svou víru v tomto světě – být morušemi uprostřed moře. Je to velký zázrak a také velká výzva pro nás.

Novinky

Zkouška vánočního divadla

7. 12. 2018

Již tuto neděli 16.12 se bude po bohoslužbách od 11:00 zkoušet vánoční divadlo, tak nezapomeňte a dorazte!

Nejbližší akce sboru

  • Bohoslužby s večeří Páně 16. prosince 9:30 (neděle, 3. adventní)
  • Zkouška vánočního divadla 16. prosince 11:00 (neděle)
  • Kruh seniorů: předvánoční setkání 17. prosince 14:30 (pondělí)
  • Koinónia Beta 17. prosince 18:00 (pondělí)
  • Dorost 17. prosince 18:00 (pondělí)