Vytrvejme v běhu!

Židům 12, 1–3 Pavel Smetana 14. 11. 2009

Kázání br. Pavla Smetany pronesené při oslavách 80. výročí našeho sboru v listopadu 2009

Úvod: Vytrvejme v běhu!

Communio viatorum, církev na pochodu, pochodující církev – tak vnímali reformační otcové společenství Božího lidu. Reformace pro ně znamenala hlubokou obnovu církevního života, pilnou práci, prověřování Písmem tradice a zvyky, které zapustily jedovaté kořeny v církvi do té míry, že lidské bylo považováno za božské a božské za lidské. Reformace znamená čerpat ze zdrojů, z nichž církev vyrostla. A to znamená žít z Kristova evangelia a z apoštolského svědectví. Reformace znamená nezůstat stát.

Obraz, který apoštol užívá pro Boží lid, jde však ještě dál. Neznázorňuje církev pouze na pochodu, ale přímo církev běžící na dlouhé trati, církev zápasící o cíl, který je jí určen: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu…“ Křesťané jsou těmi, kteří pod tlakem Božího času si znovu a znovu připomínají zaslíbení vzkříšeného Pána „přijdu brzy“ a kteří radostně odpovídají: „Přijď již, Pane Ježíši Kriste!“

Tato úvodní úvaha nám hned na počátku klade vážné otázky: Jak je tomu s námi, jednotlivci, s naším sborem, s církvi? Jsme společenstvím křesťanů, kteří odstartovali svůj běh? A jestli ano, jak je tomu dál? Pokračujeme v běhu radostně, nebo jsme životem natolik unavení, že se zdá být cíl kdesi v nedohlednu? Jak dál? Chytněme druhý dech a s novou energií nesme dál poselství o Boží odpouštějící lásce. Jen zbabělec se vzdává.

V oddílu z dopisu Židům, který je základem dnešního kázání, používá apoštol obraz sportovního zápolení, které bylo v antickém světě velmi oblíbené. Každé větší město mělo své kruhové závodiště – stadion, kde se odehrávaly zápasy nejrůznějšího druhu: řeckořímský zápas, box, hod oštěpem, diskem, běžecké zápolení. Vítězové ústředních olympijských her získávali nejen vavřínový věnec s nemalou odměnou, ale byli považováni téměř za polobohy. Chléb a hry, po tom toužili a od císaře vyžadovali obyvatelé Říma i dalších velkých měst.

Apoštol tedy říká, i křesťané zahájili celoživotní běh. Vydali se na dlouhou cestu. Jak obstojí v tomto těžkém zápolení s mocnostmi zla a s lidskou slabostí? To je základní otázka, kterou nám všem klade apoštol. Jak musí vypadat jejich život, nechtějí-li zmařit své povolání a připravit se o své místo v neotřesitelném království Božím? To jsou otázky, které zaměstnávaly a dodnes zaměstnávají církev a nad nimiž by se měl zamyslet každý z nás. Apoštol v pastýřské odpovědnosti staví svým čtenářům před oči tři nadmíru důležité kroky, které cestu k cíli usnadňují, ba vůbec umožňují.

1. Oblak svědků

Na cestě do Božího království nejsme sami. Jsme obklopeni oblakem svědků, kteří sledují náš běh a kteří nás povzbuzují. V 11. kapitole jmenuje apoštol velké osobnosti izraelských dějin – Ábela, Enocha, Noacha, Abrahama, Sáru, Izáka, Jákoba, Josefa, Mojžíše, Rachabu – Boží svědky, kteří vytrvali na cestě víry až do konce. Před jeho vnitřním zrakem defilují nepřehledné zástupy hrdinů víry – Božích lidí, kteří vedli podobný zápas a s pomocí Boží zvítězili.

Tento řetěz hrdinů však nekončí biblickými svědky. Mnoha národům této země a našemu národu ve veliké míře byli darováni mužové a ženy, kteří nepoklonkovali mocným tohoto světa, kteří statečně obstáli, i když nejednou platili cenu nejvyšší. Jan Hus, Jeroným pražský, velké osobnosti husitského hnutí a Jednoty bratrské, mučedníci v bitvě na Bílé hoře, křesťané, kteří pro víru v Krista opustili své domovy a svou vlast. Církev nemá na tyto muže a ženy zapomínat. Jejich skrytou přítomnost v životě víry jako vzácný dar a odkaz si má stále připomínat.

Také evangelický sbor v Libni má ve svých dějinách pozoruhodné Boží svědky. Na začátku misijní práce v Libni to byli dva muži, bratr Slabý a bratr Pištora, učitel a magistrátní úředník, presbyteři mateřského Klimentského sboru. Oba přijali Boží povolání, aby přinášeli radostné poselství lidem, kteří se stěhovali z venkova do nové zástavby. Byla to těžká válečná doba. Muži, kteří bojovali na frontě, doma zanechali své manželky a rodiny. Bylo třeba pomáhat v nouzi materiální i duchovní. Většinou se tito lidé stěhovali za prací, protože se na venkově nemohli uživit. To však znamenalo vykořenění z domácího duchovního prostředí. Oba bratry bychom mohli nazvat apoštoly Libně. Jejich službě vděčíme, že byla v Libni založena nejprve kazatelská stanice, později filiální a nakonec v roce 1929 samostatný sbor.

