Kristovo vzkříšení jako Boží štempl (velikonoční)

Skutky apoštolské 2, 36 Roman Mazur

Úvod

Představte si, že byste dostali dopis s hlavičkou našeho sboru: „Evangelický sbor se z takových a takových důvodů rozhodl převést na vás bezúplatně dům, který doposud vlastní…“ Jak byste reagovali? (…) Já bych si asi nejprve řekl, že vlastnit obytný dům v centru Prahy by mohlo být docela terno. Ale hned vzápětí by můj pohled na tu listinu sklouzl doprava dolů. Kdo mi to vlastně píše? Nejde náhodou o nejapný žert? Skutečně mi píše ten, kdo je oprávněn jednat jménem sboru? A je k tomu otisknuto to správné razítko?

Člověk má schopnost bohaté imaginace – představivosti. Může si tak vlastně představit a vymyslet téměř cokoli. V případech, kdy se potkáme s něčím výjimečným, nezvyklým nebo nepravděpodobným, zkoumáme pak, čí autorita to může zaštítit.

I. Tříletá slavnost Boží blízkosti

Když začal Ježíš z Nazareta ve svých třiceti letech obcházet izraelská městečka a města, strhl na sebe hned od začátku velkou pozornost.

Jeho kázání byla zajímavá – napínavá, živá, provokující, povzbuzující. I průměrnému Izraelci, který nebyl ve věcech víry v Hospodina zvláště horlivý, se při jeho kázání otevíraly nové horizonty: „Rebeko, když káže ten nový prorok, Ježíš z Nazareta, ani nevíš, jak snadné je představit si, že je mi Bůh nablízku!“ Cituji z evangelia: „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc…“ (Mt 7,27–28)

Velkou pozornost vzbuzovaly také jeho zázračné činy. Uzdravoval, prováděl exorcismy – vymítání zlých sil ze spoutaných lidí, dokázal několika chleby zázračně nasytit tisícihlavé zástupy. Opět příklad z evangelia: „Když zástupy uviděly (jak uzdravil ochrnutého), zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.“ (Mt 9,8)

A to ještě nebylo všechno – velmi zajímavý byl i jeho příklon k obyčejným lidem. Ač vystupoval s autoritou jedinečného Božího posla, neostýchal se sednout si k jednomu stolu s nejchudšími a nejhříšnějšími. Který z dnešních farářů např. dokáže najít způsob, jak duchovně vést a inspirovat třeba zloděje, tuneláře nebo prostitutky? Ježíš to svedl! Mnohé to přivedlo k nápravě: „Jestliže Bůh neodepsal ani tyhle ztracené existence, jistě to něco znamená! Pak mám šanci i já!“ Ale duchovní autority tehdejšího Izraele to nesly s nelibostí.

Pro skupinu Ježíšových nejbližších stoupenců – mohlo jich být tak 70 až 200 – znamenaly ty dva nebo tři roky, které takto s Ježíšem prožili, jednu velkou slavnost: Bůh je nablízku, a nenaplňuje nás to strachem nebo lhostejností, ale velikou radostí!

II. Totální kolaps

Pak ovšem přišel úder, který všechnu radost a víru podetnul přímo u kořenů. Jejich milovaný rabbi Jehošua byl v Jeruzalémě odsouzen a ukřižován! Jeho nepřátelé na něm o velikonočních svátcích spáchali justiční vraždu. On, který by nikdy nikomu neublížil, byl odsouzen jako buřič, lhář a rouhač!

Takto si naříkali někteří Ježíšovi učedníci ještě v neděli odpoledne: „Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izraele!“ (L 24,19–21)

Ano, byla to hezká slavnost. Ty tři roky s Ježíšem byly jako ta nejlepší party, jakou si člověk může představit. Bylo to hezké, ale teď je všechno zase jen šedivé a temné. Divadlo jménem svět musí jít dál. Od nynějška se ono lidské show bude hrát zase ve starých známých kulisách: Bůh je daleko, jsme mu lhostejní, s hříchem, nemocí a smrtí se musíme porvat sami, takže vlastně nemáme žádnou pořádnou naději…

Na Ježíšovy stoupence padla totální deprese. Víra, naděje a láska, které v nich Ježíš tak dlouho probouzel, byly zavaleny těžkou dekou, těžkým příkrovem. Ani skulinka světla a naděje! Někteří se dokonce hned vzápětí z Jeruzaléma vytratili, protože se báli, že teď přijdou na řadu oni. A ti, co zůstali, se zamykali a možná drželi ze strachu i hlídky.