Odvážím se jmenovat několik dalších bratří a sester libeňského sboru, kteří konali svou službu celým srdcem. Zmiňuji pouze ty, které jsem měl čest během své farářské práce v Libni osobně poznat a kteří už od nás odešli a jak věřím, byli připojeni k oblaku Božích svědků – bratr Klouda-elektrikář, bratr farář Miloš Šourek, člen synodní rady, bratr farář Bohumil Otřísal, pražský senior, rodné sestry Tomášková a Pašková – dělnice, bratr kurátor Jiří Šula, technický pracovník, sestra Aplová, administrativní pracovnice na klinice, sestra Markusová, úřednice, bratr Ondrej Ježko, krejčí, bratr Jiří Lauschman právník, bratr farář Jaroslav Adámek, dlouholetý seniorátní kurátor, bratr Jiří Král, kurátor sboru a mnoho, mnoho dalších. Jsem rád, že některá jména se objevují ve sborníku, připraveném ke sborovému výročí. Kristovi svědkové jsou vzácným pokladem církve.

Jestliže nás tento oblak svědků obklopuje, jak asi hodnotí naše životy? Jak se na nás dívají z místa, které my prozatím nemůžeme dohlédnout? Bude vůbec moci další generace na nás navázat a stejně vděčně si připomínat naši službu, jako obohacovala služba našich otců a matek? Máme oblak svědků, kteří jsou velkým povzbuzením.

2. Odhoďme přítěž i hřích

Dále apoštol vyzývá církev: „Odložme všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí.“

Olympští závodníci v antice bojovali nazí. Nic jim nemělo překážet ve volném pohybu. Křesťané se mají podobně zbavovat všeho, co jim překáží v životě, v pravdě. Není snadné pochopit, na co myslel apoštol, když napsal, že je třeba odhodit přítěž. Slovo přítěž se vyskytuje v Novém zákoně jen na tomto místě. Možná, že záměrně nestanovil seznam věcí, které překážejí křesťanu v běhu a s nimiž je nutné radikálně se rozejít. Vždyť co je pro jednoho dobré, může být pro druhého špatné. Každý musí sám vědět, co mu překáží v jeho radostné víře, ve službě druhým, v následování Ježíše Krista. Pro někoho to může být pohodlnost, pro jiného přepracovanost. Pro jednoho rodinné sobectví, pro druhého malý zájem o rodinu. Mohou to být věci,které nejsou hříchem, a přece překážejí na cestě víry. O hříchu apoštol také hovoří. O takovém hříchu, který se nás snadno přichytí. V řeckém slovu souzní představa, že se k nám tento hřích lísá jako něco velmi příjemného. Ale takové je to však s hříchem vždycky. Na začátku je příjemný, mnoho slibuje, na konci však přináší bolest, trápení a zoufalství. „Pryč s tím“, odhoďte všechno to haraburdí, nechte se vždy znovu Kristem osvobodit od jakékoliv závislosti.

3. Hledět na Ježíše

A to poslední a nejdůležitější: Upřeně hledět na Ježíše. On stál se svou odpouštějící láskou na začátku naší cesty víry, on nám odhalil své milující srdce, on nás skrytě vede za ruku, on na nás čeká v konečném cíli. Hledět, mít pohled upřený na Ježíše, je ovšem také jen obraz. Ježíše tělesnýma očima nevidíme, ale známe jeho slovo a především známe cestu, kterou pro nás zvolil. Není to Ježíš triumfující, ale Ježíš, který pro nás dobrovolně podstoupil smrt na kříži, Ježíš, který snesl posměch a potupu, Ježíš, který uzdravoval nemocné, ujímal se chudých a ubohých, který přinášel odpuštění a osvobozoval od moci zla. Ježíš, který své miloval až do konce svého života. Na něho se máme orientovat, u něho učit jak žít. Ale navíc, od něho brát sílu, abychom běh nevzdali, ale vytrvali v něm až do konce.

Závěr: Libeňský evangelický běh pokračuje!

Před osmdesáti lety schválila synodní rada ustavení samostatného sboru zde v Libni. Několika generacím se toto místo stalo domovem. Několik generací zde nacházelo duchovní pokrm a nápoj, poznávali jak velikým darem je radostná víra. Učili se žít ve společenství lásky a odpuštění. Vydávali svědectví o živém Bohu, Stvořiteli všech věcí, který stál u našeho početí, který nás formoval v lůně našich matek, žehnal našemu růstu, dával sílu a odvahu v těžkých životních zápasech, a do srdce vkládal naději, to nejvzácnější, bez čeho by náš život ztratil smysl.

„Proto i my, obklopeni takovým oblakem svědků, odhoďme všelikou přítěž i hřích, který se nás snadno přichytí a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce.“

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)