III. Vzkříšení jako Boží razítko

A pak se najednou ozvalo to zadunění. Třetího dne. V neděli ráno. Z tajemných výšin, kde přebývá Nejvyšší, přilétlo velké Boží razítko v podobě vzkříšení Ježíše. Ten, který před třemi dny vydechl naposledy, byl tímto Božím činem potvrzen jako Vyvolený Boží.

Připadá vám to zvláštní a těžko pochopitelné? Mně ano. Ani Bible nezastírá: Uvěřit, že ten, kdo se s nimi od nedělního rána a poledne setkával, byl skutečně Ježíš, bylo pro učedníky úplně stejně těžké, jako by to bylo pro nás. Jejich první reakcí na podivnosti, které se začaly dít, nebyla radost, ale strach a bázeň: „Nejen, že nám zabili Ježíše. Teď s námi ještě někdo tak krutým způsobem žertuje. Ukradli Ježíšovo tělo!“ Trvalo několik dní až týdnů, až jeden po druhém pochopili, že Ježíš byl skutečně Bohem vzkříšen. Rehabilitován. Potvrzen jako jedinečný Boží vyvolený!

Vše, co Ježíš do té doby vykonal, tak dostalo Boží razítko. Boží štempl. Ty tři roky, ve kterých Ježíš kázal o Bohu, pomáhal a uzdravoval a rovněž ten čin, při kterém o Velkém pátku vzal na sebe jako nevinný hříchy všech. Ježíšův úděl – to nebyl jen náhodný výkřik dějin. Ježíšův úděl – to nebylo jen rozmáchlé gesto jedinečné individuality. Ježíšův úděl – to nám říká vzkříšení – je skutečným zjevením toho, jaký je Bůh a jaký má vztah k lidem ve světě.

IV. Nový život

Možná miliarda lidí po celém světě dnes oslavuje onen jedinečný Boží čin. Bůh se v Ježíši Kristu sklonil k lidem a celému světu. Ježíšovo evangelium, Ježíšova oběť a smíření – prostě celý Ježíšův úděl – k nám přicházejí jako jedinečná životní šance. Jako nabídka nového způsobu života. Tisíce nebo možná desetitisíce budou dnes pokřtěni. Jako noví stoupenci onoho jedinečného a vzkříšeného Pána. Máme radost, že tři z nich to prožijí za chvíli i v našem společenství.

K jakým hodnotám, vizím, k jakému životnímu stylu se přimyká ten, kdo se nechává křtít, nebo ten, kdo u večeře Páně obnovuje svůj vztah s Bohem? K těm Ježíšovým. Kdo si říká křesťan, věří na Boží odpuštění, na novou šanci i pro největší ztroskotance. Kdo si říká křesťan, věří v lidské odpuštění: Jestliže mně Bůh odpouští má selhání, i já mám být velkorysý vůči selháním druhých! Kdo si říká křesťan, věří, že ač neviděn, je Bůh stále nablízku těm, kdo ho vpustí do svého života, do svých vztahů. Je s námi, když jsme silní a mladí a nadšení, ale také když jsme právě slabí, starší a sklíčení. Kdo si říká křesťan, věří, že ani smrt není konec lidské existence. Pro ty, kdo věří, je připraveno pokračování v Božím království. Tam, kam nám cestu prošlapal Ježíš.

Závěr: Ať to všichni vědí!

Na závěr si dovolím parafrázovat verš, který jsme četli z knihy Skutků: „Ať tedy všichni libeňští evangelíci, všichni v Praze, v celé zemi i po celém světě vědí, že toho Ježíše, kterého ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem!“ Amen.

Svou sílu nám dáváš jak vinný kmen

mízu svou dá výhonkům.

Dej nám jít v lásce své,

dej nám jít v síle své.

Svět pozná nejde to žít

bez plodů té révy tvé výborné.

Svou sílu nám dáváš jak vinný kmen

mízu svou dá výhonkům.


BIBLICKÁ ČTENÍ:

PÍSNĚ:

Nejbližší akce sboru

  • Letní biblická hodina 22. srpna 18:00 (středa)
  • Bohoslužby se křtem dítěte 26. srpna 9:30 (neděle, 13. po Trojici)
  • Letní biblická hodina 29. srpna 18:00 (středa)
  • Rodinné bohoslužby s večeří Páně 2. září 9:30 (neděle, 14. po Trojici)
  • Schůze staršovstva 5. září 18:00 (středa)